Nedostatečná schopnost vcítit se do pocitů druhého bývá často dávána za vinu rodičům a jejich špatné výchově. Aktuální výzkum ale ukázal, že za to jsou zodpovědní jen částečně. Neschopnost empatie je také záležitost genů.
Dosavadní studie obvykle ukázaly, že ženy jsou více empatické než muži, ale bez důkazů, které by potvrdily, že jsou za tím genetické faktory, protože se větší význam přikládal společenským podmínkám, případně rozdílnému hormonálnímu prostředí při vývoji plodu v děloze.
Tým složený z výzkumníků z University of Cambridge, Pasteurova institutu, Pařížské Diderotovy univerzity a genetické společnosti 23andMe zkoumal schopnost empatie na téměř 47 tisíc lidí v souvislosti s odchylkami v DNA. Výsledky vědci zveřejnili v časopise Translational Psychiatry.
Výzkum vycházel z takzvaného kvocientu empatie, který tvořilo vlastní hodnocení respondentů v kognitivní empatii (schopnost rozumět myšlenkám a pocitům druhých) a afektivní empatie (schopnost adekvátně reagovat na emoce druhých).
Poté vědci pozorovali na 10 milionů genetických variant a zjistili, že tyto drobné odchylky přispívají asi z 10 procent k rozdílům ve schopnostech vžít se do pocitů druhého. Souhrnný efekt genetické výbavy na chování je větší, asi 30 procent, ale v tomto případě byli vědci schopni určit 10 procent změn, které byly způsobené specifickými 10 miliony genetických odchylek.
Bolestné vykoupení: jak se zotavit ze zhoubného vztahu?
„Každý lidský znak je částečně genetický,“ řekl webu Quartz Varun Warrier, spoluautor studie z University of Cambridge. „I empatie, o které by to většina lidí neřekla, má souvislost s geny.“
Vliv genů neznamená, že by empatie byla mimo naši kontrolu. „Moje hypotéza je, že lidé s genetickou predispozicí k vyšší empatii mohou dříve vnímat různé náznaky a také jsou schopni svou dovednost vžít se do druhých zvyšovat,“ říká Warrier.
Výzkum rovněž ukázal, že genetické odchylky odpovědné za menší schopnost empatie jsou spojené s vyšším rizikem autismu.
Jaké může mít objev konkrétní uplatnění? Warrier se domnívá, že dekódování genetických predispozic k empatii může pomoci určit, zda bude na konkrétního jedince zabírat konkrétní terapie. Kognitivní behaviorální terapie chce například zlepšovat mezilidské vztahy a schopnost empatie je tak při ní klíčová. Výzkum tak může vysvětlit, proč to na některé zabírá lépe než na jiné.
Tým vědců připouští, že na tom, zda jsme či nejsme empatičtí, má stále velký vliv i environmentální a kulturní faktory. Přesto každý, kdo se cítí jako kámen, má díky nové studii příležitost svést svůj „studený čumák“ na rodiče. Byť už ne na jejich výchovu.
Dále čtěte:
Berete víc než 40 tisíc měsíčně? Patříte k 1 procentu nejbohatších lidí na světě
Mluvte sprostě, prospěte víkend. Které neřesti vás posunou dál?
