Netřeba podléhat skepsi

Euro nepředstavuje jen pragmaticky ekonomický projekt, ale i symbolický a politický počin

[Společný titulek]
Na hodnocení je brzy [perex]
Přinášíme další reakce na článek viceguvernéra České národní banky Mojmíra Hampla a jeho poradce Michala Skořepy (EURO 19/2009), podle nichž bylo přijetí společné evropské měny spíše zklamáním. Ve svých argumentacích vycházeli ze srovnání hospodářského růstu v zemích, jež euro zavedly, a v ostatních členských státech EU, jež zůstaly mimo eurozónu. S článkem polemizují v následujících řádcích vedoucí Kanceláře pro EU České spořitelny Petr Zahradník a partner společnosti Boston Venture Central Europe Miroslav Zámečník, člen Národní ekonomické rady vlády.

Ekonomický smysl existence společné evropské měny byl a je zdůvodňován potenciálními přínosy pro jednotlivé členy eurozóny i pro eurozónu jako celek v oblasti dlouhodobého růstu a stability. Vychází z poměrně zřejmého přesvědčení, že pokud má jednotný vnitřní trh v rámci EU – tedy volnost pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu – fungovat příkladně a mezi jednotlivými zeměmi nebudou žádné podstatné překážky pro tyto toky, stává se v podmínkách geograficky poměrně malé a na jednotlivé státní útvary značně fragmentované Evropy existence jednotlivých národních měn zbytnou překážkou. Navíc existence těchto národních měn byla v případě některých spojována s jevem takzvaných soutěžních devalvací i spekulativních útoků, které v otevírajícím se prostředí evropské ekonomiky zvyšovaly nejistotu a vytvářely potřebu provádění činností, jež přímo k dlouhodobé ekonomické prosperitě a stabilitě nikterak nepřispívaly. Výše transakčních nákladů spojených s existencí značného množství národních měn fungujících v podmínkách vzájemně provázaných a na sebe navazujících ekonomických transakcí bývá v podmínkách EU vyčíslována až na tři procenta unijního HDP ročně. Nemluvě o ryze praktických aspektech jednotnosti měnového prostředí, nabízející odpovídající „uživatelský komfort“ pro miliony soukromých osob i podnikatelů často se pohybujících napříč Evropou.

Fiskální stabilizátor Samozřejmě je korektní dodat, že jednotný vnitřní trh zdaleka dosud nefunguje příkladně a již vůbec ne dokonale. Přitom nejen existence zjevných regulativních překážek především v oblasti volného pohybu služeb či praktické nevyužívání již otevřeného prostoru (kdy na trzích práce v EU v průměru působí pouze necelá tři procenta pracovníků z jiných členských zemí) by mohly sloužit jako podstatný argument podkopávající smysl existence společné měny v evropském kontextu.
Na druhé straně deset let v existenci jakékoliv měny, která má ambice stát se přirozeně důvěryhodnou a všeobecně akceptovanou v mezinárodním měřítku, je pouhou počáteční epizodou, jejíž hlavní efekty by se měly prosadit v dalším běhu událostí. Lze se navíc domnívat, že na poli důvěryhodnosti učinilo euro za ono své první desetiletí možná více než dost, když se stalo – dnes již zcela přirozeně vnímanou – jednou ze dvou světových měn sloužící jak k vypořádání podnikatelských a obchodních transakcí v mnoha zemích světa daleko přesahujících EU, ale i k denominaci a ocenění strategicky významných surovin či aktiv.
Pro vstup do eurozóny byla vybrána již v období na přelomu 80. a 90. let vstupní kriteria, jež přes všechnu oprávněnou kritiku jejich vymezení slouží dodnes v zásadě v neměnné podobě jako dlouhodoběji plněná kvalifikační podmínka pro vlastní vstup do eurozóny. Kritéria mají zajistit, aby do této množiny zemí nevstoupila nedostatečně připravená ekonomika, která v eurozóně bude hrát roli „černého pasažéra“, jenž se „veze“ na úkor ostatních. Kvalifikační předpoklady jsou založeny dominantně na nominálních ekonomických veličinách, které mohou představovat významně stabilizační nástroje a nástroje posílení fiskální disciplíny v řadě národních ekonomik. Role fiskálního stabilizátora může navíc vyniknout i nyní, v době ekonomické krize, jako přirozená překážka pro nejrůznější pokusy aktivizovat ekonomiku pomocí fiskálních stimulů.

Pronikavý úspěch V neposlední řadě euro nepředstavuje toliko pragmaticky ekonomický projekt, ale i symbolický a politický počin deklarující míru a hloubku integrace, jíž Evropa za více než padesát minulých let dosáhla; z pohledu člena EU pak představuje i jistou členskou povinnost, kterou se různé země (dokonce i s velmi různými ekonomickými předpoklady) rozhodly rozdílným způsobem naplňovat.
Článek autorů Hampla a Skořepy nabízí seriózní a autentický výčet efektů – nákladů a přínosů, nicméně z jejich interpretace je cítit, že zastávají až příliš obezřetný, snad i odmítavě-skeptický postoj k celému projektu. Na vybraných datech se snaží dokázat, že příspěvku k dlouhodobému ekonomickému růstu nebylo po dobu existence eura přesvědčivě dosaženo. Dodejme snad jen, že tento příspěvek bude serióznější vyhodnotit až v rámci podstatně delšího časového období, až i systémové předpoklady pro tento počin budou „vyladěnější“. Na straně druhé, euro se za oněch deset let stalo natolik samozřejmou součástí našeho měnového a finančního systému, s důvěrou přijímanou a využívanou jeho uživateli v Evropě i mimo ni, že právě to může být považováno za dosud pronikavý úspěch i odůvodnění jeho budoucí existence.