Bankroty
Letošní rok může do historie vstoupit jako rok bankrotů. Nejenže jejich počet roste geometrickou řadou, ale začínají se týkat i velkých firem. S lavinou nových návrhů se objevují obavy, že mohou kvůli špatnému zákonu zničit průmyslový potenciál země. Přes kritiku nynějšího zákona nemá vláda dosud na stole ani jeho novelu.
Dlouhé chodby Krajského obchodního soudu v Praze lemují vývěsky, na nichž už není ani kousek volného místa. Devadesát procent plochy zabírají oznámení o konkursech a konkursní agendě. A přestože se některé kauzy táhnou už od roku 1992, největší nápor teprve přijde. Za první dva měsíce roku na soud přišlo dalších 150 návrhů.
Konsolidační banka, která je největším věřitelem problémových podniků a má nyní v konkursech pohledávky 550 klientů, nyní eviduje přes 110 dalších případů, kde už byl rovněž podán návrh. (Její pohledávky v konkursu, které nyní představují téměř 32 miliard korun, se tak zřejmě v nejbližších týdnech zvýší o dalších zhruba devět miliard korun.)
Blížící se lavinu konkursů signalizovaly už údaje minulého roku. V prvním pololetí bylo celkem v České republice podáno dva tisíce návrhů, ve druhém to bylo o tři stovky víc.
Zatímco do loňského roku se až na výjimky konkursy týkaly jen menších podnikatelských či zemědělských firem, letos začínají ohrožovat i velké průmyslové firmy. Hned na začátku letošního roku do něj spadla jedna z největších domácích průmyslový ch skupin, Chemapol Group. Zatím sice jde jen o mateřský holding, i ten však zastřešuje podniky, které zaměstnávají více než deset tisíc lidí. Návrhu na konkurs čelí Soudkova Škoda Plzeň se třinácti tisíci zaměstnanci i zlínské ZPS, kde pr acuje zhruba šest tisíc lidí. Návrh byl podán i na jednu z firem ČKD, která je rovněž součástí kolosu se třinácti tisíci zaměstnanci. Konkurs navrhli věřitelé i v případě oděvního podniku OP Prostějov se šesti tisíci zaměstnanci.
Zastavme je za každou cenu
Přestože někteří ekonomové po bankrotech volají a zdůrazňují jejich ozdravný charakter, s letošní vlnou konkursů sílí hlasy, které před nimi varují. Pád velkých firem podle nich ohrozí průmyslovou výrobu země a bude mít katastrofální dopad y na nezaměstnanost. Pro tyto černé scénáře nacházejí majitelé krachujících firem čím dál větší podporu i v bankovních a politických kruzích.
„Konkursům, které by vedly k zastavení výroby a ztrátě trhů, je třeba zabránit za každou cenu, varuje například člen bankovní rady ČNB Luděk Niedermayer. Vláda jde ještě dál. Před konkursem je nyní podle premiéra Zemana i podle ministra financí Iva Svobody nutné zachránit například Chemapol Group, tedy firmu, která nevyrábí vůbec nic. „Pokud je takovýto kolos vážně ohrožen, nelze tomu jen přihlížet, uvedl začátkem března Svoboda.
Přesto mohou velké podniky konkursem projít úspěšně a bez větších šrámů. Příkladem je TOS Kuřim, kde pád mateřského holdingu nijak nezasáhl výrobu dceřiných společností a propouštění se týkalo zhruba desítky zaměstnanců nevýrobní (mateřské) sp olečnosti.
Přestože se jako konkursní strašák nejčastěji uvádí příklad kladenské Poldovky, katastrofu nepřinesl ani tam. Naopak, teprve konkurs ukončil dlouholetou agonii firmy. Jestliže nyní hutě ožívají jen ztěžka a pomalu, je to hlavně proto, že přišel poz dě. Poldi totiž nepoložil konkurs, ale hospodaření, které ještě před ním vedlo k plnému zastavení výroby.
Kříšení mrtvých pacientů
Ojedinělé případy, u nichž konkurs pomohl, jsou pro jeho odpůrce slabým argumentem. Zcela v rozporu s původním záměrem zákona, jenž by měl podnikům v platebních problémech nabízet záchranu a věřitelům vyrovnání jejich pohledávek, končí v tuzemsku většina konkursů proto, že majetek firmy nestačí ani na úhradu konkursních nákladů. Soudní agendu při takových řízeních, která se přesto mohou protáhnout na několik let, hradí státní pokladna a s ní všichni daňoví poplatníci.
Teorii očištěného podniku, který najde nové vlastníky a s nimi může (dokonce ještě lépe než s těmi předchozími) pokračovat ve výrobě, v tuzemsku skoro neplatí. Podle soudců, kteří se konkursy zabývají, se však zákon míjí účinkem hlavně pr oto, že ho můžou dlužníci lehce obejít.
Po novele z roku 1996 se sice musí firmy při předlužení samy do konkursu navrhnout, ale i v tomto bodě jim ovšem zákon dává značnou volnost. Novela definuje předlužení jako stav, kdy má firma více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšš í než její majetek. Předlužené podniky tak argumentují účetní hodnotou majetku, přestože je jeho tržní cena řádově nižší. V praxi pak většina konkursních řízení končí pro nedostatek majetku.
Kde nic není, nikdo nebere
Jestliže jdou podniky do konkursu až po klinické smrti nebo jako trosky, z nichž už zmizel prakticky veškerý majetek, těžko lze uvažovat o nějakém oživení. Zákon tím ovšem ztrácí smysl i pro věřitele. Hovoří sice o poměrném uspokojení jejich pohledávek, v praxi však na vrácení peněz čekají příliš dlouho a nakonec je toto uspokojení minimální. Z 550 konkursů prohlášených na dlužníky Konsolidační banky jich zatím skončilo osmnáct. Některé byly zastaveny pro nedostatek ma jetku, a věřitelé tak nedostali vůbec nic. I u těch, které skončily částečným uspokojením věřitelů, eviduje banka průměrnou návratnost pohledávek mezi pěti a deseti procenty. U vyrovnacího řízení, čili tam, kde dojde k dohod ě mezi dlužníkem a věřiteli, je návratnost o něco vyšší, kolem 30 procent. Toto řízení se však v tuzemských poměrech příliš neuplatňuje a z celkového počtu více než dvou tisíc prohlášených konkursů bylo povoleno jen ve třech případech .
Vláda by chtěla, ale nemůže
Představitelé vlády unisono tvrdí, že novelu konkursního zákona považují za jednu ze svých priorit. Místopředseda Pavel Mertlík by ji například zařadil na legislativní program vlády hned za další právní normu, která rovněž souvisí s uspokojením věři telů, za zákon o exekucích. Je přitom přesvědčen, že se na ministerstvu spravedlnosti rodí něco, co skutečně pomůže. Realita je však jiná. Připravovaná novela totiž pouze reflektuje požadavky ministerstva práce a sociálních věcí na zřízení fond u insolventnosti, z něhož by měly být hrazeny nároky zaměstnanců bankrotujících firem. Příslušný úředník ministerstva dokonce na dotaz týdeníku EURO se zájmem konstatoval, že již také slyšel zprávy o přípravě zásadní novely konkursního zákona, to na čem pracují však rozhodně zásadní novelou není. Vše podstatné by měl snad řešit až nový zákon o úpadku. Jeho teze však bude Motejlovo ministerstvo předkládat až ve třetím čtvrtletí letošního roku. Přitom od tezí k paragrafovanému znění je dlouhá a trnitá cesta, a tak nový zákon nebude dřív než v příštím století.
Nejvyšší legislativec, místopředseda vlády Pavel Rychetský sice v rozhovoru pro náš týdeník potvrdil tuto smutnou skutečnost, nicméně dodal, že samozřejmě očekává doplnění připravované novely o další problémy při připomínkovém řízení. Jenže pr ioritou je fond insolventnosti a připomínky, které by ohrožovaly jeho zřízení, budou patrně legislativní radou odmítnuty.
Nechuť kabinetu k razantnímu posílení práv věřitelů a rázným krokům proti dlužníkům je přitom více než zřejmá. Tolik očekávaný a Mertlíkem zmiňovaný návrh zákona o mimosoudních dražbách se dostal do Parlamentu ve zcela impotentním zn ění. Banky nadále nebudou schopny se ke svému majetku dostat jinak než prostřednictvím velmi zdlouhavého a nevyzpytatelného soudního řízení.
Těžko v této souvislosti očekávat, že osud novely zákona o konkursu a vyrovnání může být zásadně jiný. Například požadavek, aby tak jako v zahraničí vybíral správce konkursní podstaty věřitelský výbor ze soudního registru správců, vy volá určitě protesty některých soudců. Tahle nezávislost soudu v rozhodování totiž umožňuje poměrně legálně tunelovat zbankrotované podniky. Nejkřiklavější případ konkursu společnosti OSAN, o němž týdeník EURO informoval v minulém čísle, t otiž ukazuje, jak lze vymáháním pohledávek soudní cestou připravit věřitele o více než polovinu konkursní podstaty v řádu stamilionů korun.
Pokud má novela skutečně dosáhnout alespoň větší ochrany věřitelů, potřebuje kromě lépe definovaného předlužení (aby firmy nešly do konkursu až ve chvíli, kdy už si na nich nikdo nic nevezme) ještě minimálně předběžného správce (aby z nich nemizel majetek ještě po podání návrhu). V nynější podobě se jako nesmyslná ukazuje rovněž ochranná lhůta, která měla vytvořit prostor pro mimosoudní vyrovnání. Přestože je tříměsíční s možností prodloužení o další tři měsíce, v praxi dosud b ěhem ní nedošlo k vyrovnání ani v jednom případě.
Samet pro dlužníky
Podle soudců je novela nutná, aby zrychlila a zjednodušila řízení, zákon však potřebuje i další zásadnější změnu. Za největší nedostatek nynější právní úpravy totiž považují absenci jakýchkoli postihů pro ty, kteří se jím neřídí. „Když nebudou existovat účinné trestní sankce, které zajistí, aby se zákon o konkursu a vyrovnání dodržoval, zůstane dál jen cárem papíru, upozorňuje soudce Krajského obchodního soudu v Praze Jaroslav Zelenka.
Manažeři mají například od loňského dubna povinnost sami podat návrh na konkurs, jestliže jimi řízený podnik má více věřitelů a není schopný plnit své splatné závazky, avšak ani tuto povinnost neberou vážně.
O vážnosti zákona si může každý udělat obrázek i přímo v soudní síni. Zatímco dlužník se dostaví v drahém automobilu a je i uprostřed zimy opálený a září pohodou, pobledlí věřitelé s údivem sledují, jak se mu dalším úh ybným manévrem daří znovu oddálit vyrovnání pohledávek. Konkurs může účinně prodlužovat například tím, že si sám přihlásí pohledávku a jako věřitel pak zpochybňuje nároky všech ostatních.
Podobně jsou soudy bezmocné při soupisu majetku. Podle zákona sice musí dlužník předložit všechny podklady do 30 dnů, v praxi je to však často konkursní správce, který musí všechny doklady pracně dohledávat. Takovou situaci si může dlužník sám (a beztrestně) připravit například výměnou managementu těsně před hrozícím konkursem. Častěji ovšem jednoduše tvrdí , že už doklady bohužel nemá.
Zatímco tuzemská právní úprava je tak nyní například krátká na bývalou poradkyni ministra financí a spolumajitelku likvidované mělnické Liberty Barboru Snopkovou, která rovněž soupis majetku nepředložila, v Německu, Rakousku či ve Spojených st átech by za to šla do vazby.
Na rozdíl od zahraničních má tuzemský zákon menší páky rovněž pro záchranu majetku před prohlášením konkursu. Jeho odlévání provedené za šest měsíců zpětně je sice neúčinné, k majetkovým přesunům však běžně dochází ještě po podání návrhu. Například v Německu či na Slovensku to už není možné díky institutu předběžného správce, tedy dohledu, který do podniku nastoupí hned po podaném návrhu. Ve Velké Británii může věřitel dosadit do firmy podobný dohled dokonce už několik hodin po první urgenci nesplacené pohledávky.
Nepovedená česká cesta
Tuzemský zákon je podle soudců, kteří se při konkursech řídí jeho paragrafy, dokonalou ukázkou nepovedené české cesty. „Většinu dnešních problémů jsme si mohli ušetřit, kdybychom důsledně opsali dnešní německý a rakouský nebo náš prvorepublikový zák on, říká Zelenka.
Zákon o konkursu a vyrovnání vznikl už v roce 1991 a během dalších sedmi let prošel deseti novelami. I po nich je však mnohem horší než slovenský, který naši sousedé novelizovali jen čtyřikrát. Oba zákony přitom vycházely ze ste jné federální předlohy.
Slovenský zákon usnadňuje konkursním správcům i soudům práci i tím, že jim zajišťuje přístup ke všem informacím. Vyžádané údaje jim musí dodat nejen státní instituce, ale (narozdíl od české praxe) například i banky a policie.
Ani podvody nejsou trestné
Bezmocní soudci dnes zcela otevřeně mluví o nutných trestech pro dlužníky. „Zákon nebude mít vážnost, dokud ho nepodpoří trestní a civilní právo, říká Zelenka. Jeho požadavky nejsou zase až tak kacířské. Zatímco domácí legislativa nemá pro pod vodné nebo záměrné jednání, které poškodí věřitele, prakticky žádné postihy, v mnohých státech Evropské unie se stíhá jak podvodný úpadek, tak i úpadek z nedbalosti. Podnikatelé a manažeři, kterým soud něco takového prokáže, nemohou n apříklad ve Velké Británii dalších pět let podnikat ani vykonávat žádnou manažerskou funkci. A přestože je v této zemi úcta k právu hluboko zakořeněná, brání se britská legislativa před podvodníky ještě jedním dodatkem. Zmínění manažeři ne smějí vykonávat ani funkci „stínového ředitele.
Jestliže nyní bývalým šéfům Poldi, Chemapolu či Škody Plzeň nehrozí prakticky nic, ještě do poloviny tohoto století by se museli bát vězení. Úpadek z nedbalosti totiž tehdejší zákon definoval takto: „Kdo jako dlužník několika věřitelů, který si z nedbalosti přivodí platební neschopnost zejména tím, že činí přílišná vydání, lehkomyslně nebo nepřiměřeně užívá či poskytuje úvěr, část majetku promarní nebo uzavře odvážný obchod, který nenáleží k řádnému vedení jeho podnikání nebo který je s jeho majetkovými poměry v nápadném rozporu , bude potrestán… říká se v Trestním zákoníku 117/1852 ř. z. (říšského zákoníku), který platil až do roku 1950.
„Stejně tak bude potrestán, kdo z nedbalosti své věřitele nebo jejich část poškodí tím, že ačkoli ví, že je platebně neschopen, učiní nový dluh, dluh splatí, zřídí zástavu nebo včas nenavrhne zahájení konkursního či vyrovnacího řízení, uvádí dál z míněná právní norma.
Revitalizace konkursem
Přestože se i státy Evropské unie v posledních letech soustředily ve svých zákonech hlavně na zlepšení ochrany věřitelů, hlavním cílem zůstává záchrana a revitalizace podniku. Podobně jako v Británii tak například v Německu dává nová právní úprava přednost prodeji celého majetku dlužníka před zdlouhavým a méně výnosným oddělováním jednotlivých částí.
Cesty k zachování výroby i pracovních míst se v principu neliší. I v tuzemsku získá nový majitel v konkursu podnik očištěný a bez dluhů. Výchozí podmínky tak pro něj mohou být lepší než u plánované vládní pomoci. Po konkursu by ho totiž narozdíl od vládní revitalizace dostal stoprocentně oddlužený.
Většina soudců se domnívá, že pokud bude konkurs rychlý a podaří se prodat celou firmu, nebo alespoň jednotlivé dceřiné podniky jako celek, nemusí to pro výrobu znamenat vůbec žádné ohrožení. Stejný názor zastává i bývalý generální ředitel Kon solidační banky Libor Löfler. Upozorňuje však na nebezpečí tohoto kroku. Ve hře jsou nyní velké kolosy, u nichž si dosud v českých podmínkách nikdo dopady podobného chirurgického řezu nevyzkoušel.
Rychlému konkursu se u nich může do cesty postavit složitá majetková a organizační struktura. Propletence vzájemných půjček a křížového ručení, které se ve firmách, jako Chemapol, Škoda Plzeň či ZPS, vytvořily v minulých letech, blok ují jakoukoli možnost rychlé dohody věřitelů. „Pokud se budou chtít dohodnout na jednotném postupu, budou muset často slevit ze svých požadavků zejména u bankovních záruk, říká Löfler. Banky až dosud k podobným krokům příliš vstřícné nebyly a ;zejména v předkonkursních jednáních spíše hájily své parciální zájmy.
Změnu dosavadního přístupu bankovních věřitelů si ovšem vynutí i ekonomická situace jejich dlužníků. Na společném postupu k odvrácení konkursu se zřejmě už dokázali dohodnout u Soudkovy Škody Plzeň. Dohodu nyní banky připravují i pro výrobní část Chemapol Group, firmu AliaChem.
