Předloni v září na Sorbonně držel Emmanuel Macron řeč jak z partesu. Jeden nápad, jak dát Evropské unii nový impulz, stíhal druhý. Pro příznivce bylo v komentářích snadné srovnávat mladého, energií kypícího francouzského prezidenta s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, která z něj vycházela jako unavená, opatrnická a na silné ideje pověstně skoupá zastánkyně „mírného pokroku v mezích zákona“.
Nějakých patnáct měsíců poté vypadá kancléřka víceméně pořád stejně, akorát že připravuje vlastní odchod. Zato Macron poznal, že o tom, jak se „nesmíme bát lidí“, je snadnější na Sorbonně mluvit než jim na ulici čelit. Když vás přestanou mít rádi i ti, kteří vás volili, tak je to úplně normální - úspěch se v politice měří pouze tím, kdy k tomu dojde. Opravdovou prohrou v této branži je, když vás přestanou respektovat. Pak už si lze penězi jen koupit zklidnění situace, ale i to je s přirážkou.
„Dudlík“ sociálních opatření pro žluté vesty přijde francouzský rozpočet asi na deset miliard eur ročně a je jasné, že se Francii nepodaří stlačit deficit rozpočtů pod tři procenta. V roce 2017 to bylo přitom poprvé za desetiletí, kdy se země do limitu vešla. Navíc Macron opravdu některé významné reformy prosadil, ale teď na jejich pokračování může zapomenout, i když Francie by je potřebovala jako sůl. Opsat celý tento oblouk se Emmanuelu Macronovi „podařilo“ v rekordním čase; odteď mu to půjde ztuha nejen doma, ale i venku. Škoda.
Přečtěte si komentář: Zpomalujeme, jaký div
Přitom to mělo být přesně naopak a dvacáté výročí přijetí eura se mělo stát příležitostí pro „velký skok vpřed“. Například v podobě „separátního rozpočtu pro eurozónu, který by plnil stabilizační funkci“, což byl jeden z oblíbených Macronových projektů. Nejdřív se k němu postavili vlažně Němci, ale opravdovou zarážkou „fiskální solidaritě“ se stala „nová Hanzovní liga“. Ta zahrnuje osm zemí od Irska, přes Nizozemsko, Švédsko, Dánsko, Finsko a tři pobaltské republiky. Za svůj název vděčí někdejšímu středověkému obchodnímu seskupení, které v podstatě kontrolovalo obchodní toky kolem Severního a Baltského moře od Londýna až po Nižnij Novgorod. Ne že by měly bůhvíco společného, ale nejmenší společný jmenovatel - snaha o držení fiskální disciplíny a neplacení cizích dluhů - je spojuje dostatečně.
Neformální lídr Hanzovní ligy, nizozemský ministr financí Wopke Hoekstra, to vidí jasně: „V první řadě by měla každá země pamatovat na to, aby měla dostatek peněz na případnou krizi.“ Jih Unie, včetně Francie, to vnímá úkorně a francouzský ministr financí Bruno Le Maire na posledním setkání ministrů financí neskrýval svoje rozčarování.
Politické euro
Společná měna, která nemá fiskální dimenzi v podobě rozpočtových transferů velkého rozsahu, jež by vyrovnávaly rozdíly v cyklu, si říká o problémy, ale nejde o novinku; to se vědělo s dostatečným předstihem předtím, než bylo euro přijato. Neunavujme se opakováním toho, že eurozóna není „optimální měnová zóna“, protože přinejmenším zkušenost za posledních dvacet let nás mohla přesvědčit o tom, že není. Jenže optimální měnovou zónou nejsou ani Spojené státy, Rusko nebo Čína, i když federální rozpočet mají. Ostatně optimální nebylo ani bývalé Československo.
Dneska se říká, že přijetí společné měny byl jen „politický projekt“, což je sice pravda, ale takto jednoduše zahazovat společnou měnu také nejde. Zejména když souhlasíte s tím, že vytvoření společného trhu včetně volného pohybu kapitálu počátkem 90. let byla správná myšlenka.
Jenže nelze mít najednou otevřený kapitálový účet, pevné kurzy měn a zároveň nezávislou měnovou politiku. To je „nemožné trilema“, makroekonomický dopis Ježíškovi, který nikdy nedojde do správných rukou a nezůstane bez následků.
Mutti to balí. Přechod do postmerkelovské éry bude složitý
Jinak řečeno, Jednotný evropský pakt, který zakotvil čtyři svobody (1986), se nekamarádil se systémem řízených měnových kurzů (ERM), který zavedlo tehdejší Evropské hospodářské společenství už v lednu 1979, v kombinaci s nezávislou měnovou politikou. ERM mělo přinést stabilitu kurzů v účastnických evropských zemích, když se rozpadl Brettonwoodský systém, který byl postaven na směnitelnosti dolaru za zlato (byť jen mezi centrálními bankami).
Někdejší guvernérka rakouské centrální banky Maria Schaumayerová dobře věděla, že udržení pevného kurzu šilinku k západoněmecké marce znamená, že není prostor pro žádné experimenty. Také žertem odpovídala na otázku, jak dlouho trvá bankovní radě ve Vídni, než přes kopírák opíše rozhodnutí Bundesbanky ve Frankfurtu: „Maximum fünfzehn Minuten.“
Kdo si myslí, že je to jinak, dostane za vyučenou. Každý, komu je nad čtyřicet, si vzpomene na spektakulární pád libry šterlinků v září 1992, kdy nevydržela spekulační tlaky, jimiž se proslavil hlavně George Soros, který tehdy vydělal asi miliardu liber. Méně se ví, že se to stalo v podstatě kvůli tomu, že Británie vstoupila do režimu ERM v roce 1990, ale o dva roky poté, po vystřílení devizové munice v ekvivalentu šesti miliard liber, hodila ručník do ringu a libra z ERM zase pěkně vystoupila. Škodolibost není na místě - Česko uvolnilo kapitálový účet 26. září 1995, kdy byl schválen nový devizový zákon. Ani ne za dva roky trilema dohnalo i nás a pevný kurz koruny padl. A spolu s tím i aura českého zázračného reformního dítěte.
Předurčení ke společné měně
Takže se nebavíme o nějaké politice abstrahující od makroekonomie, ale právě naopak - již zmíněné trilema je jednou ze základních věcí, které se v mezinárodním makru učíte, a společný trh v podstatě další vývoj směrem ke společné měně předurčoval. Společná měna, která nemá fiskální dimenzi v podobě rozpočtových transferů velkého rozsahu, jež by vyrovnávaly rozdíly v cyklu, je založena na pravidlech a jejich dodržování. Přesně jak to kdysi tak dobře věděla paní Schaumayerová a spolu s ní celé Rakousko.
Někdy má samozřejmě smysl přimhouřit oko - kupříkladu není úplně nejchytřejší bazírovat na tříprocentním deficitu v situaci, kdy spouštíte nějakou opravdu zásadní reformu, která by měla zvednout zaměstnanost i potenciální tempo ekonomického růstu. Příkladem je změna pracovního práva a sociálního zákonodárství, které by zpružnilo trh práce.
Přečtěte si: Pokus o optimistického průvodce českou budoucností
Pak má dobrý smysl doplnit reformu o podporu poptávky prostřednictvím rozpočtového schodku. Nejen aby hladčeji prošla, ale aby se lépe chytila. Rychlejší růst pak zase deficity srovná, škoda že jsme si na to nevzpomněli dříve, když se nás to týkalo…
Takové strategické rozhodnutí vyžaduje důvěryhodnost v očích partnerů i v Bruselu. Třeba současná italská politická garnitura je asi tak stejně důvěryhodná jako paňácové na pimprlovém kolotoči. Lidé u kormidel německé hospodářské politiky instinktivně moc nevěřili ani Macronovi. Jeho kredibilita závisela na tom, zda je přesvědčí dostatečným reformním výkonem na francouzském domácím hřišti. Němci také maastrichtská kritéria kdysi porušili, ale zároveň je třeba dodat, že ve stejné době, v letech 2003 až 2005 přijímali zásadní reformy, známé pod označením Hartz IV.
Silným argumentem ve vyjednávání tripartity v Německu byl tehdy vstup nových členských zemí do Unie, včetně Česka v roce 2004. Němci sice zcela využili sedmileté přechodné období, kdy chránili svůj trh práce (na rozdíl od Britů, kterým se to škaredě vymstilo), ale dokázali sociální partnery přesvědčit o tom, že se musí změnit sociální a pracovní zákonodárství v zemi, pokud nemají zaměstnavatelé vyvézt z Německa pracovní místa směrem na Východ.
Čtěte komentář o vývoji ekonomiky: Sýčkování na prosluněné stráni
Němci se značným zadostiučiněním vnímají snižování státního dluhu a fakt, že několik let vykázalo Německo fiskální přebytek, jen posiluje jejich přesvědčení, že problémem není euro, ale selhání politiků v jiných zemích, kteří nejsou schopni udělat totéž, co Němci před patnácti lety. A nějaké Disziplin und Implementationskultur by se samozřejmě hodily.
Ale nakonec je nejdůležitější, co si myslí lidé v zemích, kde euro skutečně mají. V posledním průzkumu z října 2018 totiž 64 procent respondentů v eurozóně odpovědělo kladně na otázku, zda si myslí, že euro je pro jejich zemi dobrá věc, což je od roku 2011 vyrovnaný rekord (stejné hodnoty byly naměřeny v říjnu 2017). Naopak negativní stanovisko zastávalo jen 25 procent respondentů, kdežto v krizovém roce 2011 to bylo 36 procent.
V Česku je to přesně naopak, proti přijetí eura jsou tři čtvrtiny populace a vláda naslouchá. Na základě doporučení ministerstva financí a ČNB na zasedání 12. prosince minulého roku opět úsilí o přijetí eura odložila. Navíc se ministryně financí Alena Schillerová nechala slyšet, že vláda „nechce riskovat zásadní znehodnocení úspor občanů“. Zbývá odpovědět na otázku, kdy se názor Čechů změní? Dojde k tomu nedlouho poté, co nás ta naše koruna zklame a místo aby zpevňovala, bude ve srovnání s eurem vnímána jako slabá měna, od níž je lepší odejít. Nechtějme se toho dožít.
Československá měnová zóna
Ideál optimální měnové zóny Československo nesplňovalo ani na začátku, ani po listopadu 1989, ani nikdy mezi tím. Slovensko potřebovalo mnohem měkčí měnu, než kterou chtěl Rašín, a nezapomínejme, že Rakousko-Uhersko bylo jednotným trhem jenom na papíře a že Slovensko bylo součástí Uher, které po roce 1867 intenzivně prosazovaly svoji vlastní industrializační politiku. Výsledkem bylo, že většina průmyslových firem na Slovensku nebyla „on par“ z hlediska konkurenceschopnosti a bez ohledu na vlastnictví (skoro nic neměli etničtí Slováci) ztráta odbytu do Uher dopadla na tamní podniky drtivě. Tvrdá Rašínova deflační koruna dala zabrat všem, ale na východ od Moravy to bylo fakt zlé.
Obdobně za federálního ministra financí Václava Klause se před spuštěním konvertibility od ledna 1991 nastavil fixní kurz koruny kompetitivně, devalvace byla považována v Česku za příliš hlubokou. Jenže pro Slovensko bylo i 18 korun za marku málo, což se hodně rychle ukázalo po měnové odluce, parita 1 : 1 vydržela jen pár měsíců a slovenská koruna musela neslavně devalvovat. O to více se Slovensko snažilo přijmout měnu, kterou mělo již v té době Německo, a aby to bylo na horní hranici oscilačního pásma, v němž se před vstupem slovenská koruna musela pohybovat. Nakonec byla parita stanovena na 30,126 slovenské koruny za euro. Pro osvěžení paměti, když ČNB zavedla tzv. kurzový závazek na úrovni 27 : 1, nesli to Češi velmi nelibě, zatímco Slováci mají „své“ euro většinou rádi, skoro by se dalo říci, že jsou na něj hrdí.
Češi a Slováci mají s neúspěšným federálním projektem vlastní zkušenost, a to do něj investovali hodně a po mnoho desítek let. Klidně a tiše vyprávějme tento příběh, protože dokazuje, že i nemyslitelné se dá kultivovaně a důstojně přežít.
Dále čtěte:
Komentář: Ochlazení ekonomiky? Zatím fakt nemrzne
Každý Čech je díky globalizaci o 200 tisíc bohatší než v roce 1990
ČLÁNKY DO MAILU