Netradiční pohled na Edmunda Phelpse

Zásluhy tohoto laureáta nejsou jen ve vztahu nezaměstnanosti a inflace

Čeho se týká makroekonomie? Zeptáte-li se i vystudovaného českého ekonoma, s největší pravděpodobnosti nezačne hovořit o alokaci omezených zdrojů mezi různými způsoby jejich užití v hospodářství jako celku, ale o HDP, obchodních deficitech a - ano - o inflaci a o nezaměstnanosti. A právě těmto dvěma ekonomickým veličinám udělila v pondělí Švédská říšská banka prostřednictvím Edmunda Phelpse cenu Alfreda Nobela.

Jednoduchý vztah.

Slavný John Maynard Keynes se mnohem více zajímal o nezaměstnanost (což bylo částečně pochopitelné v době krize ve třicátých letech) a není vůbec jisté, zda by se dočkal za tuto diskriminaci inflace uznání, kdyby se jako devadesátiletý kmet dožil inflačních sedmdesátých let, kdy se Nobelova cena za ekonomii začala udílet. Novozélanďan Alban William Phillips rozděloval svou pozornost mezi nezaměstnanost a inflaci mnohem spravedlivěji, a dokonce alespoň na chvíli dokázal „zlegalizovat“ jejich partnerství. V roce 1958 totiž v Londýně dokončil výzkum kolegy Irvinga Fischera, který sledoval dlouhodobý vztah mezi vysokou nezaměstnaností a nízkou meziroční změnou mezd, mladší sestrou inflace. Bohužel pro ekonomy Phillips udělal z nezaměstnanosti a inflace novodobou Scyllu a Charybdu. Makroekonomická politika (a zvláště pak makroekonomický politik) si prý může ovlivňováním agregátní poptávky (například veřejnými výdaji) vybrat vysokou inflaci a nízkou nezaměstnanost, popřípadě naopak, nebo nějakou středně velkou kombinaci obou. Nízká inflace však nikdy nejde ruku v ruce s nízkou nezaměstnaností. Zatímco si politici ze všech stran mnuli ruce, že se konečně zrodil jednostranný ekonom, který neříká „na jedné straně… ale na druhé straně …“, ekonomy povzbudil tento zdánlivě jednoduchý „přírodní zákon“ k dalšímu výzkumu. Rozluštění a konec slávy jednoduché „Phillipsovy křivky“ nemusely čekat až do sedmdesátých let, kdy se vysoká inflace spojila s vysokou nezaměstnaností, a proto Phillipsovi k Nobelově ceně nepomohl ani jím zkonstruovaný dvoumetrový hydraulický model fungování makroekonomiky.

Přílišná očekávání neprospívají žádnému vztahu.

Takto původně statisticky naměřená křivka vadila mnoha ekonomům, protože z ní vyplývalo, že makroekonomické veličiny ani dlouhodobě neurčují reálné parametry (například funkčnost a překážky na trhu práce či kapitálu), nýbrž nominální, jako je kupříkladu počet nul na běžných bankovkách. Mezi těmito ekonomy byl i Edmund Phelps. Již na začátku šedesátých let učinil důležité rozlišení mezi očekávanou a neočekávanou mírou inflace. Tu první vezmou všichni (zaměstnavatelé, zaměstnanci, zájmové skupiny včetně vlády) v úvahu a přizpůsobí jí své chování. Tyto myšlenky také používal a rozvíjel u nás mnohem známější Milton Friedman (Nobelova cena 1976), který tvrdí, že „některé lidi můžete ,oblbovat‘ neustále, všechny občas, ale ne všechny neustále“. Liší-li se nakonec skutečná míra inflace od očekávané, očekávání se pro příště změní, „adaptují“. Všichni je započítají, a proto se nutně vlastně „přičtou“ k inflaci původně předurčené nezaměstnaností. Phelps tedy vyznačil jedinou možnou navigační cestu mezi naší Scyllou a Charybdou, kterou se stala takzvaná „míra nezaměstnanosti, která neurychluje inflaci“. Překročí-li se tato rovnováha, inflace se zrychluje, nedosáhne-li se jí, pak se zpomaluje. Přestože se po Edmundu Phelpsovi vyvinula ještě další pojetí očekávání, například to racionální nositele Nobelovy ceny z roku 1995 Roberta Lucase, v němž lidé berou v úvahu i výsledky ekonomického výzkumu - byť třeba zprostředkovaně četbou týdeníku EURO -, jeho systém dodnes zasahuje do rozhodování centrálních bank včetně americké. Ty proto na radu ekonomů již dávno vzdaly pokusy ovlivnit míru nezaměstnanosti pomocí změn úrokových sazeb a zaměřují se především na sledování inflace a jakékoli křišťálové koule, která jim ji umožní odhadnout. „Míra nezaměstnanosti, která nezrychluje inflaci“, se pro americkou ekonomiku odhaduje kolem pěti procent a v září činila 4,6 procenta.

Kapitál a děti.

Edmund Phelps však nedostal Nobelovu cenu pouze jako reprezentant odvěkého vztahu nezaměstnanosti a inflace. Také velmi prohloubil poznání mezigeneračního „předávání“ rostoucího bohatství v hospodářství. Netřeba zmiňovat, že jeho rozvoj je vázán na investice, které však mohou mít mnoho forem. Již jsme si například mohli uvědomit, že při adaptivních očekáváních lze chvilkovou nízkou inflaci považovat za jakousi „investici“ do nižších inflačních očekávání v budoucnu. A v šedesátých letech se stejně jako dnes v amerických médiích řešila otázka, zda se malou spořivostí společnost „neprojídá“ k blahobytu na úkor investic a blahobytu příštích generací. Můžeme samozřejmě mít různé názory na blahobyt příštích generací, od „po nás potopa“ až po „potopa dnes, ale hlavně vše nejlepší pro naše děti“. Zůstaneme-li u tradičního „dělej to, co chceš, aby ti činili druzí“, je pro nás i pro naše děti (i jejich potomky) nejlepším pravidlem pro hospodářský růst stejná míra úspor (jako procento HDP) naší i příští generace. Aby se tohoto stavu dosáhlo, vytvořil Phelps „zlaté pravidlo kapitálové akumulace“. Míra úspor by měla být taková, aby se kapitálové výnosy rovnaly míře růstu HDP. Tento stav však zhruba nastává právě při oněch údajně nízkých mírách úspor, takže pocit projídání bohatství příštích generací byl vyvrácen. Tato optimální mezigenerační „solidarita“ je tedy vlastně opakem jiného zlatého pravidla, „kdo má zlato, tvoří pravidla“, které dává přednost přítomnosti.

Lidský kapitál a Československo.

Phelps ve svých kapitálových úvahách také propracoval pojem lidský kapitál, který vždycky nebyl přirozenou součástí ekonomické vědy. Přitom bývalé Československo se na jeho zrodu alespoň částečně podílelo.
Ekonomie vždycky pracovala s termíny práce a kapitál (či nám nedobře známé práce versus kapitál), jež byly například společně s půdou základními výrobními faktory, ze kterých pramení bohatství. Nepřekvapuje proto, že pojem lidský kapitál v tomto prostředí vypadal jako protimluv. Ačkoli se o něm keynesiánec Arthur Pigou zmínil již v roce 1928, normálně se s ním začalo pracovat až po druhé světové válce. Zvláště na newyorské Kolumbijské univerzitě, kde Phelps působí od sedmdesátých let. Dnes se pojem lidský kapitál spojuje především s Garym Beckerem (Nobelova cena 1992), kterého však značně ovlivnil polský rodák Jacob Mincer, jenž byl již ve svých šestnácti letech přijat na Českou vysokou školu technickou v Brně (dnes VUT), odkud byl za okupace odvlečen do koncentračního tábora. Podle Phelpse pro lidský kapitál platí nejen ono výše zmíněné zlaté pravidlo, ale proti klasickému kapitálu má navíc tu vlastnost, že společnost, jež ho má více, je celkově schopnější využívat nových vědeckých poznatků a technického pokroku, byť i náhodných, které se neodvíjejí přímo od ekonomického rozvoje. Tento poznatek nám velmi dobře pomůže vysvětlit i u nás dnes pozorovatelné trendy. Růst HDP závisí spíše na již existujícím množství lidského kapitálu než na míře jeho růstu a v obdobích zvlášť rychlých technologických skoků krátkodobě narůstá ocenění kvalifikované práce. Phelps nám tedy potvrzuje, že za stav, kdy se všem zvyšuje životní úroveň, ale těm s lidským kapitálem rychleji, nemůže nespoutaný kapitalismus, mezilidské odcizení či absence vládních programů, ale pokrok sám. Máme se ho proto snad snažit zastavit? To určitě ne, protože bychom tím popřeli odkaz Alfreda Nobela.