V houšti připravovaných daňových změn se nevyznají firmy, ekonomičtí experti a snad ani sám ministr financí. Příprava zákona o DPH připomíná turecký bazar. Co ještě zdražit, aby měla vláda peníze na své rostoucí výdaje, a co už ne, protože by kolem toho bylo příliš křiku?
Musel by se stát zázrak, aby se Sobotkovi zdařilo složit kostky daňového puzzle správně. Tomu obrazu chybí osnova, čili smysluplná reforma veřejných financí. Různé skupiny podnikatelů teď bojují alespoň o to, aby právě jejich byznys zákon o dani z přidané hodnoty nepřivedl na pokraj krachu. Vypadá to, že se to podařilo divadelníkům, vydavatelům časopisů, na čas hoteliérům. Všem pak spadne kámen ze srdce, když nebudou muset v dubnu platit dvakrát zálohu na daň. Ale to vše je jen příštipkaření, které sice může někomu zachránit firmu, ale celkově nic nezmění na tom, že celá reforma nereforma je od počátku špatně. V každé učebnici ekonomie se člověk dočte, jak mají vypadat rozumné veřejné finance. Sociální výdaje držené na uzdě a daně dopadající rovnoměrně na co nejširší skupinu osob a činností. Tomuto ideálu nejlépe vyhovuje nízká rovná daň sjedinou sazbou, ať už se jedná o příjmy či o DPH. Jenomže vláda selhává v obou bodech. Mandatorní výdaje nesnižuje, ba právě naopak vymýšlí nové a nové dávky. A daně nezjednodušuje a nesnižuje, ale dále komplikuje a zvedá. Pro spravedlnost je třeba dodat, že systém veřejných financí s expanzivními sociálními výdaji a s komplikovanou soustavou vysokých daní nastavily pravicové vlády. A Špidlův tým alespoň sbližuje sazby DPH, snižuje daně firmám, zrychluje odpisy investic. V naší situaci je to však málo. Snaha ČSSD získat zpět odcházející voliče navíc vede k tomu, že ministr financí Sobotka je nucen neustále vymýšlet, kde ještě přitáhnout daňový kohoutek, aby byly peníze na nové sliby. Přes určité pozitivní změny je výsledek špatný. Výdaje vlády rychle rostou, celkové daňové břemeno rovněž. Zvyšování daní se navíc děje salámovou metodou. Logiku ani spravedlnost v tom nehledejme, jen zoufalou snahu sesadit vzdorující puzzle dohromady. N emůže to dopadnout dobře, protože už je jasné, že nové daně budou mít opět selektivní účinek na podnikání. Zatímco v systému rovných nízkých berní rozhoduje o úspěchu výhradně trh, v daňové džungli sociálního státu, plné politicky motivovaných výjimek, působí jako deus ex machina duch daňových zákonů. Podnikatelé zkrátka do svých marketingových plánů musí zahrnout míru a způsob zdanění toho kterého oboru. Jak ukazuje současná parlamentní bitva, může být taková predikce krajně obtížná. Otázkou je, zda se můžeme těšit na nějaké zlepšení. Úspěšně složit puzzle veřejných financí znamená rázné škrty sociálních výdajů a daňové změny, které přinesou relativní zhoršení pozice nízkopříjmových skupin obyvatel. Jak vidíme na příkladu Slovenska, vyvolává taková racionální politika masové protesty. Riskne to u nás po této zkušenosti nějaká příští, byť formálně pravicová, vláda?
