Ekosedláci ve stínu genetických modifikací
Není potravina jako potravina. Některá vyroste na desetkrát práškovaném poli a nese v sobě zbytečky všelijakých chemických látek. Jiná je produktem genetického inženýrství, jež se snaží vnější chemické zásahy omezit pozměněním genetické informace přímo v buňkách rostlin. A pak jsou tu biopotraviny, jejichž výrobci dali vale chemickým a genetickým inženýrům a spoléhají na tradiční postupy. Teoreticky si každý může vybrat. Ale je tomu tak opravdu?
Výraznou značku, která označuje biopotravinu a na niž jsou její producenti velice hrdí, ve většině obchodů nenajdeme. Zájemci o biopotraviny proto musí do specializované obchodní sítě nebo do ekokoutků některých supermarketů, kde si za svou volbu ještě připlatí. Zato geneticky modifikované potraviny se mezi produkty konvenčního zemědělství tváří co nejvíce nenápadně. Většina evropských konzumentů totiž produktům obsahujícím geneticky modifikované organismy (GMO) nevěří. Producenti výrobků z GMO proto nemají zájem uvádět tento údaj na obalech. Český zákon to však vyžaduje, překročí-li podíl v některé ze složek 0,9 procenta GMO. Povinné značení odpovídá mínění 96 procent Evropanů z průzkumu Eurobarometru z roku 2001. Dvě třetiny dotázaných občanů EU v té době tvrdily, že by si potravinu s GMO nekoupily, i kdyby byla levnější. Přesto ji vesele konzumují, protože nenápadným informacím na obalech věnuje pozornost jen málokdo. Některé řetězce navenek deklarují, že žádné modifikované potraviny neprodávají, a přestože to není úplně pravda, lidé nakupují. Konzumenti jsou navzdory svým odmítavým postojům nakonec tím nejtolerantnějším článkem. Dobrou GM chuť.
V produkční oblasti se zdá být všechno mnohem jednodušší, protože způsob koexistence mezi konvenčními, ekologickými a „genetickými“ pěstiteli určuje zákon. Ale i tak jsou vztahy mezi producenty velice nerovné. Ze všech modifikovaných odrůd se u nás může komerčně pěstovat zatím jediná - kukuřice BT MON 810. Jenže právě kukuřice je rostlina s vysokým rizikem sprášení s jinými odrůdami. Navíc její pyl překoná kilometrovou, podle některých tvrzení až tříkilometrovou vzdálenost. Zákon přitom počítá s mnohem menší bezpečnou vzdáleností mezi poli s GMO a bez nich, a to nepřidává ke klidu.
Který zemědělec ze tří z toho bude nervózní? Ten, jenž vysel modifikovanou odrůdu? Kdepak, tomu vůbec nic nehrozí, pokud dodržel předepsanou vzdálenost nebo kolem své modifikované odrůdy vysel několik řad kukuřice obyčejné. Zato konvenční zemědělec bude moci svou úrodu prodat jako čistou bez GMO jedině za předpokladu, že nechtěné příměsi nepřesáhnou 0,9 procenta. Doslova o existenci se bude strachovat třetí z nich, ekosedlák. Ten podle současných předpisů nesmí mít příměs žádnou. Když „genetický“ zemědělec dodržel dvěstěmetrovou vzdálenost nebo vysel po okrajích pole obyčejnou kukuřici, je mimo jakékoli riziko. Veškerá tíže nechtěné kontaminace je pak na ekozemědělci. Jestliže ji laboratorní zkouška prokáže, pak úroda ztrácí pečeť biopotraviny a její pěstitel certifikát, o který bude moci znovu usilovat až po vynucené přestávce. Navíc musí zaplatit 4,5 tisíce za laboratorní zkoušku a ztrácí nárok na dotace.
Španělští ekofarmáři v takovém případě pálí svou úrodu, než aby ji přisypali na hromadu GM kukuřice. U nás je to jednodušší. Čeští zpracovatelé o biokukuřici neprojevují zájem, a proto se pěstuje jen na omezených plochách na vývoz, které naštěstí nebyly ohroženy. K napětí se schylovalo jen ve středních Čechách, kde o výsadbu větších ploch kukuřice usilovali dva sousedé. Vzdal to ekofarmář, právě proto, že jeho riziko bylo mnohem větší.
U kukuřice, která je v Evropě cizí plodinou, naštěstí nehrozí možnost sprášení s divokými druhy z přírody, což by se stalo u jiných obilnin. Proto se sporné otázky omezují jen na produkci potravin. Zasahují ovšem i do živočišné výroby, kde vlastně platí totéž, co na prodejních pultech - krmivo pro ekologické chovy nesmí obsahovat ani stopu GMO. Snaha propašovat ekosedlákům do krmiva modifikovanou sóju znamenala pro několik z nich velké finanční ztráty. Přesto si většina ekosedláků i kontrolních organizací brání absolutní nulu jako vývěsní štít své produkce. Oni, kteří povolením GMO odrůd nejvíc ztrácejí, jsou pak viněni z neochoty k toleranci. Legislativa jim proti jejich vůli chystá „úlevu“ také na 0,9 procenta. A to je tolerantní?
