Sloučení vojenské rozvědky a kontrarozvědky přináší problémy s odposlechy
Poslanci spojili vojenskou rozvědku s vojenskou kontrarozvědkou do Vojenského zpravodajství. Protože naštěstí neplatí, „co poslanci spojili, ať daňový poplatník nerozlučuje“, rozpitváme jisté aspekty tohoto incestního procesu, abychom zjistili, o co je ve skutečnosti poslední dobou takový zájem (EURO 9/2007, Špionážní rošády).
Rozpor.
Co mohlo vést k nápadu spojit nespojitelné? Mladým poslancům mohl učarovat šílený genetický inženýr ze seriálu South Park. Ty starší možná fascinuje kreativita typu prostého vršení věcí na sebe po vzoru montypythonovské Royal Society for Putting Things on Top of Other Things. Z profesionálního hlediska však výsledná stvůra (v druhém případě nestvůra) není ani stopově poznamenána odbornou konzultací, ba ani prostým poučením z krizového vývoje u sousedů: v Polsku měl totiž kdysi kdosi stejný nápad - a teď klopotně restaurují původní stav. Tak flagrantní nesoulad nutí prozkoumat i neodbytnou myšlenku, zda pod rouškou jisté legislativní nešikovnosti nevzniklo něco zcela jiného, provedeného úmyslně a navýsost zručně!
Teorie.
Zpravodajské služby se v zásadě dělí na ty, co v zahraničí shánějí informace (rozvědky čili vnější, respektive ofenzivní služby), a na domácí, které jim v tom brání (kontrarozvědky čili vnitřní, respektive defenzivní služby). Po zkušenostech druhé světové a studené války se mezi „best practices“ evropské legislativy v oblasti zpravodajských služeb dostalo nepsané doporučení nedávat rozvědkám legální možnost používat odposlechy na svém domácím území. Důvodem je fakt, že činnost rozvědek, implicitně předpokládající (diplomaticky řečeno) „kolize“ s právními řády jiných států, lze těžko důkladně ošetřit v domácím legislativním rámci. Takové instituci pak není radno povolit uzdu na vlastním území. Tam mají pré kontrarozvědky, jejichž činnost je nesrovnatelně důkladněji legislativně definovaná a parlamentem, médii i veřejností sledovaná. Proto mají legislativně danou možnost odposlouchávat, jež je však regulována soudním povolením, exekutivním dohledem a parlamentní kontrolou.
Praxe.
V Česku jsou de facto čtyři zpravodajské služby, ať si jich de iure zákonodárci definují, kolik chtějí. Má-li mít civilní sektor službu ofenzivní i defenzivní, a totéž sektor vojenský, není o čem diskutovat: rozdílné specifikace požadovaných služeb jsou tak velké, že prostě musejí být čtyři, ať se navenek tváří třeba jako jedna (se čtyřmi odbory, správami, divizemi a podobně). Co se pak odposlechů a sledování týká, mohly je donedávna používat právě a jenom obě defenzivní služby (civilní a vojenská). Sloučením vojenské služby vnější a vnitřní se však sloučily i jejich zákonné působnosti, takže nové „jednotné“ Vojenské zpravodajství má zákonnou působnost vnější i vnitřní. Bývalá vojenská kontrarozvědka s sebou nadto přinesla i oprávnění používat zpravodajské prostředky, takže Vojenské zpravodajství může pro získávání informací ve své působnosti používat i odposlechy a sledování. A to je v případě získávání informací, majících původ v zahraničí, novum. To dosud vojenská rozvědka nesměla (a civilní ofenzivní služba Úřad pro zahraniční styky a informace - ÚZSI - to bůhvíproč nesmí dodnes).
Pointa.
Podle § 22/3 zákona č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, předkládá jeho ředitel kontrolnímu orgánu na požádání… b) zprávu o použití zpravodajských prostředků, vyjma zpravodajských prostředků použitých při zabezpečování informací majících původ v zahraničí, a to pouze ve věcech a v případech, ve kterých Vojenské zpravodajství svou činnost již ukončilo; c) souhrnnou informaci obsahující zaměření a počet případů a věcí, v nichž je Vojenské zpravodajství činné, vyjma případů a věcí při zabezpečování informací majících původ v zahraničí.
Lidskou řečí to znamená, že se nyní poslanci při své kontrolní činnosti ani nemají šanci dozvědět, kolik odposlechů a sledování Vojenské zpravodajství v rámci své činnosti vlastně provádělo (o bližších podrobnostech ani nemluvě, k tomu jim zákon nedává puvoár). Nadto jim není nic do všeho, co služba označí „získáváním informací, důležitých pro obranu a bezpečnost republiky, majících původ v zahraničí“.
Skandál.
Jádrem pudla jsou zákonem sloučené působnosti a oprávnění zpravodajské služby „vnější“ a „vnitřní“. Nelze vyloučit, že takto byla úmyslně vytvořena situace, kdy si zpravodajská služba může doma legálně odposlouchávat a sledovat, koho chce (pokud to soud, respektive ministr povolí), avšak označí-li to za „zabezpečování informací majících původ v zahraničí“, nemusí se o tom s poslanci vůbec bavit. A pak zkuste dokázat, že něco pod tuto definici nepatří, zvlášť když nevíte, zda to vůbec existuje, a nemáte šanci se to legálně dozvědět. Je těžké chytit černou kočku v tmavé komoře, obzvlášť, když tam není, vtipkoval již Josif Vissarionovič.
Impotence?
Existuje způsob, jak zmírnit skandálnost výše uvedeného: bylo by jím šišlavé prohlášení nejvyšších míst, že ve skutečnosti vlastně vůbec o nic nejde, neboť zpravodajské služby stejně jako parlamentní kontrola, jsou bezzubé. Soudě podle výsledků vojenských zpravodajců v oblasti vojenských akvizic (gripeny!), mohla by to skoro být pravda. Co však, u trista bohov drevených, dělají potom všichni ti zpravodajci za více než miliardu ročně?
