O tom, jak může kariéru ovlivnit diplomová práce
Moje maminka má ráda fotbal, nesnáší malé děti a nikdy nic nekupuje. Takto popsal Vladimíru Josefiovou její osmiletý syn. „Je to samozřejmě trošku nadsazené. Ale čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje absurdnost některých hodnot. Takže se dnes spíš snažím být doma na večeři, než abych koupila další hračku,“ říká manažerka italské bankovní skupiny Intesa Sanpaolo. V mládí chtěla být architektkou. Nakonec na ni ale v roce, kdy se na školu hlásila, nezbylo místo. „A ve finále jsem si řekla, že je jedno, jakou školu absolvujete. Tak jsem šla na VŠE,“ objasňuje. Od začátku ovšem věděla, že jí nevyhovuje tehdejší společenské zřízení, a vzdělání brala jako něco, co by jí usnadnilo život jinde.
Vím, co nevím Směr její budoucí kariéry udala do značné míry diplomová práce. V ní Vladimíra Josefiová porovnávala privatizační procesy v Československu, Polsku a Maďarsku. Ze závěrečných státnic dostala výbornou. Kromě jedničky v prvním pololetí první třídy to prý byl jediný případ za celou dobu školní docházky. „Mně nikdy škola moc nebavila, já jsem spíš praktický člověk,“ říká o sobě. Po škole, na začátku 90. let, odpověděla na inzerát, v němž tehdy nově vzniklé ministerstvo privatizace hledalo asistenta pro šéfa odboru zahraničních poradců. I díky nezvyklé schopnosti, jakou v té době byla plynulá znalost cizích jazyků, byla přijata. Na ministerstvu působili američtí poradci z významných wallstreetských firem, ověnčení tituly z univerzit takzvané břečťanové ligy (osm prestižních soukromých univerzit na východě USA). „Záhy, asi rychleji než ostatní lidé, jsem pochopila, co všechno ještě nevím,“ vzpomíná. A přihlásila se na Harvardovu univerzitu na program MBA. Byla přijata, prý, jak skromně podotýká, kvůli snaze dosáhnout studentské diverzity. Po skončení studií, která si o rok prodloužila prací v Londýně, aby mohla zaplatit školné, zůstala v USA pracovat u společnosti PepsiCo. V roce 1997 se vrátila do Čech. „Expirovalo mi vízum. Důležitějším důvodem byl ale můj manžel (Igor Kalina – pozn. red.), který je sochař a restaurátor. V Americe se toho zase tak moc restaurovat nedá, tak jsme se domluvili, že bychom se na chvíli vrátili do Čech,“ vysvětluje. V Praze pokračovala v práci pro americký nápojový gigant. Poté ji k sobě zlákala společnost McKinsey. „Oslovili mě sami, protože potřebovali někoho z oboru, v němž jsem do té doby pracovala.“ Z rychloobrátkového zboží se Vladimíra Josefiová začala orientovat na pojišťovnictví a bankovnictví. „Pražská kancelář se tehdy nebála přijímat profilově rozdílné lidi. Tahle různorodost byla zajímavá,“ popisuje. Po více než třech letech se ale na konci roku 2002 rozhodla k odchodu. Primárním důvodem byla rodina a právě narozený syn. A také to, že Vladimíra Josefiová považovala konzultantsví za něco, co je sice fantastické k vyzkoušení, ale čemu se nechtěla věnovat natrvalo. Poté, co z poradenské společnosti odešla, se začala odvíjet její bankovní kariéra. Nejprve ve skupině Unicredit, konkrétně v Živnostenské bance a Unibance, kde měla na starost lidské zdroje v České republice a na Slovensku. Pak už přešla k současnému zaměstnavateli, italské bankovní skupině Intesa Sanpaolo. Dnes se v rámci jedné z jejích společností podílí na řízení a rozvíjení byznysu platebních karet pro zahraniční banky skupiny. Základnu má ve slovinském Koperu, kde s manželem a synem žije. Často ale cestuje po Evropě nebo do Egypta. I když je podle ní dobrá práce pro spokojenost člověka hodně důležitá, uvědomuje si Vladimíra Josefiová komplikace spojené s životem v cizině. Výhledově proto plánuje návrat do Česka. Zatím se ale chystá, že si z Česka do Koperu převeze svou nedávno pořízenou radost, kterou je lusitánský kůň, vraník ušlechtilého plemene.
