Ve všech demokraciích jsou politické strany klíčovými institucemi. Otázka ale zní, zdali čeští občané stále ještě české politické strany považují za nástroje vyjadřování, poznávání a zastupování jejich zájmů. Nejsou totiž tím, čím byly v období těsně po listopadové revoluci 1989. Nevymezují již voliče do jednotlivých skupin natolik jasně a rozhodně, nevzbuzují ony nadšené sympatie občanů, nesestavují vlády s onou disciplínou a osobitostí a ani nejsou oním výrazným a explicitním průsečíkem zájmů jako před několika lety. Panuje značná shoda v tom, že v posledních deseti letech vznikly nové společenské síly, které pozměnily povahu a funkce našich politických stran, současně však neexistuje sho da v tom, zdali „všeobsáhlé a „kartelové strany nevyhnutelně nahradí strany založené na společenské elitě a lidových masách.
České politické strany jsou stále inherentně nestabilní a neinstitucionalizované, protože většinou postrádají vazbu na jeden či více společenských rozporů. V západních demokraciích, jakož i v předválečném Československu, tradiční politické rozpory měly spojitost se stranickými spory. A chování voličů vyplývalo ze dvou revolucí: z národní revoluce, která měla politický c harakter a vedla ke konfliktu mezi centrem a periferií, mezi církví a státem. Průmyslová revoluce zase vedla k rozporu mezi zemědělstvím a průmyslem, došlo ke konfliktu mezi elitou vlastnící pozemky a sílící buržoazií a následně vznikl rozpor mezi kapitalisty a dělníky.
Nedávno však Západ vstoupil do nové postmaterialistické fáze vývoje. Mnohým voličům víc leží na srdci otázky životního prostředí a rovnosti než socioekonomická problematika. Na rozdíl od dřívějších tyto rozpory nejsou stabilními prognostickými ukaz ateli voličského chování. Strany jsou méně než v minulosti schopny ovlivňovat chování jednotlivců a skupin.
V České republice a v nově demokratizovaných režimech východní Evropy ovšem existuje vážný problém slabé občanské společnosti. Typický český občan se identifikuje pouze se dvěma společenskými rovinami: jednak s rodinnými příslušníky a přá teli, jednak s národem. Identifikace se strukturami na úrovni mezistupňů naprosto schází. Navíc z důvodu proletarizace naší společnosti je pro jednotlivce složité rozeznat odlišnost zájmů. Proto jsou organizace občanské společnosti nedostatečně zakořeněné a nejsilnějšími organizacemi občanské společnosti jsou ty, které existovaly už za starého režimu. Totéž lze říci o politických stranách. Nejsilnější jsou všeobecně exkomunistické strany nebo strany, jejichž jádrem jsou e xkomunističtí aparátčíci, jak je tomu dnes v ODS a ČSSD.
Pro zdraví demokratických režimů jsou nezbytné vzájemně si konkurující politické strany a silná nezávislá masmédia. Ovšem žádná z těchto institucí v 90. letech ke zdraví české demokracie nijak výrazně nepřispěla. Veřejnost vnímá politické strany jako zkorumpované stroje na peníze, které se nezaměřují na konkrétní problémy, nýbrž na osobní útoky na protivníky. Vznik konkurence ze strany komerčních televizí - a neustálá honba za vysokou sledovaností a výnosem - zase zkreslil y způsob, kterým média referují o volbách a každodenní politice.
České politické strany jednoznačně ztrácejí schopnost plnit své klasické funkce. Současně s tím, jak slábne jejich podpora ze strany veřejnosti, stávají se difuznějšími. Jejich východiskem i východiskem politiků jsou stále častěji protistranické programy. A tak ubývá občanů, kteří se identifikují s nějakou stranou nebo kteří jsou přímo členy nějaké strany. Roste voličská nestabilita a drti vá většina občanů vidí mezi jednotlivými stranami sotva nějaké rozdíly.
S tím, jak se politické strany těší stále menší podpoře a loajalitě občanů, spoléhají se stále více na státní financování. Pouze pokud politické strany nahradí státní financování dobrovolnými příspěvky a pokud se budou více spoléhat na osobnos t jednotlivých kandidátů místo na obsah stranických programů, podaří se jim udržet si své místo v povědomí občanů.
V každé demokracii existuje řada způsobů zastoupení občanů - politické strany, zájmová sdružení a společenská hnutí. Ovšem všechny tři typy organizací mohou existovat současně a vzájemně se obohacovat. Nemusí si konkurovat; ano, mohou se vzájemně posilovat a být si ku prospěchu. Nicméně strany mají v tomto vztahu výsadní postavení. Je velmi těžké představit si demokracii bez politických stran, ačkoliv není nijak složité představit si ji bez zájmových sdružení a společenských hnutí. Byť by byly sebevíce fragmentované, slabé a nedisciplinované, nedostatečně zakořeněné ve společnosti, nestabilní a neomalené, strany jsou velmi reálnou a nutnou součástí politiky naší nové demokracie. Demokracie bez vzájemně si konkurujících politických s tran nemůže existovat.
