Po vstupu České republiky do Evropské unie 1. května 2004 se stane aktuální diskuse o našem dalším závazku, a to přistoupení do Evropské měnové unie - EMU (vstupu do eurozóny). Přistoupení ČR k eurozóně navazuje dle evropské legislativy na vstup země do unie. Česko musí splňovat maastrichtská konvergenční kritéria dříve, než požádá o vstup do eurozóny. Jde o pět konvergenčních kritérií: kritérium cenové stability, kritérium dlouhodobých úrokových sazeb, kritérium deficitu veřejných financí, kritérium veřejného dluhu a kursové konvergenční kritérium (to znamená minimální dvouletá účast v mechanismu ERM II.). Na rozdíl od Velké Británie a Dánska v případě nových členských zemí neexistuje „opt-out“ klausule, což znamená, že ČR musí v budoucnu do eurozóny vstoupit. Smlouva o přistoupení k EU pouze neurčuje, kdy má vstup proběhnout.
Debata o tom, v jakém časovém horizontu vstoupit do EMU, je významná pro českou ekonomiku, dohánějící země EU, podstupující zásadní strukturální změny a zároveň adaptující se na často značně komplikované podmínky plynoucí z „acquis communnautaire“.
Postoj středoevropských členů.
Nové členské země tedy musí vstoupit do EMU, ale smlouvy o přistoupení neurčují datum jejich vstupu. Zároveň je jim doporučeno ve fiskální politice plnit závazky Paktu stability (Growth and Stability Pact), nicméně neplnění parametrů paktu nemá pro ně (prozatím) důsledky v podobě sankcí.
Pokud jde o postoj středoevropských nových členských zemí (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česká Republika), prošel určitými modifikacemi. V druhé polovině minulého desetiletí se zejména Polsko a Maďarsko vyslovovaly pro pokud možno okamžitý vstup do EMU pro vstupu do EU. Někteří polští ekonomové (dokonce i vládní) vážně uvažovali o myšlence jednostranného přijetí eura, bez plnění kritérií nominální konvergence a setrvání v ERM II pro nezbytné dva roky. Teprve striktní postoj ECB a komise EU proti návrhům na jednostranné přijetí eura zabrzdilo tyto návrhy. Slovensko se v této době nevyslovovalo k načasování vstupu do EMU, neboť nebylo ještě rozhodnuto, zda bude v „první vlně“ přistoupivších států. Postupně se Slovensko přidalo k Polsku a Maďarsku a jeho oficiální stanovisko je též „co možná nejdříve“.
Oficiální postoj centrálních bank Polska, Maďarska a Slovenska ohledně brzkého vstupu do EMU má jeden nezanedbatelný vnitropolitický rozměr: slouží jako nástroj nátlaku centrálních bank na vlády, aby realizovaly strukturální reformy, a snižovaly tak velké deficity veřejných financí. Cílem by mělo být splnění maastrichtských kritérií v letech 2006 (Slovensko) či 2007 (PR, MR) a vstup do EMU v roce 2008. Nejpregnantněji tuto pozici vyjádřil Leszek Balcerowicz, guvernér Polské národní banky: “Dát si za cíl co nejdřívější datum vstupu do EMU je nejlepší strategií pro přistupující země“. (“EU Enlargement and Catching Up“. Paper presented at a conference for new Member States. „From accession to adopting the euro“, Warsaw, November 21, 2003.)
Postoj České republiky.
Oficiální pozice Česka nebyla dlouho známa – nebereme-li v úvahu obecné výroky některých politiků. V bankovní radě se vytvořily dvě názorové skupiny – jedna zastávající urychlený vstup do EMU, druhá propagující zdrženlivější stanovisko. Diskuse tak v ČR probíhala po několika let spíše na odborné, akademické úrovni.
Teprve po podepsání smlouvy o přistoupení k EU akcelerovala jednání mezi vládou, respektive ministerstvem financí ČR a Českou národní bankou, které vyústilo 30. září 2003 k přijetí společného dokumentu vlády ČR a ČNB „Strategie přistoupení České republiky k eurozóně“. V materiálu se konstatuje, že „za předpokladu plnění maastrichtských kritérií včetně úspěšné konsolidace veřejných financí, dosažení dostatečného stupně reálné konvergence a přiměřeném postupu strukturálních reforem zajišťujících dostatečnou ekonomickou sladěnost se zeměmi EU lze očekávat přistoupení k eurozóně v horizontu let 2009 – 2010.“
Česká republika tak ve spektru středoevropských nových členských zemí zastává zdrženlivější a realističtější stanovisko, pokud jde o datum možného vstupu. Strategie zvažuje přínosy a možná rizika vstupu do eurozóny a zabývá se zejména problémem fiskální konsolidace jako nezbytné podmínky přijetí jednotné měny euro.
Společný materiál vlády a ČNB o strategii přistoupení k EMU zmiňuje (byť pochopitelně jen zběžně) též jeden důležitý ekonomický problém, prozatím šířeji nediskutovaný ani v odborné, ani novinářské obci. Tímto problémem je jak určení centrální parity CZK vůči EUR při vstupu do ERM II, tak zafixování kurzu CZK při vstupu do EMU.
Jde však o problém velmi závažný, který má a může mít závažné ekonomické konsekvence – ať již blahodárné, či fatální. Přitom to nebude poprvé, kdy bude nutno fixovat paritu národní měny vůči zahraničnímu měnovému etalonu. Stanovení směnného kursu československé koruny vůči USD koncem prosince 1990 – před zahájením ekonomické reformy, liberalizace cen a vnějších ekonomických vztahů, bylo takovým případem. Tehdy federální ministr financí Václav Klaus (podle tehdejší legislativy odpovědný za stanovení směnného kursu) nepodlehl líbivým návrhům některých ekonomů a tlaku části tisku a veřejnosti, aby stanovil kurs československé koruny na nereálné hodnotě deset či čtrnáct CSK/USD. Stanovení směnného kursu 28 CSK/USD se ve zpětném pohledu ukázalo jako velmi správné; tento kurs reálně oceňoval pozici měny, podporoval vývozy a výrazně nediskriminoval české dovozy. Nejlépe to dokazuje fakt, že za třináct let fluktuace kursu československé a české koruny vůči USD nepřekročila pásmo ± 25 % a vůči DEM (či EUR) ± 15%. Dlouhodobě stabilizační vliv kursu měny tak podporoval ekonomický růst a proces dohánění vyspělých zemí.
Postoj Evopské unie.
Postoj Evropské centrální banky a Komise Evropské unie k této otázce je poněkud subtilnější a komplikovanější. Zprvu se zdálo – před spuštěním třetí etapy EMU – že instituce EU vcelku souhlasí s deklarovaným záměrem Polska, Maďarska a poté i Slovenska (a pobaltských zemí) přijmout euro co nejdříve.
Nicméně tento postoj se v posledním roce změnil. Z obou institucí se množí hlasy, že vstup do EMU nelze uspěchat. Představitelé ECB i komise stále častěji zdůrazňují, že při posuzování připravenosti zemí pro vstup do EMU vedle nominálních kritérií konvergence mají a budou mít stejnou váhu takzvaná reálná kritéria konvergence (ocenění ekonomické úrovně země, úroveň nezaměstnanosti, produktivity, konkurenceschopnost a podobně). Je zřejmé, že zdůrazňování významu kritérií reálné konvergence je zvláštní „coverspeak“ – je to forma, jak říci, že nové členské země nebudou do eurozóny přijaty brzo.
Též diskuse o tom, jaké fluktuační pásmo v systému ERM II bude pro nové kandidáty členství v EMU použito, je výrazem neochoty přijmout nové členské země EU do EMU v nejbližších letech. Bylo-li by uplatněno úzké fluktuační pásmo ± 2,25 % (namísto obvyklého ± 15 %), je evidentní, že tuto podmínku by v nejbližším desetiletí těžko splnila některá z nových členských zemí.
Postoj ECB – „nespěchejte“ – nejotevřeněji vyjádřil J. C. Trichet, nový prezident Evropské centrální banky, když označil strategickou orientaci ČR na přijetí eura okolo roku 2010 za „vyvážený a rozumný postoj“. Dvanáct členů EMU nyní bude řešit potíže vzniklé praktickým zhroucením Paktu stability a růstu. Hledání nových podmínek pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí nebude záležitostí jednoho či dvou let. Přijímání nových členů za této situace by pouze mohlo dále zvýšit nestabilitu eurozóny. Připravenost eurozóny pro přijetí nových členů z řad středoevropských či východoevropských zemí se tak s vysokou pravděpodobností posouvá k roku 2010 či za něj.
Proč spěchat se vstupem?
Zastánci rychlého vstupu ČR do Evropské měnové unie argumentují následujícími výhodami tohoto postupu:
- dojde k završení integračního procesu a ČR se bude moci podílet na utváření a implementaci společné měnové politiky EMU;
- z eliminace kursového rizika budou profitovat české podniky, obchodující se zeměmi eurozóny;
- sníží se riziko měnových krizí a turbulencí;
- česká ekonomika by měla profitovat z nižších úrokových sazeb eurozóny (byť tento faktor - vzhledem k vývoji v poslední době - dosti ztrácí na významu).
Argument, že nutnost plnit ustanovení Paktu stability a růstu povede k disciplinovanosti v oblasti rozpočtové politiky, ztratil na významu. I když pravděpodobně ne zcela. Krize paktu stability ukázala, že zatímco malé země (Portugalsko, Irsko) byly nuceny striktně pakt dodržovat, velkým (Francie, Německo) je dlouhodobé nedodržování jeho kritérií tolerováno. Též v klubu zvaném EU jsou země sobě rovné a ještě rovnější.
Rychlý vstup do eurozóny má však i nemalá rizika, která s vysokou pravděpodobností nejbližší období značně převažují uváděné výhody. Evropskou měnovou unii tvoří dvanáct ne zcela identických zemí, které jsou však na víceméně shodné úrovni ekonomického rozvoje. Česká ekonomika, která též není identickou se zeměmi eurozóny, se však nachází na rozdílném stupni ekonomického rozvoje. Jde o zemi, která vyspělé ekonomiky EMU dohání, prochází zásadními strukturálními změnami. Její ekonomický cyklus není synchronizován s hospodářským cyklem většiny zemí EU, a tudíž její odpověď na exogenní šoky není a nebude identická s reakcí členských zemí EMU.
V této situaci vzdávat se předčasně výhod samostatné měnové politiky, respektive měnové politiky specificky formované podle potřeb ekonomické situace (možnosti určovat úrokové míry a ovlivňovat – v případě nutnosti – kurz měny), je nevýhodné a potenciálně podvazující dlouhodobý růst. Nové členské země EU, a s nimi ČR, potřebují disponovat maximem flexibility pro udržení rychlého ekonomického růstu a dohánění „starých“ členů EU. Ostatně příklad Irska v devadesátých letech dvacátého století dokazuje, že inteligentní použití nezávislé měnové politiky může pomoci rychlému hospodářskému růstu. Bylo by naivní domnívat se, že problémy , které mají některé členské země EMU, s „one size fits all“ měnovou politickou ECB, by nedopadly s ještě větší intenzitou na hospodářsky a strukturálně mnohem více zranitelné nové členy EU ze střední a východní Evropy.
Proto sledování politiky „nespěchat“ s přijetím eura by bylo prospěšné pro nastartovaný proces dohánění vyspělejších členských zemí EU. Využití samostatné, specificky formované měnové politiky je totiž nezbytné pro reálnou konvergenci, která je neméně důležitá – ne-li důležitější – jako konvergence nominální.
