Rozdíly by se už neměly zásadně zvětšovat
Pohyb ve struktuře příjmů domácností je součástí proměny, kterou se česká společnost navrací do rodiny „standardních kapitalistických zemí. Příjmová diferenciace je výsledkem působení trhu i politiky, volné hry ekonomických sil i určitých záměrů v sociální oblasti. Přestože se při projektování ekonomické reformy na dopady do této oblasti nekladl prvořadý důraz, byla nastavena nová příjmová minima, měnila se výše a struktura sociálních dávek, odstupňovanou valorizací se začaly vyrovnávat rozdíly mezi důchodci různého věku, přičemž po jistou dobu fungovala i mzdová regulace. Otevřená stavidla. Po desetiletích stability se v oblasti mzdových a příjmových rozdílů hodně změnilo. Ekonomická reforma otevřela prostor pro růst dříve zmrazených nerovností, a to obnovou soukromého podnikání, vstupem zahraničních firem a zrušením strohé administrace práce. V oblasti sociálního zabezpečení byla zrušena privilegia dřívější horní třídy a zavedena pevná valorizační pravidla. Otevřely se další zdroje příjmů z majetku a finančních operací a expandovala neformální ekonomika z hlediska svých forem a nepochybně i objemu rozdělovaných prostředků. V příjmových šetřeních nelze postihnout všechny zdroje, a tím ani celý rozsah nerovnosti. V komunistickém Československu se statistické orgány obracely na zaměstnavatele a poštovní úřady, když chtěly přesně znát výdělky a starobní důchody. Dnes jsou odkázány jen na výpovědi dotázaných, kteří obvykle podceňují své příjmy, ať z neznalosti nebo z obav před závistí. I když se v datech šetření provádějí některé korekce, zejména příjmy na horních stupních žebříčku zůstávají podhodnoceny. To je však vcelku obecný neduh příjmových šetření ve svobodné společnosti. Dvě období. Polistopadový vývoj v příjmových relacích nebyl rovnoměrný. Po–dle mikrocenzů byla v období 1988 až 1992 relativní pozice dolní kategorie domácností zachována, přičemž pouze příjmy nejvyšší skupiny rychle rostly. Šlo o předprivatizační období sociálně liberální vlády, která uchovala univerzální sociální dávky a držela mzdy pod kontrolou. Ve druhém období – 1992 až 1996 – se rozpětí příjmů už zvětšovalo do obou stran. Šlo o privatizační období deklaratorně liberální vlády, která nahradila univerzální dávky adresnými, uvolnila mzdovou regulaci, zmrazila minimální mzdu a nakonec dovolila předstih růstu mezd před růstem produktivity práce. V obou obdobích se ovšem střed příjmového rozdělení stlačoval. Diferencovat uprostřed. Období po roce 1996 bude přesněji zachyceno až mikrocenzem za rok 2001. Lze však předpokládat, že příjmová distribuce je dnes do značné míry fixována dole i nahoře. Zatímco na dolních příčkách platí valorizační pravidla, pro horní vrstvy již vyschly mimořádné zdroje příjmů. Také některé tranzitivní faktory – jako například velké rozdíly podle sektorů vlastnictví – se budou dále oslabovat. To vše by mělo být příležitostí pro zvýrazňování diferenciace v příjmovém středu, pokud možno na základě výkonových a kvalifikačních kritérií. Nesmíme ale zapomínat ani na některé nové neblahé zdroje příjmových propadů, jako je nevyplácení mezd či dlouhodobá nezaměstnanost, které mohou vrhat domácnosti do chudoby. Mobilita bez polarizace. Na rozdíl od zemí Evropské unie (ale také Polska a Maďarska) neexistuje V Česku panelové šetření, které by dovolilo sledovat dynamiku příjmů ve stejných domácnostech po delší dobu. V tomto ohledu se tedy musíme spolehnout na paměť dotázaných, která je však zkreslující, neboť zpravidla přikrášluje minulost a je kritická k přítomnosti. Tím překvapivější je ale zjištění, že lidé ve svých výpovědích potvrzují statistické výsledky a nehovoří masově ani o svém relativním propadu na příjmovém žebříčku v minulé dekádě, ani o nějaké příkré polarizaci. Na nejnižší příčku příjmové hierarchie se dnes zařazuje pouze o jediné procento více dotázaných než v roce 1989. Nemůžeme samozřejmě nechat stranou ani skutečnost, že i vzestup na příjmovém žebříčku mohl znamenat pokles reálného příjmu v období, kdy průměrný příjem klesal. Jen nejvyšší kategorie domácností tehdy zaznamenaly vzestup. Nicméně i tak je obraz relativních rozdílů zajímavý, neboť dokládá poměrně rozsáhlou příjmovou mobilitu, kdy mnozí z dolních příček příjmového žebříčku postoupili a z horních zase sestoupili. Vzestup souvisel nejvíce s vyšším vzděláním a osamostatněním v zaměstnání, sestup s přechodem do důchodu a nezaměstnaností. Princip potřeb, princip trhu. Nejde však jen o rozsah příjmové nerovnosti, nýbrž také o to, čím se rozdíly utvářejí. Z tohoto hlediska můžeme hovořit o výrazném přechodu od „principu potřeb k „principu trhu . Tím prvním rozumíme zaměření na základní potřeby reprodukce obyvatelstva, které bylo nahlíženo jako souhrn „vojáků práce . Tak vysvětloval Karel Marx vykořisťování v kapitalismu: vlastníci výrobních prostředků neplatí za práci samotnou, nýbrž platí jen obživu a reprodukci pracovníků. Když se jeho předpovědi o zbídačování nenaplnily, prosadily jeho zásady komunistické režimy. Za socialismu se v odměně přihlíželo spíše k namáhavosti práce než k její kvalifikovanosti a příjmy rodin odpovídaly spíše počtu osob než přínosu pro společnost. Oproti tomu „princip trhu chápeme jako prosazování přirozené spojitosti mezi pracovním výkonem jednotlivce a ekonomickým postavením jeho rodiny. Nerovnosti ve mzdách a platech musí být natolik dostatečné, aby převážily nad počtem vydělávajících členů. Uvolnění rodinných příjmů ze závislosti na složení domácnosti a posilování jejich vazby k příjmům jednotlivců podporuje moderní podobu sociálního rozvrstvení. Ta už není založena na životním cyklu a demografických rysech (indikujících potřeby domácností), nýbrž na sociálně–ekonomickém postavení a jemu odpovídajícím charakteristikám (indikujícím spíše úspěch na trhu práce). Vliv trhu práce. Zatímco demografický profil příjmů domácností se výrazně oslabuje, faktory trhu práce nabývají na síle. Například zatímco v roce 1988 počet dětí v domácnosti vysvětloval plných 46 procent rozdílů v příjmech na osobu, k roku 1996 poklesla tato hodnota na 27 procent (týká se jen domácností s osobou v čele ve věku 25 až 54 let). Na druhé straně se posílil vliv proměnných charakterizujících postavení dospělých členů na trhu práce. Rozlišení fyzicky a duševně pracujících, které v komunistické éře zcela ztratilo na významu, se opět objevuje jako důležitý znak, přičemž vliv vzdělání dokonce narostl na trojnásobek. I to dokládá výraznou mobilitu v příjmové hierarchii ve prospěch duševních pracovníků a zejména pak těch vzdělanějších. Od Švédska k Německu. Probíhající změny v diferenciaci příjmů nás přibližují západním zemím. Mezinárodní srovnání ukazuje, že rozsahem nerovnosti se vzdalujeme socialistické minulosti, v současné době máme zatím nejblíže k sociálnědemokratickému Švédsku a míříme k úrovni takových zemí, jako je Německo nebo Nizozemsko. Ve srovnání s liberálními zeměmi (Velká Británie, USA) je u nás ovšem nerovnost příjmů menší. Totéž se týká i porovnání s reformními zeměmi, které jsou však na opačné straně pomyslné křivky ekonomické a sociální vyspělosti než společenství, ke kterému směřujeme. Jsou to zejména země bývalého Sovětského svazu, kde je opravdu na místě hovořit o ekonomické a sociální polarizaci. Pokud jde o faktory příjmové diferenciace, v České republice se před rokem 1989 natolik silně uplatňoval životní cyklus, že nám mohlo vzdáleně konkurovat pouze Švédsko.
Postwashingtonský konsenzus. Ekonomové nejsou zajedno v tom, do jaké míry jsou příjmové rozdíly blahodárné pro ekonomický růst. V liberální tradici se razilo pravidlo, že pracovní úsilí roste jen tehdy, když je vyšší výkon dostatečně vyjádřen v příjmu. V současné době však převládá spíše názor, že příliš mnoho nerovnosti škodí a že podmínkou ekonomické výkonnosti je naopak příjmová vyrovnanost. Je zajímavé, že uvedený názor je sdílen i mezinárodními institucemi plnými neoklasicky vzdělaných ekonomů, jako je Světová banka. Může to být svědectvím její nové orientace, odmítnutí takzvaného washingtonského konsenzu (sledujícího jen několik makroekonomických ukazatelů) a hlubšího pohledu na realitu, který bere v úvahu i její sociální a institucionální rozměry, spolu s diferenciací skrývající se za agregátními veličinami. Demotivující přerozdělování. Jestliže ze srovnání zemí světa vyplývá, že ekonomicky výkonnější jsou země s menšími příjmovými rozdíly, je to bezpochyby pravda, neboť zde se staví do protikladu na jedné straně zaostalé země třetího světa s příkrou sociální nerovností a na druhé straně vyspělé státy zabezpečující minimální příjmové standardy pro všechny a velkorysé zabezpečení pro většinu. Z takového srovnání však nelze vyvozovat žádné jednoznačné závěry pro vývoj ve středoevropských reformních zemích. Je jasné, že rozsáhlé přerozdělování a jím stlačované rozdíly působí demotivačně a že po cílené nivelizaci musí nastat jisté rozevření nůžek. Právě tak ale platí i to, že sociální soudržnost musí být uchována, neboť společnosti zmítané konflikty nemohou být ve svém celku ekonomicky výkonné. Prostor příjmových rozdílů by se už neměl zásadně zvětšovat, neboť odpovídá evropskému standardu sociálně liberálních zemí. Ostatně růst průměrného reálného příjmu bude sám posunovat stejnou relativní diferenciaci do větších rozdílů v koupěschopnosti. Výzvou pro budoucnost ovšem zůstává potřeba omezování zdrojů z neformální ekonomiky a s tím související větší průhlednost v propojení individuálního výkonu a rodinné životní úrovně. Obdobná je ovšem i potřeba redukce přerozdělování, které v Česku zůstává značné z hlediska svého rozsahu i strmosti.
