Co je syndrom vyhoření
Syndrom vyhoření je stav nepřetržitého stresu, který vede k vyčerpání jak mentálnímu, tak fyzickému. Postižené osoby mají pocit méněcennosti, neúspěchu či odloučení a bývají velmi cynické. Tyto pocity způsobují úzkostné stavy, problémy se spánkem, podrážděnost ale také určité zdravotní potíže. Jakmile k vyhoření dojde, daný člověk již není schopen prakticky vůbec fungovat v zaměstnání ani v osobním životě.
S tímto pojmem poprvé přišel americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger v roce 1974. Jedná se o dlouhodobě se rozvíjející problém, který se v počátečních fázích velice těžko rozpoznává, a proto osoby, jež jím trpí, vyhledají pomoc často až ve chvíli, kdy dosáhnou limitu svých psychických a fyzických sil. V USA je na rozdíl od jiných zemí syndrom vyhoření považován dokonce za nemoc z povolání. Chronická frustrace, ztráta energie a chuti do života se totiž velice snadno mohou promítnout do celkového zdravotního stavu jedince.
Koho se syndrom vyhoření nejčastěji týká
Dlouhodobý stres v práci zažívají zejména konkrétní skupiny zaměstnanců. Se syndromem vyhoření se velice často potýkají pracovníci, jejichž náplní práce je pomoc jiným lidem. Výjimkou ale nejsou ani workoholici pracující v jakémkoliv jiném odvětví. Samozřejmě se problém může projevit i u osob, které nemají zdánlivě až tak stresující povolání, ale provádějí například stereotypní práci nebo musí každý den komunikovat s velkým množstvím lidí. Nejčastěji se pak syndrom vyhoření objevuje u následujících povolání:
- lékaři, záchranáři a zdravotní sestry,
- psychologové a pedagogové,
- policisté a hasiči,
- vrcholoví manažeři,
- novináři,
- zaměstnanci služeb a prodavači,
- řidiči a zaměstnanci ve výrobě.
Jaké má syndrom vyhoření příznaky
Mnoho lidí se chybně domnívá, že syndromem vyhoření skutečně trpí. Často svoji domněnku zakládají na tom, že je přestala bavit jejich práce, nemohou snést své kolegy, do zaměstnání chodí s nechutí a jsou celý den podráždění. Ačkoliv podrážděnost a ztráta chuti do práce jsou symptomy inkriminovaného syndromu, k tomu, aby mohl být pacientovi diagnostikován, to rozhodně nestačí. Existuje totiž celá řada příznaků, jež se vzájemně prolínají a ovlivňují. Zde jsou ty nejdůležitější z nich:
- chronická únava – začíná fyzickým poklesem energie a postupem času dochází také k emocionálnímu vyčerpání,
- nespavost – zde platí, že čím je osoba vyčerpanější, tím více trpí nespavostí,
- problémy s pozorností a zapomínáním – počáteční příznaky vyhoření, které mohou vést až k úplné ztrátě koncentrace a neschopnosti dokončovat úkoly,
- zdravotní potíže – zejména bolest na hrudi, dušnost, závratě, zažívací potíže, mdloby, bolesti hlavy, palpitace srdce a podobně,
- ztráta chuti k jídlu a náchylnost k nemocem,
- úzkostné stavy – v počáteční fázi jde spíše o skleslost, obavy a otupělost, na vrcholu vyhoření se však jedná už o těžké deprese, apatii a beznaděj, které je potřeba okamžitě řešit s lékařem,
- zlost a podrážděnost – často doprovázené nečekanými emocionálními výbuchy a hádkami jak v práci, tak doma.
Kdy navštívit lékaře
Varovným signálem, který by vás měl donutit vyhledat odbornou pomoc, jsou především přetrvávající úzkosti, hluboké deprese, pocit, že nejste na tomto světě potřeba, absolutní ztráta chuti do života, apatie a podobné nepříjemné stavy. Samozřejmě je ale nejlepší navštívit lékaře ihned, jakmile pojmete podezření, že s vámi není něco v pořádku, protože čím dříve se problém odhalí, tím lépe a rychleji se dá léčit. Pokud se u vás projevují některé z výše uvedených symptomů, neváhejte si o svém stavu promluvit odborníkem.
Jak je to u syndromu vyhoření s neschopenkou
V momentě, kdy vás lékař vyšetří a zjistí všechny informace o vašem psychickém a fyzickém stavu, rozhodne, zda jste, nebo nejste schopní vykonávat dále svou práci. Podle mezinárodní klasifikace nemocí pak existuje psychiatrická diagnóza Z730, na základě které můžete získat pracovní neschopnost. V praxi se však často u podobných případů vystavuje neschopenka na stav vyčerpání.
Jak se léčí syndrom vyhoření
Jak bylo zmíněno výše, důležité je, stejně jako u jiných nemocí, začít s léčbou vyhoření pokud možno co nejdříve, tedy ideálně v počáteční fázi, které se říká stagnace. Jelikož se však jedná o fázi, kdy pouze dochází k opadnutí prvotního nadšení z práce a zvýšenému zájmu o mimopracovní aktivity, těžko člověk v takovou chvíli rozpozná, že se u něj začal rozvíjet právě syndrom vyhoření. Nejčastěji proto takové osoby vyhledávají lékaře až ve fázi apatie nebo už přímo v poslední fázi vyhoření.
Máte pocit, že jste v práci přetěžováni?
Pakliže postižený začne problém řešit až v poslední fázi, musí se svěřit do rukou psychologa nebo psychiatra, který pacientovi stanoví vhodnou léčebnou terapii. Poměrně často se pak syndrom vyhoření léči pomocí takzvané kognitivně-behaviorální terapie. Není to však jediná možnost, jak potíže řešit. V některých případech se lékaři zaměřují především na posílení mezilidských vztahů a získání realističtějšího pohledu na zaměstnání, v rámci čehož následně pacient dochází na pravidelná sezení s odborníkem. Důležitá jsou také opatření ze strany zaměstnavatele a podpora blízkých osob.
Syndrom vyhoření z pohledu zaměstnavatele
Zaměstnavatel by v prvé řadě měl dbát na optimální pracovní podmínky a vhodné pracovní prostředí pro své zaměstnance. Ačkoliv to povaha některých povolání zcela neumožňuje, v určitých případech zaměstnavatel psychické rozpoložení svých pracovníků a náladu na pracovišti ovlivnit může. Na duševní zdraví zaměstnanců pak působí kombinace několika faktorů, kterými jsou:
- typ vykonávané práce,
- pracovní podmínky a prostředí,
- možnost rozvíjet svůj potenciál,
- vztahy na pracovišti,
- smysluplnost jednotlivých úkolů i celkové povahy zaměstnání.
Zaměstnavatel by tedy své pracovníky neměl přetěžovat a vystavovat je nadměrnému stresu. Samozřejmě v některých odvětvích se takovým situacím nedá vyhnout. Například lékaři a složky IZS jsou dennodenně vystavovaní stresovým situacím, protože to charakter jejich práce zkrátka vyžaduje. Pokud to však povaha zaměstnání dovoluje, je potřeba, aby bylo duševní zdraví pracovníků chráněno stejně tak jako to tělesné.
Nakonec to zmiňuje i zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který stanovuje, že je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.
