Odpůrci vstupu poukazují i na skutečné slabiny unie
Odpůrci vstupu do Evropské unie mají ve své argumentaci jeden silný bod. Odmítají tvrzení, že nám stejně nic jiného než členství v Evropské unie nezbývá. „Alternativa je vždy,“ říká liberální euroskeptik Vilém Barák. Pokud by nic jiného nezbývalo, k čemu by vlastně bylo nadcházející referendum? K tomu, aby se vytvořilo zdání demokratického rozhodování?
Má-li být referendum důvěryhodné, prostor k vyjádření by měli dostat zastánci i odpůrci vstupu. Zatím to tak příliš nevypadá. Prezident Václav Klaus a šéf ODS Mirek Topolánek mají pravdu v tom, že dosavadní kampaň byla jednostranná, naivní a plochá.
Nejde o to, že by první část vládní kampaně dělali břídilové. Naopak – je na ní vidět, že ji připravili skuteční profesionálové. Kdyby taková reklama propagovala limonádu nebo prací prášek, její zadavatelé by mohli být určitě spokojeni. Nemělo však být v případě Evropské unie poněkud jiné zadání?
Výrobci spotřebního zboží v dnešní době stále více propagují své produkty reklamou, v níž nejde ani tak o skutečné parametry výrobku, nýbrž o to, aby měl image. Konzumenti si musejí produkt spojovat s pocity, jež jsou pro ně příjemné. O slabých stránkách výrobku se nikde v reklamě pochopitelně nehovoří. Referendum je zde však pro to, aby voliči poměřili výhody s nevýhodami a pak se na základě toho rozhodli.
Odpůrci vstupu však nedostali z prostředků, jež vláda vyčlenila na kampaň, ani korunu. Zdůvodnění, proč tomu tak bylo, jsou velmi nedůvěryhodná. Premiér Vladimír Špidla v televizi Nova prohlásil, že euroskeptici nepředložili projekt. „Dali jednu stránku, na které napsali, že chtějí určitou sumu,“ tvrdil šéf vlády. Sdružení Euroskeptická alternativa i Občané proti EU však dokládají, že dodaly mnohem obsáhlejší projekty.
Euroskeptici obviňují Špidlu ze záměrné lži. Pravděpodobnější je, že premiér měl pouze nedostatek informací. I to je ovšem v tomto případě zarážející. Špidlova slova ostatně nepřímo popírá i ředitelka odboru komunikační strategie z ministerstva zahraničí Jana Adamcová, která už tvrdí pouze to, že v projektech euroskeptiků chyběla spousta podstatných náležitostí. Můžeme si být jisti, že nešlo o byrokratické překážky, které nemají nic společného se schopností peníze využít?
Ať tak či onak, není pochyb o tom, že kdyby peníze dostali euroskeptici, vynaložili by je pravděpodobně účelněji než tvůrci některých billboardů či televizních spotů. Přinejmenším by mohli rozproudit onu diskusi o kladech a záporech členství.
Jednostranně zaměřená kampaň může být kontraproduktivní. V části veřejnosti vyvolá nadměrná očekávání od vstupu do Evropské unie. Tito lidé pak budou zklamaní. Odrazující je také zkušenost Slovenska, kde se všechny parlamentní strany vyslovily pro vstup a odpůrce členství nebylo příliš slyšet. Zdálo se, že je o všem rozhodnuto. Účast lidí v referendu pak byla podstatně nižší, než se původně očekávalo.
Argumenty odpůrců vstupu jsou někdy příliš radikální, ale často také poukazují na skutečné slabiny unie. Nikomu neuškodí, když se nad nimi zamyslí – ani zastáncům členství, byť nemusejí nutně souhlasit.
Euroskeptici se mnoha lidem musejí jevit jako mimozemšťané. Často uvažují v úplně jiných kategoriích, než se dnes považuje za normální. Části odpůrců Evropské unie vůbec nejde o „tempo hospodářského růstu“, mluví o zcela jiných kritériích. Někteří skeptici adresují své výtky moderní společnosti jako takové. Tvrdí, že právě Evropská unie na sebe nabaluje všechny neduhy dnešní doby. Pokud Česko zůstane mimo, alespoň se tím zbrzdí negativní vývoj. I tyto argumenty vybízejí k zamyšlení a to možná ještě hlubšímu, protože se netýkají pouze vstupu do unie.
Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda přirovnal těsný výsledek tamního referenda (nezbytná padesátiprocentní účast byla překročena jen o fous) k hokejovému vítězství. Nikoho nezajímá, že při rozhodujícím gólu puk proklouzl za brankovou čáru jen o maličký kousek. Jenže v případě lidového hlasování je to přece jen složitější. Kolik voličů se musí vyjádřit, aby byl výsledek legitimní? Jde přece o rozhodnutí, které ovlivní budoucnost země na dlouhou dobu. A vystoupit z unie není vůbec jednoduché, byť někteří politici tvrdí opak. Zatímco hlasování proti vstupu je možné za poměrně krátkou dobu zvrátit v opakovaném referendu, hlasování pro vstup je považováno za konečné.
Zastánce vstupu by měla kampaň euroskeptiků zajímat i z jiného důvodu. Na Slovensku to nakonec paradoxně bylo těch několik málo procent odpůrců členství, kteří rozhodli o vstupu – bez jejich hlasů by totiž referendum nebylo platné. V Česku by skeptici mohli pomoci k vyšší účasti. Na rozdíl od Slovenska zde není žádný minimální práh účasti. Vyjádřit své odmítavé stanovisko tím, že k referendu nepůjdu, nedává valný smysl. Pokud budou argumenty euroskeptiků opravdu slyšet, pravděpodobně přijde hlasovat i více těch, kteří s nimi nesouhlasí.
Pocit, že o všem se už stejně dávno rozhodlo, je velmi nebezpečný. Možnost odmítnout vstup musí zůstat reálnou alternativou.
