G u v e r n é r Č e s k é n á r o d n í b a n k y J o s e...
Staronový šéf ČNB v rozhovoru pro Euro nepřímo kritizuje svého předchůdce Pavla Kysilku, když říká, že snižování úrokových sazeb mohlo začít o několik měsíců dříve, tedy v době, kdy byl Tošovský premiérem. Zároveň varuje před zbrklými kroky a obává se příliš rychlého růstu mezd.
EURO: Z posledního výročního zasedání MMF ve Washingtonu zazněl apel na snížení úrokových sazeb, což by mělo stimulovat hospodářské oživení. Česká republika, respektive Česká národní banka dosud doporučením fondu pečlivě naslouchala. Chápete výzvu fondu jako radu i pro naši zem?
TOŠOVSKÝ: Washington hodnotil stav mezinárodního finančního systému spíše pesimisticky. Ně-kteří i velmi vysoce postavení činitelé dokonce srovnávali dnešek se situací ve 30. letech. Tyto názory zastávali především američtí představitelé, snad poněkud slabší obavy zaznívaly od představitelů evropských. Čili jednotlivé regiony vidí situaci mírně odlišně.
EURO: Myslíte si, že důvodem odlišných hodnocení je to, že krize ještě do Evropy nedorazila, anebo jsou pro optimističtější pohled reálné důvody?
TOŠOVSKÝ: Důvody jsou reálné v tom, že jednotlivé regiony jsou různou měrou zasaženy tím, co se odehrálo nebo odehrává v Asii, Rusku a co se může odehrát v Jižní Americe. Stupeň intenzity ekonomických závislostí jednotlivých regionů na nejvíce postižených oblastech se liší. To je jeden důvod. Druhý spočívá v tom, že finanční inovace ve Spojených státech měly daleko větší dynamiku než jinde ve světě a Amerika je v tomto směru napřed. To však může vytvářet určité problémy, protože vzniká řada aktivit, které nejsou regulovány. Jako příklad se obvykle uvádějí takzvané hedge funds, třebaže podobným způsobem se chovají i mnozí další institucionální investoři. Protože se dnes obchoduje 24 hodin denně a přitom se zvyšuje velikost a síla těchto globálních investorů, pak problémy, které mohou nastat, už nejsou problémy jen jedné země. Rizika se týkají mnoha dalších zemí, nákaza se může šířit.
EURO: Tím spíše: jak si může Evropa dělat naději, že nákaze unikne?
TOŠOVSKÝ: Pokud Spojené státy po-cítí oslabení konjunktury – a zdá se, že tomu tak bude - pak by zřejmě Evropa nezůstala nedotčena. Zatím to však vypadá, že západoevropská ekonomika prožívá docela slušné období. Na cestě je společná měna, její zavádění se očekává s převládajícím optimismem, optimisticky se hodnotí i efekty, které zavedení společné měny přinese.
EURO: Takže hlasy, volající po snižování úrokových sazeb, zněly takto jen z obav před přenosem krize do Spojených států?
TOŠOVSKÝ: Samozřejmě Spojené státy hodnotí nejen situaci doma, ale i dopad případných potíží na jiné regiony. V Evropě však zřejmě dochází k od-lišným procesům. Zatím se zde používají národní měny, úrokové sazby se liší. Se zavedením eura bude platit plošně jedna úroková míra, a proto se postupně jednotlivé země musí dostat na hladinu, která je citelně nižší v dominantních ekonomikách, například v německé. Řada centrálních bank tudíž snižovala úrokové sazby z tohoto důvodu a ne na doporučení MMF.
Dnes je obtížné hledat nějaké společné a koordinované měnově-politické kroky. Ve Washingtonu převládal názor, že míru inflace se podařilo stlačit, naopak se zdá, že likvidita vysychá a že je třeba se soustředit na podporu hospodářského růstu. V každé zemi a v každém regionu je přitom situace jiná, a tudíž i možná řešení se liší. Například pro Japonsko se při hledání cest k oživení navrhují i recepty v podobě jakéhosi shození bankovek z helikoptéry. Neboli občanům by byly rozdány nějaké poukázky v určité hodnotě s termínem splatnosti, které by byly okamžitě využity k nastartování ekonomiky. To je fiskální stimul. V USA se hledá řešení spíše přes snižování úrokových sazeb.
EURO: Jak vy, tak členové vlády jste po návratu z Washingtonu hovořili o situaci naší země až velice optimisticky. Nemáte jen růžové brýle?
TOŠOVSKÝ: Řešíme teď hospodářskou politikou problémy, které se nahromadily v minulých letech. Zmenšuje se nerovnováha ve vnějších vztazích, klesá inflace. Za to platíme cenu - hospodářskou recesi. Toto řešení zahraniční analytici a investoři přijímají a dokonce oceňují. Tento domácí úkol je bolestný. Výsledky se však dostavují a mohou zakládat určité naděje do budoucnosti. Samozřejmě to, co probíhá kolem, se nás může dotknout, i kdybychom svůj domácí úkol udělali sebelépe. Zatím však nemám důvod vysílat zneklidňující signály, i když velice bedlivě sleduji, co se děje kolem nás.
EURO: Nicméně i v této zemi se už projevuje vysychání likvidity, inflační cíle centrální banky jsou silně podstřeleny, vnější nerovnováha také klesá až příliš rychle. Nemáte opravdu pocit, že když se ve Washingtonu hovořilo o podpoře růstu třeba rozpočtovým deficitem či snižováním úrokových sazeb, mohlo se to týkat i naší země?
TOŠOVSKÝ: Přijali jsme určitou hospodářskou strategii založenou na restriktivní fiskální a mzdové politice. Doplnili jsme ji i přísnou měnovou politikou. To opravdu vedlo k razantnějšímu srovnávání nerovnováh. Dnes ale mám obavy, aby se vše nezvrátilo do úplného opaku – k přílišnému rozvolnění mzdové a fiskální politiky, k zesílení tlaků na nadměrné uvolnění měnové politiky. To bychom šli ode zdi ke zdi. To, co jsme bolestivě dosáhli a dosahujeme, bychom mohli lehce ztratit.
EURO: Průmyslová sféra ze všech problémů, které ji tíží, považuje však za nejzávažnější právě výši úrokových sazeb. Nenastal právě teď čas, aby se růst nastartoval jistou úrokovou úlevou?
TOŠOVSKÝ: Už jsem řekl vícekrát, že prostor ke snížení úrokových sazeb existuje, na tom nehodlám nic měnit. Také si myslím, že ke snižování sazeb se mělo přistoupit o několik měsíců dříve, neboť již tehdy se vytvářely předpoklady pro razantní snižování inflačních tlaků. Obecně ale platí, že při povolování šroubu centrální banky se vždycky musí postupovat opatrně. Centrální banka se jaksi utvrzuje, že pozorované trendy nejsou náhodné. Postupujeme rozvážně i kvůli tomu, co se děje kolem nás. Jsme malá ote-vřená ekonomika, kapitálové pohyby jsou pro nás důležité a každý pohyb úrokové míry tyto toky může ovlivnit. Proto teď, když je okolní svět tak rozjitřený, postupujeme opatrněji, než kdyby svět kolem byl v klidu. A v souvislosti s možnými impulzy oživení bych chtěl zdůraznit, že se vliv ceny peněz nesmí přeceňovat. Zároveň je totiž třeba se podívat na to, v jakém stavu je bankovní sektor a jak se chová. To je možná hlavním důvodem toho, kde jsme.
EURO: Jak se chová bankovní sektor?
TOŠOVSKÝ: Je evidentní, že zejména velké banky mají ve svých aktivech mnoho nedobrých položek. A nechejme stranou, jaké k tomu vedly důvody. Jejich dnešních stav je výslednicí řady vlivů včetně těch, které přicházejí z okolního světa.
EURO: Nemyslíte si tedy, že ty desítky miliard korun, které se nalily do bankovního sektoru, byly chybným rozhodnutím?
TOŠOVSKÝ: To určitě chyba nebyla, protože každá země, která prochází transformací, přinejmenším zpočátku visí na bankovním sektoru, který dříve v pravém slova smyslu vlastně neexistoval. Jestliže se zruší centrální plánování, není jiné cesty než ubírat se přes bankovní systém. Ten je potřeba přes všechny dětské nemoci vypiplávat - a to i finančně - až do stadia dospělosti. Samozřejmě tento proces si vynucuje určitý čas a spolkne určité náklady.
EURO: Jste skutečně přesvědčen, že všechny ty miliardy byly vynaloženy efektivně? Navzdory jim si přece teď bankovní sektor evidentně vynutí ještě další.
TOŠOVSKÝ: Neznám žádný lepší model. Myslíte si snad, že by bylo více ku prospěchu věci, kdyby ministerští úředníci rozhodovali tom, jak a zda ten či onen podnik sanovat? Kdyby se peníze nalily přímo do podniků, je otázkou, zda by banky měly lepší skladbu aktiv, a také pochybuji, že by to byla ta lepší a méně nákladná cesta. Domnívám se, že efektivnější než pokoušet se směrovat pomoc na stovky či více subjektů, je nechat rozhodovat o alokaci kapitálu právě banky. A říkám to s vědomím všech problémů, které dnes český bankovní sektor řeší.
EURO: Přitom za situace, o níž sám říkáte, že byla a je náročná, Česká národní banka stále zvyšuje sama svoji náročnost na jednotlivé banky. Když teď vidíte, v jaké jsou situaci, nemyslíte si, že by mohla být ČNB trochu velkorysejší?
TOŠOVSKÝ: Tak to si určitě nemyslím. Bankovní systém začínal počátkem roku 1990 jako technicky insolventní. Snažíme se, aby se dostal na úroveň srovnatelnou mezinárodně, aby alokace zdrojů, s nimiž banky pracují, byla optimální. Pak by ekonomika měla pracovat dobře. K tomu je třeba přebírat zkušenosti a standardy, které byly nashromážděny v zahraničí za desítky let. Musíme mít takové nároky, aby po deseti letech transformace byly banky blíž mezinárodnímu standardu.
EURO: Spočetla si Česká národní banka, na kolik zmíněné přibližování přijde?
TOŠOVSKÝ: Taková otázka není úplně fér. Samozřejmě, že tento proces má svoje náklady, jako je třeba doplňování kapitálu a tvorba oprávek, ale zároveň má významný disciplinární efekt na banky, ovlivňuje jejich rozhodování, čistí organizační a jiné mechanismy. Má to tedy nezanedbatelné efekty, které rozhodně převažují.
EURO: Kdybyste třeba před dvěma lety věděl, v jak náročné situaci bude dnes například Česká spořitelna nebo Komerční banka, byl byste stejně přísný ve svých nárocích?
TOŠOVSKÝ: Jistě.
EURO: Myslíte si, že je potřeba státní podíly v bankách privatizovat rychle navzdory tomu, že mezinárodní situace není zrovna nejpříznivější?
TOŠOVSKÝ: Česká národní banka vždycky navrhovala daleko rychlejší postup privatizace. Možná, že jsme optimální dobu propásli. Řada potenciálních investorů je dnes v situaci, kdy možná utrpěla ztrátu na trzích, které jsou podobné našemu. Nyní se rozmýšlí, jakou strategii uplatnit v budoucnu. Většina bank ve světě přitom bude mít letos podstatně horší výsledky než dřív, což bezpochyby jejich rozhodování ovlivní. Na druhou stranu, konkrétní vlastník vždycky působí velmi pozitivně na chování podniku včetně bank. Ostatně vidíme to i u nás právě v podnikové sféře: Tam, kde je ještě vlastníkem stát, nejsou výsledky většinou přesvědčivé.
Navíc naše banky, které jsou připraveny pro privatizaci, příliš expandovat nemohou. Jiné banky - zejména zahraniční – se však rozvíjejí dál. Podíl českých bank na českém bankovním trhu se tak snižuje. Jenže pro řadu zahraničních investorů je důvodem jejich eventuálního vstupu do českých bank právě tržní podíl. Kupují si podíl na trhu. Tudíž cena s klesajícím podílem na trhu klesá. Proto si myslím, že s privatizací státních podílů v českých bankách není třeba otálet.
EURO: Vraťme se ještě k možnému hospodářskému oživení. Říkal jste, že rozhodující není cena peněz. Co tedy vy považujete za hlavní bariéru růstu?
TOŠOVSKÝ: Musíme si být vědomi, že činíme základní národohospodářský manévr. V ekonomice, která byla přehřátá, která kumulovala nerovnováhy a šla do deficitů zejména ve svých vnějších vztazích, jsme snížili domácí poptávku téměř ve všech komponentech včetně poptávky vládní. Tím se vytvořily předpoklady ke snížení mezery mezi poptávkou a domácí nabídkou, tím jsou vytvořeny předpoklady i k tomu, aby zboží, které nenachází poptávku doma, šlo do zahraničí, kde samozřejmě musí nalézt odběratele. Protože náš hlavní trh je Evropská unie a tam hospodářský růst pokračuje, měl by dnes českou ekonomiku táhnout spíše export než domácí poptávka. To je ten základní manévr, který jsme učinili a ve kterém pokračujeme. Můžeme diskutovat o tom, zda je restrikce domácí poptávky příliš razantní, respektive zda se dařilo nalézat nejméně nákladný mix politik vlády a centrální banky. Vyhodnocení těchto otázek budeme umět lépe v budoucnosti.
EURO: Nicméně dnešní otázka zní, jak postupovat dál?
TOŠOVSKÝ: Vidíme, že je třeba opustit restrikci, že potřebujeme trochu oživit domácí poptávku. Jenže – co se stane potom? A na tuto otázku odpovědět zatím nikdo neumí. Není jasné, do jaké míry už probíhají změny na nabídkové straně a jak tato nabídková strana bude schopna pružně reagovat na eventuální zvýšení domácí poptávky. Zvýšená domácí poptávka se bude nějakým způsobem promítat do zvýšení výroby, do vyššího dovozu a bezpochyby také do tlaku na ceny. V jaké proporci? To se dnes opravdu nikdo neodváží odhadovat. Spíše však převládají obavy, že restrukturalizace probíhá, ale vyžaduje si delší čas – zřejmě delší než jen půl roku či rok. Proto si myslíme, že uvolňování restrikcí musí probíhat opatrně. Je třeba vlastně testovat, co to udělá s nabídkovou stranou. Kdyby se restrikce uvolnily příliš rychle, jsem přesvědčen, že by to nastartovalo opět nadměrný růst dovozů. Se všemi důsledky, které to přineslo v nedávné minulosti, a za vnější situace, která je dost nepříznivá. Domácí politika se nemůže dělat bez ohledu na to, co se děje kolem.
EURO: Když vláda připravovala první rozpočtový návrh a vycházela z určitých inflačních představ, bylo to po diskusi s Českou národní bankou?
TOŠOVSKÝ: Debata o inflačním cíli s vládou neproběhla. Ale přece jen v rámci debat o budoucím vývoji ekonomiky přišla na řadu i zmínka o možné očekávané inflaci. Naše úvahy, pokud jde o očekávanou hospodářskou aktivitu, jsou méně optimistické, naopak jsme většími optimisty v očekávané inflaci. Rozdíly nejsou zásadní.
EURO: Co pokládáte za největší riziko dnešního vývoje?
TOŠOVSKÝ: Obávám se, aby se nezačala rozvolňovat mzdová politika. To by byl pohyb ode zdi ke zdi. Proběhla vyjednávání týkající se zejména rozpočtových a příspěvkových organizací, v nichž byly nominálně zafixovány určité nárůsty na příští rok. Avšak tempo snižování inflace určitě předběhne původní předpoklady. Stojí za uvážení přehodnotit vyjednané dohody, neboť jinak reálný nárůst mezd v tomto sektoru bude podle mého názoru příliš vysoký. Tato mzdová nákaza by se mohla projevit i v dalších sektorech. Připouštím tuto obavu, i když situace na trhu pracovních sil je podstatně jiná než dříve a jistě bude působit proti nadměrným mzdovým požadavkům. Ale přesto chci dost silně apelovat na vůdce odborů, aby mzdové požadavky tlumili.
EURO: Nemáte však pocit, že vláda se na situaci dívá jinou optikou? Nemyslí si vláda, že propad ekonomiky je způsoben především propadem domácí spotřeby, kterou je proto třeba stimulovat vyššími výdělky?
TOŠOVSKÝ: Nechci hovořit o optice vlády, ale já to vidím takto: mzdy jsou podstatnou složkou příjmu domácností a růst či pokles reálných příjmů domácností se projevuje ve spotřebě. Ta však má také přímou vazbu na maloobchodní tržby. Čili větší zvýšení reálných mezd se může velmi rychle projevit ať už růstem dovozů – a hned je tady obava z nerovnováhy vnějších vztahů – nebo tlakem na cenovou hladinu. Může se samozřejmě projevit i kladně v růstu produkce, ale to jen tehdy, když v mikrosféře už proběhly dostatečné změny, aby výroba uměla reagovat. A u toho mám stále otazník. Trvám tedy v mzdové oblasti na veliké opatrnosti. Růst mezd se musí jednoznačně vázat na růst produktivity. Nejhorší by byla politika dohánění: letos mzdy stagnují, tak to příští rok musí dohnat. To nebyl smysl letošního utažení opasků. Naopak by se tak výsledek celého bolestivého úsilí negoval.
Josef Tošovský (48) vystudoval zahraniční obchod na VŠE v Praze. Po škole nastoupil do Státní banky československé (SBČS). Zde zůstal až do roku 1984, kdy se přestěhoval do londýnské pobočky Živnostenské banky. O rok později se vrátil do SBČS jako poradce tehdejšího šéfa národní banky Jana Stejskala. V roce 1989 opět odcestoval do Londýna, kde se stal náměstskem tamní pobočky Živnostenské banky. V prosinci 1989 byl jmenován první šéfem postkomunistické banky. V jejím čele zůstal až do letošního prosince, kde jej Václav Havel pověřil sestavením dočasné vlády. Po červnových volbách se vrátil do čela ČNB, kde by měl teoreticky setrvat až do roku 2004.
