FINANCE.czFINANCE.cz
Menu Zavřít

Nestravitelný útok

13. 6. 2005
Autor: Euro.cz

Spor Mravec versus Klos nebyl dnes celkem běžnou přestřelkou

Nedávný spor vedoucího politického odboru kanceláře prezidenta republiky Ladislava Mravce s redaktorem týdeníku Euro Čestmírem Klosem (Klosův článek Cepem po hlavě EURO 22/20005, Mravcova reakce EURO 23/2005) nad výroky prezidenta Václava Klause o nevládních organizacích nejméně ve dvou ohledech překračuje dnes celkem běžnou přestřelku mezi novináři a právem či neprávem potrefenými politiky.
Stručně řečeno, pan prezident nelibě nese konkurenci nevládních organizací na politické scéně. Těch hodných, kteří například v sociální oblasti zaskakují za stát, se to netýká. Týká se to těch, kteří se účastní rozhodovacích procesů a názory na využití území či směřování společnosti hlásají na veřejnosti, různými způsoby si vynucují pozornost médií a přes ně, nikým nevoleni, ovlivňují veřejné mínění i rozhodování veřejné správy, zlobí úředníky, politiky a podnikatele a brání pokroku a rozvoji. V tomto pohledu s panem prezidentem skutečně souhlasí nemálo našich spoluobčanů a věřím Ladislavu Mravcovi, že i řada potentátů Evropy.

Námezdní síly.

Konkurence nepolitiků v politice je velké téma pana prezidenta. Už dávno předtím, než se stal prezidentem a na pořad dne explicitně vstoupili „ekoteroristé“ a jim podobné „nevládky“, odbýval své odpůrce a kritiky s tím, že nemají mandát, tak ať mlčí, nebo ať si založí stranu a pokusí se přesvědčit voliče, aby podpořili jejich názory. Když však pomineme „nasírací“ tón a srdnatě netasíme k obraně, tak nám postoj pana prezidenta dovoluje spatřit jednu ze základních dualit, které provázejí novověkou společnost.
Demokracie i občanská společnost se objevily na scéně s politickým vzestupem třetího stavu. Demokracie jako způsob dohadování se o správě majetku jeho příslušníků a občanská společnost jako akt odpovědnosti, jako správa a výkon věcí veřejných za hranicemi soukromého majetku a ekonomického zájmu. Třetí stav a jeho politickou a intelektuální, ekonomicky soběstojnou elitu již dávno odvál čas. Politik i intelektuál jsou námezdní silou státu nebo kapitálu, vznešeně pak „služebníci“ lidu či alespoň svých voličů. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Strana se musí zavděčit svým skutečným donátorům, od kterých de facto získává svou moc i voličům, od kterých ji získává de iure. Politik musí riskovat skandál s kontem ve švýcarské bance či s „Pepou z Hongkongu“ a pitvořit se před voliči s dětskou prdelkou nebo hlásat češství, to dle toho, na co volič právě zabírá. A pak si přijde někdo, kdo to všechno nedělá, ve jménu přírody tělem brání napůl uschlý strom, nebo prosazuje zákon bez ekonomické predikce s odvoláním na imperativ ekologického zájmu, mimo přání kapitálu nebo voličů a mediálně se mu dostane stejné pozornosti a sluchu občanů. Z pohledu politika konkurence vskutku nekalá. Zvláště když „hjumenrajtisti“ ovládli legislativní scénu Západu a účast veřejnosti cpou do všech možných zákonů a pro politika je stále ještě společensky těžko únosné se proti tomu postavit.

I za žáby a čolky.

Svou podstatou je dnes samozřejmě jiná i občanská společnost. Už dávno z větší části nepracuje za své a ani z části nerozhoduje o svém majetku. V zápase o uplatnění se jednotlivé organizace předhánějí s granty u několika málo nadací, které přerozdělují peníze často vzešlé z činnosti zcela protisměrné snahám nevládních organizací. Větší část jejich aktivit se také odehrává na předem vymezeném poli. Jejich akce musejí mediálně zaujmout a musejí se pohybovat v prostoru z jiného světa vzešlých zákonů. Účast veřejnosti v rozhodování je dítě liberálního práva. Primárně má do povýtce kramářského dohadování se subjektů vnášet i hlas dotčených entit, jejichž hlas je slabý či mluvit nemohou - pověstných „žab a čolků“ či společensky nebo zdravotně slabších skupin občanů. Nástraha exhibice, notorického kverulantství či propadu do právního formalismu je to nejmenší, s čím se dnes musí nevládní organizace potýkat. Největší nástrahou je sám princip osvojení pravdy a z toho odvozeného práva ve jméně pravdy vystupovat a překračovat z jiných pozic vytvořené normy a hranice. Historicky s tím má lidstvo i svou značně špatnou zkušenost.
Osvícenství a Francouzská revoluce nahradily tento princip racionalitou a novověká demokracie si ji vzala do vínku. Bez obcování s pravdou se však na jejím místě zahnízdil zájem jako zdroj síly a veřejného mandátu. Přes všechnu problematičnost osvojené pravdy je její mandát původnější, snadněji ověřitelný a zpochybnitelný pouze zpronevěrou transparentnímu ideálu.

bitcoin školení listopad 24

Zatrhněte mu tipec.

Politika utilitárních zájmů, kterou strukturálně reprezentuje dnešní zastupitelská demokracie, ať se to komu líbí či nelíbí, proto musí být konfrontována s pravdou, kterou se vší problematičností toho způsobu, vnášejí do života společnosti nevládní organizace.
Byla doba, kdy pro tento mandát měl pochopení i Ladislav Mravec. Proti nástupu Husákova režimu neváhal ve jménu osvojené pravdy porušovat zákony. Sám jsem jej pak jako zkušenější mukl doprovázel do vězení. Velmi mne proto mrzí, že je to právě on, kdo proběhlou polemiku činí výjimečnou i v druhém ohledu. Dříve než s argumenty přichází s nepokrytou výzvou, aby šéfredaktor Klosovi zatrhl tipec, a činí tak dosud bezprecedentně z pozice jednoho z nejvyšších státních úředníků. Pro mne nestravitelný útok na svobodu, patřící do pořádků, proti kterým jsme se kdysi postavili. Pro pověst Hradu je škoda, že neuchoval noblesu svých předchůdců v úřadě z dob Václava Havla, kteří nikdy nepoužívali - natož lehkověrně - slova „lež“, ač museli často čelit skutečně zlým a nevybíravým útokům.

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?