Na pražské burze obchoduje stále méně investorů. Jaká je její budoucnost?
Nejhorší za posledních sedm let. Takový byl výsledek letošního obchodování na pražské burze, měřeno objemy obchodů. Investuje se zde stále méně a chceme-li přijít na to proč, stále dokola slyšíme výčet těch samých problémů českého kapitálového trhu. Na burze je málo firem, Češi se bojí investovat a větší investoři nakupují z velké části raději někde jinde. Při pohledu na sestupnou křivku, na které se Burza cenných papírů Praha nachází, se ovšem musíme ptát, jaká je vlastně její budoucnost?
Štěstí v neštěstí
„Ty nízké objemy způsobily dva faktory. Jednak je to evropská legislativa, která zdevastovala transparentnost evropského kapitálového trhu. Třicet až čtyřicet procent obchodů se kvůli tomu nyní uskutečňuje mimo burzu. Dalším faktorem je, že oživení na malých trzích zkrátka probíhá pomaleji ve srovnání s těmi rozvinutými,“ říká šéf pražské burzy Petr Koblic. Faktem je, že rok 2010 stále ještě nebyl ve znamení skutečného oživení. Problémy burzy jsou ale možná zakořeněny někde jinde. „Je to dlouhodobý problém, který finanční krize jen prohloubila. Velká část obchodníků dlouhodobě kritizuje, že se zkrátka nedaří přilákat na burzu nové tituly. A ty, které přicházejí, nedokážou přilákat zahraniční investory,“ říká ekonom společnosti Cyrrus Marek Hatlapatka. Spustit nyní plamennou obžalobu s tím, že Praze se nedaří uskutečňovat nová IPO (zisk nového kapitálu za pomoci primární úpisu akcií), by nebylo tak docela fér. Během posledních tří let se obecně na burzy nikdo příliš nehnal. Loni stagnoval počet zaknihovaných společností dokonce i na takových trzích, jako jsou New York nebo Londýn. V této souvislosti je třeba managementu burzy přiznat, že se mu podařilo přilákat alespoň jedno plnohodnotné IPO v podobě sázkové společnosti Fortuna. Jenže ani za tenhle zářez na pažbě se nedá připsat plný počet bodů. Je samozřejmě velmi dobře, že se škála titulů rozrostla, z druhé strany rozhodně nejde o velké lákadlo pro zahraniční investory. Navíc – jak už se v Česku stává téměř pravidlem – způsob vstupu Fortuny pravděpodobně rozlítil i drobné investory. Akcie se totiž při úpisu, jenž probíhá ještě před začátkem obchodování, dostaly až na neuvěřitelnou cenu 4,3 eura, tedy tehdy v přepočtu asi na 105,5 korun. Jen pro ilustraci, ani necelé dva měsíce od vstupu na burzu se akcie firmy nedostaly tak vysoko, a to trhy zažívají jedno z nejsilnějších růstových období za poslední dva roky. Když se tedy obchodování 23. listopadu spustilo, spadla cena na 91 korun a následující týden trvale klesala až k 85 korunám za akcii. Bývá přitom obvyklé, že těsně po IPO akce firem rostou. Nestalo se to poprvé a zřejmě ani naposledy. Například úpis nešťastných „Áček“ byl srovnatelný s investičním podvodem. Managament firmy tehdy sliboval dlouhodobý růst, ale několik měsíců na to ohlásil velkou ztrátu. S takovými jevy ovšem burza nic neudělá, ani kdyby v Rybné ulici seděl Warren Buffett. Příčina je totiž právě v tom, že český kapitálový trh je malý a investoři nezkušení.
Všichni za jednoho
Čas od času se v médiích objeví komentář, který zpochybňuje samou existenci tak malého samostatného kapitálového trhu. Ještě na přelomu tisíciletí se de facto počítalo s tím, že burza v Praze zanikne. Nemá přeci smysl udržovat v jednotném evropském trhu ryze českou burzu, nebo ano? S podobnými otázkami se museli vyrovnat i v jiných státech starého kontinentu, a to ještě v době, kdy se v Praze nosila fialová saka a bílé ponožky. Řešení se přitom poměrně elegantně našlo samo – propojením jednotlivých trhů do velké skupiny s jednotným obchodovacím systémem. Takhle dnes existuje například Euronext spojující Paříž, Lucembursko, Belgii, Nizozemsko, Portugalsko a Anglii. Žádný z těch trhů přitom nezanikl, jen se podařilo je vzájemně integrovat. Podobně je na tom skandinávská skupina OMX. Dalo se proto předpokládat, že to samé se stane i ve střední Evropě, kde nakonec opravdu k jisté konsolidaci došlo. Pražská burza totiž už dva roky nehraje sólo, ale patří do středoevropské skupiny burz pod taktovkou Vídně. Kromě nich do skupiny patří také burza v Budapešti a Lublani. Optická vize „rakousko-uherské říše“ naznačovala, že se skupina semkne a Praha v ní najde silnou oporu. Zatím to tak ovšem nevypadá. „Zvýšená spolupráce mezi touto skupinou by pomohla hodně, ale od té doby se nic nezměnilo. Nedala se zaznamenat žádná změna strategie ani taktiky, přinejmenším nic, čeho by si všiml obyčejný investor,“ říká Hatlapatka. Nezdá se, že by se tento trend měl v dohledné době změnit. „Obecně se velmi zajímáme o kteroukoliv investici v každém z našich trhů, nyní ovšem žádná jednání neprobíhají,“ odpovídá mluvčí skupiny Beatrix Exinger na otázku, jaké kroky se ve Vídni chystají k větší konsolidaci. Vídni se zatím příliš nepodařilo ani využít know-how týkající se energetické burzy, která v Praze funguje už několik let a je velmi úspěšná. „S pražskou energetickou burzou úzce spolupracujeme a její know-how chceme v budoucnu ještě dále využít,“ odpovídá nekonkrétně Exinger. Semknutí středoevropských burz by přitom bylo více než žádoucí. Kromě toho, že analytici v tuto chvíli předpovídají zdejším trhům světlé zítřky, s trochou nadsázky se dá říct, že všechny mají společného nepřítele. Ten se ukrývá na severu, ve Varšavě.
Barbaři ze severu
„Kapitálový trh má v Polsku masivní státní podporu. Stát si odjakživa uvědomoval, že se mu to vyplatí v rámci fungování celé ekonomiky. Klobouk dolů, tenkrát v 90. letech to vymysleli báječně,“ říká Petr Koblic na účet varšavské burzy, které se dařilo lákat nové firmy i v těch nejhorších časech. Proč se Polákům tak daří? Především mají za sebou úspěšnou penzijní reformu. Díky ní vznikly v Polsku penzijní fondy, které měly dokonce ze zákona povinnost investovat pouze na varšavské burze. Do zmíněných fondů, řízených soukromými firmami (především nadnárodními bankami), navíc musel každý Polák povinně přispívat na svůj důchod. Polskému státu se navíc nikdy tak úspěšně nepodařilo okrást většinu populace v kuponové privatizaci, takže tamější trh má stále více než dva miliony drobných investorů. Pro srovnání, v Česku je to asi 80 tisíc. „Není to ale jen o té důchodové reformě. To, čeho se bojím nejvíc, je fakt, že mezinárodní investiční banky lezou Varšavě neustále do zadku,“ říká velmi ostře Koblic. Ve Varšavě má totiž svou kancelář většina mezinárodních finančních domů. Stačí jmenovat – Goldman Sachs, Morgan Stanley, J.P. Morgan nebo Citigroup, všichni titáni investičního světa si v uplynulých letech vybudovali v polském hlavním městě silnou pozici.
Až roztají ledy
Kromě toho, že Polsko je masivní trh 40 milionů lidí, za to může také velká privatizace, kterou stát vyhlásil před dvěma lety. V ní proklamoval prodej většiny státního majetku, ovšem pokud chtěl někdo z obrovských obchodů něco mít, musel splnit základní podmínku vlády – zřídit si ve Varšavě kancelář. Tisíckrát mohou liberální ekonomové troubit na poplach, popsaný systém funguje velmi dobře. A ubírá body i trhu v Praze, kde žádná z výše popsaných velkých firem nesídlí. „Když se dozvím, že existuje česká firma, která má za poradce velkou mezinárodní investiční banku, už dopředu vím, jak to dopadne. Jejich poradci je budou nutit jít do Polska, i kdyby v Praze získali nakrásně víc peněz,“ stěžuje si Koblic. Při výčtu polských úspěchů se zbývá ptát, proč se něco takového nemůže stát v Česku. Zdejší politici však bohužel s železnou pravidelností na kapitálový trh zapomínají, přestože by se v ideálním případě mohl stát dalším motorem ekonomiky, jako se to podařilo u našich severních sousedů. Že by se přes burzu prodával státní majetek, už snad ani nelze doufat – to je na českou privatizaci až příliš transparentní postup. Mírné naděje ovšem vzbuzuje důchodová reforma, kterou vláda připravuje. Druhý pilíř důchodového systému, který – doufejme – s reformou konečně vznikne, počítá se vznikem podobných fondů, o jakých byla řeč v Polsku. Aby ovšem měly dostatečně pozitivní vliv (a aby také svým klientům přinášely vůbec nějaké zhodnocení), musí mít alespoň částečně zákonem povoleno obchodovat s rizikem. „Investování na kapitálovém trhu s sebou obecně přináší riziko, což si ministerstvo práce a sociálních věcí plně uvědomuje a je zřejmé, že operátoři ve druhém pilíři budou muset s tímto rizikem pracovat. Nicméně míra tohoto rizika bude určena regulací investičních strategií, přičemž konkrétní limity zatím nebyly vymezeny,“ říká Jiří Biskup, ředitel odboru sociálního pojištění na MPSV.
