Obrat zahraničního obchodu v loňském roce dosáhl nejvyšší hodnoty za existenci samostatné České republiky a v meziročním srovnání se zvýšil o 18,9 procenta. Protože jsem mimo jiné ministr obchodu, mohl bych těmito daty každému dokazovat, jak úspěšně za mého šéfování český obchod vzkvétá.
Foto: Profimedia.cz
Nejsem ale sběratel laciných pochval, a proto vidím i to, co zcela v pořádku není a co nás v soukolí světového obchodu ohrožuje, kam se to soukolí žene a co je potřeba udělat pro to, aby Česká republika nešla za rozjetým vozem pěšky.
Dovolte mi, abych se dnes podíval na čísla zahraničního obchodu trochu jinak a pokusil se postihnout různorodé tendence, které jsou podstatné pro pochopení naší pozice ve světě a naší mezinárodní konkurenceschopnosti a které často přehlížíme. Přitom jde o data často klíčová, protože teprve s jejich znalostí můžeme správně definovat směr našich dalších kroků.
Dovoz roste rychleji než vývoz Přes nárůst našeho vývozu v loňském roce stojí za povšimnutí zásadní změna jeho trendu, patrná od druhého čtvrtletí 2010. Tempo růstu dovozu je od tohoto období totiž vyšší než tempo růstu našeho vývozu, což tedy znamená, že dovoz rostl rychleji než vývoz. V kumulaci za loňský rok vzrostl český export meziročně o 17,6 procenta, zatímco import o 20,3 procenta. Prvním varováním je tedy změna trendu obchodu a jeho možný negativní vliv na celkovou platební a makroekonomickou bilanci České republiky. Zároveň to znamená, že český vývoz je stále více náročnější na dovozy.
Unie musí být opravdu volnou zónou
Česká republika je zcela zásadně vázána s trhem EU, kam směřuje 83,8 procenta celkového exportu. Druhým varováním, které je známé a dlouhodobě velmi obtížně řešitelné, je tedy dominantní závislost na trhu EU, zejména na hospodářském cyklu několika málo sousedních zemí.
Co to pro nás znamená? Znamená to jednoznačný úkol více zaměřit budoucí podporu exportu na vybudování systému pro hledání nových trhů a jejich příležitostí, a to především na rychle rostoucích mimoevropských trzích. To ale neznamená zcela opustit trh EU. Zde pro nás musí být prioritou další liberalizace, tedy aby vnitřní trh EU byl skutečně zónou volného obchodu a aby bariér pro naše firmy, zejména malé a střední, bylo co nejméně.
Málo zmiňovaným pohledem na náš zahraniční obchod bývá pohled na ceny, za které vyvážíme. Vývozní ceny v průměru za celý rok oslabily o 0,1 procenta a dovozní ceny naopak posílily o 2 procenta. Třetím varováním tedy je, že ceny toho, co vyvážíme, postupně klesají, a naopak ceny toho, co dovážíme, stoupají. Nepochybně se v tomto vývoji zrcadlí naše dominantní závislost na cenách surovin, paliv a dalších energií. A nepřímo se v tom také odráží i to, že v našem vývozu je slabě zastoupené zboží s vysokou přidanou hodnotou.
Tou čtvrtou výraznou slabinou našeho vývozu je velmi úzké zaměření na omezený okruh zboží, které vyvážíme. Konkrétně – z více než 7 000 položek představovalo prvních 100 položek našeho vývozu plných 35 procent celkového exportu. Z této citlivosti vyplývá i riziko v případě poklesu vnější poptávky. Jen exportní propad u prvních 10 položek o 5 procent by mohl znamenat zhoršení salda z kladných 68 miliard korun v roce 2009 na záporné saldo 320 miliard.
Uvádím tato čísla a trochu jiný, než obvykle velmi optimistický, pohled na náš obchod záměrně. A to navzdory pokušení, že jako ministr průmyslu a obchodu bych vlastně měl sdílet a obratně využívat při své prezentaci ta na první pohled příjemná čísla… Myslím si totiž, že je poctivé na výše uvedených obavách doložit, že klíčová diskuze o budoucnosti českého exportu se musí vést nad tématem našich budoucích komparativních výhod. Nad tím, zda do budoucna je možné, aby prvních 20 exportních položek se podílelo celými 40 procenty na celkovém vývozu, a prvních 100 položek pak již na 70 procentech. Ukazuje to na velkou křehkost a zranitelnost našich současných exportních „úspěchů“. A v celkovém kontextu země závislé na vývozu i na zranitelnost konkurenceschopnosti a prosperity ekonomiky této země.
Jak z toho ven? Při hledání naší politiky podpory konkurenceschopnosti nehledejme řešení pouze u receptů EU. Je celkem známo, že Čína dnes dosahuje vyšší dynamiky exportu u výrobků s vysokými kvalifikačními a technologickými nároky, než je tomu u EU. Proto naše recepty, které ministerstvo bude nabízet vládě, budou vycházet z politik různých zemí a budou směřovat k podpoře všech faktorů konkurenceschopnosti. A věřím, že se stanou klíčovým tématem naší budoucí strategie hospodářské politiky vlády, která musí jít napříč jednotlivými rezorty.
Jen technologická vyspělost výroby a kvalifikovaná pracovní síla už v dnešním světě k úspěchu nestačí. Ty jsou totiž nutnou podmínkou. Je více než jasné, že v blízké budoucnosti už nebude moci Česká republika opírat svou konkurenceschopnost jen o levnou kvalifikovanou pracovní sílu. A to proto, že díky mzdové konvergenci není konkurenceschopnost založená na tomto základě udržitelná. Kromě rostoucích mzdových nákladů se česká ekonomika bude muset do budoucna vypořádat i se svou vysokou ekonomickou závislostí na úzkém portfoliu výrobků, stejně jako s vysokou teritoriální závislostí exportu na úzké skupině zemí.
Klíč je v inovacích Klíčovou politikou k posílení mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky však bude jistě politika inovací. Manažeři nejvýznamnějších světových korporací zdůraznili právě schopnost inovovat za daleko nejdůležitější podmínku ke své dlouhodobě udržitelné konkurenceschopnosti.
To znamená, že české firmy budou muset přejít od konkurenceschopnosti založené na ceně ke konkurenceschopnosti založené na včasném reagování na globální potřeby a ke schopnosti přicházet s inovačními řešeními, jak tyto potřeby uspokojovat. Modelů pro zefektivnění inovační politiky je řada. Co mají nejúspěšnější modely podpory inovací společné? Jsou podmíněny komercionalizací výsledků výzkumu. Stát rovněž slouží jako katalyzátor pro formování politiky, která se ve spolupráci s privátním sektorem snaží včas pojmenovat počínající globální potřeby, na něž se následně výzkum snaží najít komerčně aplikovatelná řešení.
Součástí politiky konkurenceschopnosti je pak i politika internacionalizace (tento termín považuji za výstižnější než termín podpora exportu, která již svým názvem vybízí spíše ke snižování nákladů firem než k hledání nových příležitostní). Stát musí profesionálně sloužit firmám a podporovat inovativní řešení doma i v zahraničí. Zároveň musí napomáhat identifikovat priority inovací.
Budu rád, když se na této strategii bude co nejvíce podílet podnikatelská veřejnost tak, abychom společně připravili jakousi cestovní mapu opatření k zastavení propadu naší konkurenceschopnosti. Její součástí musí být i silná síť pro podnikatele, založená na agentuře CzechTrade, a chytrá diplomacie pro prosazování našich zájmů v zahraničí. Pokud jde o politiku v Bruselu, musíme podporovat liberalizaci mezinárodního obchodu a vnitřního trhu. A mimo Evropu – zejména s ohledem na zájmy našich firem – se musíme zlepšit v lobbingu a soustředit se na mapování a využívání exportních příležitostí.
Autor je ministrem průmyslu a obchodu České republiky.
