S kabinetem Miloše Zemana to jde s kopce
Závěrečné měsíce vládnutí jednobarevného kabinetu ČSSD by v učebnicích dějepisu mohly být jednou začleněny pod všeobjímající motto: Tak dlouho vybírali, až přebrali. Nebo možná tak dlouho tápali, až to raději vzdali.
Dobrovolně, nebo pod nátlakem svých politických oponentů? Zřejmě jedno i druhé. Každopádně to jde s vládou spíše z kopce. Nejdříve slibný rozjezd privatizace strategických společností (ČSOB, Česká spořitelna, Komerční banka). Poté přišla fáze střídavě oblačná: nepříliš povedený prodej Českých radiokomunikací a licencí na UMTS, u Transgasu a Unipetrolu bylo rozhodnuto o prodeji, ale peníze stát dosud neobdržel, následovaly marné pokusy o prodej společnosti ČEZ. Konci mandátu pak vévodí série viditelných proher.
V minulém týdnu v rychlém sledu následovalo odpískání prodeje Českého Telecomu a odklad rozhodnutí o financování první soukromé dálnice D 47. Do této sbírky strategických debaklů může velice rychle přibýt i pokus o nákup stíhaček gripen. Je to jako kdyby fotbalový tým po celý zápas s převahou vedl, v poslední pětiminutovce ale přestal útočit i bránit a nechal si od soupeře „nasekat“ několik rychlých gólů do prázdné brány.
Samozřejmě že dobrý rétor dokáže vyrobit z nouze ctnost a bude voličům tvrdit, že než prodávat zbrkle a levně (privatizované podniky) nebo nakupovat draho (dálnice, nadzvuková letadla) je lépe přenechat rozhodnutí nové vládě. Pokud by taková argumentace byla míněna zcela upřímně, byl by to jistě čin hodný státníka a na základě toho by měl být ve blížících se volbách oceněn. Ovšem spíše se zdá, že menšinová vláda začíná být konfrontována s politickou realitou, zejména ve vztahu k sílící se ODS.
Jestliže v prvních letech byl smluvní opozicí Zemanův kabinet tolerován vcelku bez výhrad, a možná by mu prošlo i opětovné znárodňování, pokud by si něco takového usmyslel, úměrně času zbývajícímu do voleb se ochota ODS mlčet k důležitým transformačním krokům rapidně snižuje. Klausova strana už nemá důvod být vládním bodyguardem, zajišťujícím Zemanovi & spol. „klid na práci“. Před volbami je naopak třeba ministerskému sboru dopomoci k vytvoření obrazu odepsaných zkrachovanců.
Samozřejmě že lze za všemi těmito prohrami vidět i určitou neobratnost, netaktičnost a možná i hamižnost některých ministrů. Ukázalo se například zcela zřetelně, že není příliš taktické dopředu vykřikovat kolik za prodej té které firmy očekáváme peněz. Manévrovací prostor se tím velmi zužuje a jakýkoliv horší výsledek, než jsme si vysnili, je pak interpretován jako Waterloo. To se týká prodeje ČEZ, z něhož kabinet chtěl vytěžit 200 miliard, a nyní i Telecomu, za nějž marně žádal 80 miliard. Je pak těžké vysvětlovat, že v případě Telecomu je nabízených 55 miliard v současných podmínkách asi maximum možného. K dobrému by to ministrům nyní už nikdo nepřičetl.
Loni vláda prodávala licence na UMTS a chtěla za ně minimálně 20 miliard. Než se ale rozkoukala, přehnala se Evropou aukční smršť a nakonec byl kabinet rád za třetinový výtěžek. U prodeje radiokomunikací byl ministerským sborem v touze po maximalizaci výnosu několikrát změněn způsob prodeje, až nakonec za původním očekáváním zaostala nejen prodejní cena, ale i dlouho vybíraní investoři. Všechny změny byly k horšímu.
Zakázka na výstavbu dálnice D 47 do Ostravy byla přidělena bez výběrového řízení izraelské firmě Housing & Construction. Prý aby se urychlila výstavba. Exkluzivní jednání s exkluzivním investorem ale k exkluzivním výsledkům asi nevede. Stát se s protežovanou firmou, která si je příliš jistá svým postavením, nemůže dohodnout na konečné podobě smlouvy a místo urychlení výstavby začíná akce nabírat zpoždění. Je komické, jak se kabinet nyní snaží dostát svým slibům o zahájení prací v květnu, a hodlá proto první úsek stavět postaru, tedy i bez soukromého investora.
Když chceš víc, než můžeš, zněl slogan na jednom billboardu. Lze to vztáhnout i na úsilí sociálnědemokratické vlády. To, co nebyla schopna rozhodnout do dnešního dne, už pár týdnů před volbami těžko dohoní. V době, kdy její politická svíčka dohasíná, se navíc začínají projevovat i rozdílné motivy uvnitř vlády. Někteří z ministrů si již myslí na křeslo v kabinetu velké koalice a chtějí ukázat, že by mohli být akceptovatelnými kandidáty. Jiní se už vidí v soukromém sektoru (jako třeba ministr Březina na dobře placeném manažerském postu v Českém Telecomu) a podle toho se na jednáních vlády chovají. Od této party už asi žádnou díru do světa nemůžeme očekávat.
