Investice podniků do moderních technologií zvýší jejich energetickou účinnost
Nejpozději v lednu 2008 bude muset Česká republika vyhovět Evropské unii a zavést daně na elektřinu a energetické produkty, jako jsou uhlí a zemní plyn, a to alespoň v minimální, směrnicí jasně definované výši. Ministerstvo životního prostředí však do budoucna navrhuje daňové sazby i několikanásobně navýšit tak, aby zohlednily výši externalit spojených s užitím jednotlivých energetických zdrojů. Výpočty, z nichž vychází, však nikdy nemohou odrážet skutečné hodnoty externích nákladů a jejich využití představuje pouhou snahu státu odít nové daně do ctnostného ekologického hávu.
Nejednoznačná záležitost.
Kouřící továrna prý uvaluje externality, tedy externí náklady, na okolní subjekty v podobě poškozování zdraví obyvatel, ničení jejich majetků a životního prostředí vůbec, a měla by za takové jednání platit. Dle ministra životního prostředí Martina Bursíka by měl subjekt odvádět tím větší daně, čím více škodí svému okolí. A jelikož kouř ze spalovaného uhlí škodí více než ze zemního plynu, bude daň na uhlí vyšší a na zemní plyn nižší, případně žádná. Na první pohled logické. Podíváme-li se však na fenomén externalit blíže, záležitost již tak jednoznačná není.
Náklady a cena.
Externality jsou efekty nezahrnuté v ceně produkce, stojí mimo trh - odtud náklady vnější, externí. V tržním prostředí lidé nezahrnují některé náklady do svých úvah, protože jim nepřikládají velkou důležitost, a to ať již absolutně či ve vztahu k nákladům, které by museli vynaložit na jejich zjišťování a následné vymáhání. Kdyby je za důležité považovali, jde o snadno řešitelný problém. Žaloby proti továrnám, které poškodily něčí zdraví či znečistily řeku, byly podávány již před více než 100 lety, a pokud soud shledal vinu, znečišťovatel musel poškozeným zaplatit, nebo svou činnost zastavit. Jestliže nestačily žaloby individuální, nastoupily hromadné. Externí náklady v takových případech tedy nezůstaly externími, ceny produkce je obsahovaly.
Kdo je odškodněn?
Postupně však stát lidem možnost bránit se proti škodlivému jednání odebral a řešení sporu prohlásil za svoji doménu. Ochrana životního prostředí a lidského zdraví se přesunula ze soukromých rukou do státních - a také rozhodnutí o tom, bude-li určitá činnost pokračovat, či nikoli. Často dnes můžeme slyšet, že je ve „veřejném zájmu“, aby určitá výroba pokračovala bez ohledu na míru znečištění či poškození zdraví obyvatel, které s sebou nese. Nemožnost vymáhat práva jednotlivci se začala nesprávně označovat za selhání trhu. Politici tento termín uvítali a přispěchali s nápravou v podobě zdanění. Není to však správné?
Nemůže-li se totiž poškozený kvůli státnímu zásahu proti znečišťovateli bránit, je přece v pořádku, jestliže ho za něj stát potrestá vyšší daní. Je však v konečném důsledku odškodněn ten, jehož zdraví utrpělo, či ten, jehož stromy uschly, fasády zešedly a kvalita životního prostředí poklesla? Nikoli. Peníze vybrané na daních odplynou do státní pokladny, část jich zmizí cestou a zbytek je vydán na zcela jiný účel, než jakým je odškodnění postižených lidí.
Subjektivní veličiny.
Co kdyby však stát přece jen jednou dospěl k tomu, že vyplatí poškozené z peněz získaných na ekologických daních? Pak by to vypadalo, že je vše v pořádku. Jak však státní úředník zjistí, na kolik kdo odhaduje škodu? Bude suplovat soud, u kterého by konkrétní člověk nárok na náhradu uplatňoval? Právě zde se nachází klíčový problém státního řešení externích nákladů. Je zřejmé, že mnozí lidé se stěhují do průmyslových oblastí, protože si cení možnosti tam pracovat a znečištění jako újmu nepociťují. O externalitě nemůže být v jejich případě ani řeč. Naopak jsou rádi, že továrna prosperuje a jejich platy rostou. Pokud jejich zaměstnavateli vznikne nová daňová povinnost - například v souvislosti se zavedením ekologických daní -, hrozí, že jejich plat poklesne, nebo že budou dokonce propuštěni. Odněkud se peníze na platbu daně vzít musejí. Skutečnost, že těmto lidem stát následně vyplatí „odškodné“ za zhoršené životní prostředí, ve kterém (dobrovolně) žili, nemusí odškodněné vždy uspokojit. Náklady a výnosy jsou totiž subjektivní veličiny, které každý pociťuje jinak velké a žádnou vědeckou metodou nelze dospět k nějaké „průměrně vypovídající“ částce.
Politické rozhodnutí.
Na popsaném příkladu je vidět, že zdanění nejen externality neřeší, ale naopak vyvolává. Uvaluje náklady, a tak poškozuje nejen znečišťovatele, ale i mnohé další - například lidi propuštěné ze zaměstnání nebo ty, kteří musejí platit vyšší cenu za energie. Uvalení ekologických daní tedy produkuje nové externality, přičemž staré neřeší. Nabízí rádoby jednoduchý recept na problém, který má širokou škálu možných řešení a k němuž by každý člověk, kdyby mu to bylo umožněno, přistoupil jinak.
Nákladů stojících vně trhu je mnoho a záleží pouze na politikovi, které zohlední a jež ponechá bez povšimnutí. Může tak upřednostnit jakýkoli energetický zdroj či druh výroby a argumentovat tím, že se snaží narovnat trh z pohledu oné jedné, jím vybrané externality.
Zdanění nic neřeší.
Takzvaná ekologická daňová reforma, na níž v současnosti ministerstvo životního prostředí usilovně pracuje, zohledňuje škodlivost energetického produktu při spalování kvůli výrobě tepla a elektřiny. Ponechává však stranou nejen například škodlivost produktu vyplývající z jeho těžby a přepravy, ale i vliv bezpečnosti jeho dodávek. Přitom i zde vznikají externality. Při zohlednění zmíněných hledisek by musel být vůči domácímu uhlí naopak znevýhodněn zemní plyn, který se k nám dováží z 80 procent z Ruska a z jehož přenosové soustavy uniká nejen oxid uhličitý, ale i více než dvacetkrát silnější skleníkový plyn metan. Riziko přerušení dodávek tohoto energetického zdroje si Evropská unie rovněž nedávno vyzkoušela na vlastní kůži. Cena zemního plynu tyto externí náklady nezahrnuje. Má být snad proto zemní plyn zdaněn? Nikoli. Situaci by to nevyřešilo. Stejně jako respirační choroby či poškozené fasády nevyřeší zdanění uhlí.
Ryzí teorie.
A co argument, že daně povedou ke změně jednání spotřebitelů a následně výrobců? To je samozřejmě možné, a dokonce pravděpodobné, ale k takové změně lze motivovat mnohem vhodnějšími hospodářsko-politickými nástroji, než je prosté zdražení zdroje - to znamená jeho znevýhodnění oproti ostatním. V konečném důsledku je totiž zdaněním potrestán spotřebitel, který již nemá na výběr levnou alternativu, ale pouze ty drahé. Obhájce ekologické daňové reformy by na tomto místě namítl, že jde o výnosově neutrální koncept, kdy vedle zvýšení energetických daní nastane snížení zdanění práce a spotřebitel v průměru neodvede na daních ani o korunu více. Je však třeba říct, že toto tvrzení je ryzí teorií. Ve všech zemích, které ekologickou daňovou reformu zavedly, daňové zatížení bez výjimky vzrostlo.
Příklad Švýcarska.
Pokud již stát chce do ekonomiky zasahovat a motivovat podniky k zavádění „čistších“ technologií, pak jednou z možností, kterou využívá řada států EU, jsou takzvané dobrovolné dohody. Uzavírají je podniky se státem a zavazují se v nich zvýšit energetickou účinnost své výroby, či snížit emise oxidu uhličitého. Na bázi těchto dohod funguje například švýcarská energetika. Peníze nejsou z ekonomiky odčerpávány do státní kasy, ale investovány samotnými podniky do moderních technologií a jejich dalšího vývoje. A historie ukázala, že právě tudy vede cesta k rychlejšímu rozvoji společnosti, čistšímu životnímu prostředí a k růstu životní úrovně obyvatel.
