Vládní výpočet náhrad církvím se od mého liší téměř ve všem, říká poslanec ODS
Kritici vládního návrhu zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi chtějí vědět, jak vláda dospěla ke konečné ceně majetku, který chce církvím vracet, či nahradit. Dle poslance KDU-ČSL Pavla Severy je však cílem návrhu napravit křivdu, která se církvím stala, nikoli „se handrkovat o pár hektarů“. „Rebelii“ tří poslanců ODS pokládá za odraz vnitrostranických bojů. Jeden z rebelů, Jan Schwippel, však soudí, že „výsledná částka je v rozporu s restitučními principy i zákony o oceňování“.
EURO: Kontroverzní Věcný záměr zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi chce současně vyřešit zmírnění křivd, způsobených církvím, a upravit vztah státu k církvím v budoucnosti. Proč je dle vás tak důležité tyto dvě etapy naopak striktně oddělit? SCHWIPPEL: Záměrem vlády je dlouhodobé majetkové vybavení církví. Spojení s problémem zmírnění křivd je potom cestou, jak emocionálně odůvodnit jeho nadstandardní výši. Zásadní problém je však v tom, že takový návrh jde výrazně nad rámec dosavadních restitučních zvyklostí. Bude-li vládní návrh realizován, bude příčinou mnoha soudních žalob ze strany dřívějších restituentů. Ti se budou v porovnání s církevními „restitucemi“ oprávněně cítit poškozeni. Zastánci vládního řešení argumentují tím, že „církev je přece něco jiného“. Nevím, jak by s takovou obhajobou uspěli ve Štrasburku při vysvětlování, proč soukromý restituent dostal za čtvereční metr zemědělské půdy dvě koruny, kdežto církev by měla dostat 44 korun. Navrhovanou výši „restituční“ částky přitom nelze plně odůvodnit započatým procesem postupného ukončování financování církví státem - takzvané restituce by byly pouze jinou jeho podobou, a to dokonce podstatně nákladnější.
EURO: Jak uspořádaly vztahy s církvemi s námi srovnatelné státy? SCHWIPPEL: V Maďarsku byly jednoznačně odděleny restituce od financování církví. Církvím byly zákonem z roku 1991 vráceny některé budovy, pokud pro ně byly nezbytné pro činnost pastorační, charitativní, sociální či vzdělávací. Pozemky nebyly vydávány vůbec. Od roku 1997 platí zákon o financování církví, umožňující jednoprocentní daňovou asignaci. Výše asignovaných částek však nesplnila původní záměr dosáhnout takto větší nezávislosti církví na státu, neboť věřící občané jsou většinou ze sociálně slabších vrstev. Stát se proto zavázal při nedostatečné výši výběru asignovaných daní tuto částku dorovnat do jisté předem určené výše. Vznikl kombinovaný model přímého financování a daňových asignací. Podobně je tomu se státním závazkem financovat studium nejvýše 2500 budoucích duchovních. Na ty ostatní si už církve musejí sehnat finance samy.
EURO: Stanovování limitů financování církví je problematické. Stejně jako určování poměru, v němž jsou tyto finance rozdělovány jednotlivým církvím. Jak je tomu v zahraničí? SCHWIPPEL: Například Slovensko má církevní restituce vyřešené zákonem již z roku 1993, takže se restituční problematika nepromítá do diskuse o budoucím vztahu státu a církví. V roce 2002 tam neprošel velice zajímavý návrh novelizace zákona o financování církví z roku 1949 (stejný platí dosud i u nás), v němž byl stanoven počet duchovních pro každou církev, které bude financovat stát, odvozeně od počtu věřících, který byl dělen určitým koeficientem. Pro menší církve byl tento dělitel menší, a proto je relativně zvýhodňoval, aby též i jim umožnil celoplošné působení. Zároveň pokládám za důležité, že šlo o novelu současného modelu, nikoli o nějakou „revoluční“ změnu. Pointou návrhu bylo, že by klesl meziroční nárůst výdajů státu na církve odhadem o 50 procent.
EURO: I ve vyspělých zemích existují naprosto rozdílné modely vztahu státu a církve. Například ve Francii jsou všechny nemovitosti v užívání církve státní. Církve je mají pronajaté za symbolickou cenu. SCHWIPPEL: Ano, to je model naprosté odluky církve a státu. Stát se stará o nemovitosti, jinak provoz církví nedotuje. Prostředky si musejí zajistit církve samy formou sbírek a darů. Toto uspořádání není výsledkem francouzské revoluce, ale procesu sekularizace, legislativně vyjádřeného zákonem z roku 1905. Francouzští duchovní patří k té sociálně slabší vrstvě a jejich povolání je v podstatě obětí.
EURO: Jaká řešení u nás přicházejí v úvahu? Jaká je vaše koncepce vypořádání mezi státem a církvemi? SCHWIPPEL: Restituční zákony hovoří o částečném zmírnění křivd. Úplná náprava křivd z definice není možná a její uzákonění by bylo iluzorní. Problematické je i „poměřování křivd“. Ty byly v minulosti způsobeny nejen církvím, ale i mnoha jiným osobám, a nikoho nelze zvýhodňovat. Základním parametrem nemůže být subjektivně pociťovaná hloubka křivd, ale pouze ekonomické možnosti státu. Tak tomu ostatně bylo u všech předchozích restitucí.
EURO: Jak vznikly rozpory ve stanovení finančních náhrad církvím? SCHWIPPEL: Vládní výpočet se od mého liší téměř ve všem. Vláda kalkuluje se 181 tisíci hektarů lesní a 72 tisíci hektarů zemědělské půdy. Údaje zpracované v roce 1947 Pražským arcibiskupstvím však uvádějí pouze 140 tisíc lesní, dvacet tisíc zemědělské a deset tisíc hektarů „drobné“ půdy. Vládní součet (253 tisíc hektarů) je tedy oproti mým údajům (170 tisíc hektarů) o polovinu vyšší. Vládní návrh zároveň používá koeficienty, které jsou dle expertů u lesních pozemků (27 korun za metr čtvereční) zhruba trojnásobně, u zemědělských (44 korun za metr čtvereční) zhruba dvojnásobně nadhodnocené. Tím se vláda dostala při vyčíslení hodnoty lesních a zemědělských pozemků na nějakých 82 miliard oproti mým dvaceti miliardám korun. Podobné nesrovnalosti vidím u nemovitostí. Celkově, při předpokládaném fyzickém vydání zhruba třetiny majetku řádům a kongregacím, se místo vládou navržené finanční kompenzace ve výši 83 miliard korun dostávám u této náhrady někam k částce 25 miliard korun.
EURO: Jak se má výše zadlužení, vycházející z navrhovaného narovnání vztahu církví a státu, k pravicovému dogmatu o nezadlužování budoucnosti? SCHWIPPEL: To jste uhodil hřebíček na hlavičku. Zadlužení tří generací je v přímém rozporu s jednou z poděbradských artikulí ODS. Způsob navrhovaného úročení není výhodný. Primární ovšem je, že je nadhodnocena ona celková částka, při nižší sumě by bylo možné i podstatně krátkodobější splácení.
EURO: Jaký dlouhodobý model finančního vztahu českého státu a církví byste tedy preferoval? SCHWIPPEL: Líbila by se mi kombinace maďarského a slovenského modelu, tedy systém daňových asignací, se státem garantovaným minimálním výběrem, doplněný o limitovaný počet státem financovaných duchovních. Není to omezování náboženské svobody, není to ani numerus clausus, ale pouze stát sděluje církvím, s jakou podporou mohou počítat a co nadto chtějí, na to si musejí zajistit prostředky samy.
EURO: Jak objektivně stanovit celkovou výši dlouhodobé podpory státu církvím? SCHWIPPEL: To je velký problém, k jehož objektivní reflexi mohou pomoci právě daňové asignace. Počet osob asignujících daně by byl skutečně zajímavým vyjádřením významu té které církve ve společnosti. Zde rozhoduje daňový poplatník o tom, zda část daně (kterou by zaplatil tak jako tak) půjde na nějakou církev, nebo ne. Netýká se to tedy jen věřících. Nějakému ateistovi může být sympatická činnost konkrétní církve natolik, že ji takto podpoří. Daňové asignace jsou z tohoto pohledu pro církve nejpříznivější, protože daňovou zátěž nezvyšují. Jde jen o to, zda daňový poplatník udělá křížek v kolonce daňového přiznání, nebo ne. Církevní daň by už pro církve tak příznivá být nemusela, protože představuje reálné navýšení daňové zátěže u členů církví. Jiným způsobem, jak stanovit tyto limity, je vycházet z údajů o náboženské příslušnosti získané při sčítání lidu. Tam však vzniká ústavní problém, zda má stát právo zjišťovat údaje o náboženském vyznání či příslušnosti občanů. Na financování církví státem mají různí lidé naprosto odlišné názory. Pro mne je hlavním důvodem, proč je podporovat, nikoli nějaká jejich abstraktní „užitečnost“, ale skutečnost, že církve jsou součástí základní civilizační struktury západní společnosti.
EURO: Jste pro úplnou odluku státu a církve? SCHWIPPEL: Nejsem. Stát ať garantuje církvím základní existenční prostředky. To umožní věřícím (třeba i muslimům) ctít určitou loajalitu. Kdyby se nějaká církev či náboženská společnost dostala do finanční krize, začala by hledat sponzory a mohla by se dostat do závislosti na nějakých extremistech, fundamentalistech či přímo teroristech.
EURO: Obecný význam církví z hlediska morálního, sociálního, vzdělávacího či kulturního je v současnosti sporný. Kdy naposledy nějaký církevní představitel veřejně káral třeba zlořády mocných - a přitom mohl sám sloužit za morální příklad? SCHWIPPEL: Souhlasím s vámi. Bohužel, po sametové revoluci to obrovské soustředění se na majetek neposílilo mezi občany kredit církví, zejména církve římskokatolické. Já si nepamatuji, že by tato církev významněji vstoupila do nějaké debaty o hodnotách, které jsou zásadní z pohledu celé společnosti. Myslím si, že tuto roli církve téměř nehrají, a pokud se objevují v médiích, pak téměř výhradně v souvislosti s majetkem. To je další argument pro jasné oddělení problematiky restitucí a budoucího financování církví, které nám navíc pomůže zbavit se jistých myšlenkových dogmat, týkajících se bývalého režimu.
EURO: V tisku se objevil výrok kardinála Vlka, že tři poslanci ODS, kteří blokují návrh zákona o církvích, ze svých egoistických důvodů legitimizují protiprávní postup komunistického režimu. Co na to říkáte? SCHWIPPEL: To se mě velmi dotklo. Nejen proto, že i moje rodina byla za minulého režimu postižena. Nepřeji si nic jiného než férové, přiměřené a průhledné řešení, které nepoškodí daňové poplatníky. Kardinál Vlk mou rodinu nezná, a přesto vynáší od stolu takovéto soudy. Přiznám se, že mi jeho velmi problematické úsudky přemýšlení o vládním návrhu zákona o církvích vůbec neusnadňují.
Důrazy
Náprava minulých křivd nesmí způsobit nové.
Restituce nesmějí být řešeny v rozporu s dosavadními restitučními zvyklostmi.
Principem vztahů církví se státem nemůže být subjektivní hloubka křivd v minulosti, ale objektivní ekonomické možnosti státu.
Souvislosti
Bylo by iluzorní uzákonit odčinění křivd, ty lze pouze zmírnit.
Vládní návrh nepřináší právní jistotu ani státu, ani obcím, ani církvím.
Představa rychlého vypořádání minulosti a uspořádání budoucnosti mezi státem a církvemi není reálná.
Lze vyjádřit a porovnávat stupně křivdy?
Box:
JAN SCHWIPPEL (42)
svobodný, bydlí v Zadní Třebani (kde rodina restituovala statek). Matka podnikatelka, otec v důchodu, dříve působil jako novinář a archivář. Člen ODS od roku 1997, od roku 2004 poslanec. Předtím v letech 2000 až 2004 Ministerstvo zahraničních věcí ČR, odbor mezinárodních organizací (OSN) a odbor rozvojové spolupráce (ORS), agenda udržitelného rozvoje a zdraví, Evropské unie a rozvojové spolupráce; 1996 až 1997 dočasný asistent pro výuku a výzkum na Národním institutu pro aplikovanou vědu (INSA) v Toulouse, Francie; 1994 až 1996 samostatný vědecký pracovník na Technické univerzitě v Hannoveru, působení v průmyslovém projektu sponzorovaném firmou Gilde GmbH zaměřeném na matematické modelování průmyslových procesů; 1990 až 2000 samostatný vědecký pracovník v Mikrobiologickém ústavu Akademie věd ČR, spoluřešitel grantového projektu; 1990 Roodt/Syre, praxe v pekárně Panelux organizovaná Sdružením podnikatelů ČR ve spolupráci s lucemburským Rotary-klubem; 1989 praxe v pivovaru Stralsund v Německu; 1988 v rámci IAESTE (evropský systém výměnných studentských pobytů) praxe v cukrovaru v Kayseri v Turecku. Kandidát věd - obhajoba kandidátské disertační práce (na téma Matematické modely komplexních kontinuálních fermentací mikroorganismů) v lednu 1996. Vysoká škola chemicko-technologická: studium dle individuálního kombinovaného studijního plánu, obory kvasná chemie a bioinženýrství a automatizované systémy řízení, ukončena s vyznamenáním a Cenou rektora obhajobou diplomové práce a státní zkouškou v červnu 1990.
