Absurdní metodika hodnocení práce vědeckých ústavů se musí změnit
Ačkoli v tuzemsku působí několik výzkumných týmů, jež si dokázaly vydobýt mezinárodní ohlas, jen málokomu se podaří takový majstrštyk jako Ústavu organické chemie a biochemie. Díky antivirotikům z dílny profesora Antonína Holého a jeho spolupracovníků nemusí žebrat o peníze, kde se dá, a může svým výzkumníkům zaručit nerušenou tvůrčí práci na minimálně dalších patnáct let.
Pokud ale podrobíme českou vědu mezinárodně srovnatelným parametrům, chce se nám spíše plakat. Nejen kvůli tomu, že podobný trhák se naposledy povedl tvůrci měkkých kontaktních čoček Ottovi Wichterlemu. Podíváme-li se například na úspěšnost žadatelů o podporu Evropské výzkumné rady, která již čtvrtý rok za sebou rozděluje mezi výzkumníky více než jednu a čtvrt miliardy eur, zjistíme, že Česko za ostatními zeměmi, i těmi podobně velkými, značně zaostává. Šanci mají přitom jak zkušení vědci, tak i začínající. Podmínkou ovšem je, že badatelský projekt je naprosto excelentní. Česku se zatím podařilo uspět v pěti případech v pokročilé kategorii a v pěti startovních. Naproti tomu Švýcarsko si připisuje celkem více než 160 grantů, Nizozemsko dokonce přes 170 a i Maďarsko strčí tuzemské vědátory do kapsy se svými čtyřiadvaceti úspěšnými projekty.
Podobně se nedávno dokončený mezinárodní audit české vědy pozastavil nad nízkým počtem patentů. Z posledních dat Eurostatu vyplývá, že u Evropského patentového úřadu si Česko přihlásilo pouhých 19,3 objevu přepočtených na milion obyvatel. Evropský průměr je ale šestkrát vyšší! „Patent se musí chápat jako investice. Musí se majiteli vyplatit. Pokud se nepodaří uplatnit v prodeji licence nebo ve vlastní výrobě, jde prostě o promrhané peníze,“ odkryl před časem v diskusi českého rozhlasu krutou pravdu Michael Šebek, profesor kybernetiky z Fakulty elektrotechnické ČVUT. Prostě smysl má patentovat jen to, co ochranu potřebuje a co lze komercionalizovat.
Přesto zmíněný audit pochválil rostoucí mezinárodní viditelnost českých vědeckých úspěchů a vzrůstající počet a kvalitu publikací. Na paškál si ale vzal rámec prostředí, v němž čeští výzkumníci musejí fungovat. Kritizoval nízkou podporu vědy ze státního rozpočtu, kompetence Rady vlády pro vědu a výzkum i absurdní metodiku hodnocení jednotlivých vědeckých týmů. Prostě vše, co může ovlivňovat stát a jeho exponenti.
Možná i výsledky tohoto auditu pootevřely oči premiérovi, který se konečně rozhoupal a rozpustil dlouho kritizovanou Radu. Zároveň se upustilo od teprve nedávno stanovených základních směrů výzkumu a vývoje. Místo toho se začal připravovat nový seznam priorit, tzn. jaké výzkumné obory bude stát rozsáhle a kontinuálně podporovat, v plánu je do roku 2030. Přitom by ale měl v alespoň udržovací míře pokrývat všechny základní obory výzkumu, aby se nerozpustila schopnost dělat vědu na špičkové úrovni a vzdělávat studenty.
A konečně měnit se má i metodika hodnocení, jakožto základní klíč přidělování peněz jednotlivým výzkumným týmům. „Nyní peníze neplynou tam, kam by měly. Nově by se mělo hodnotit na principu informovaného peer review. Tedy těmi nejlepšími z daného oboru, světovými špičkami, jejichž úkolem bude posoudit kvalitu dosažených výsledků. Nejen publikovaných článků, ale i dopadu - ekonomického a společenského. Výstupem zároveň mají být i informace, jak jednotlivá pracoviště fungují. Ta tak dostanou zpětnou vazbu,“ upřesňuje člen Národní ekonomické rady vlády Daniel Münich, který se podílí na přípravě nové metodiky. I kompetence členů rady by se měly změnit. Rada samotná by především měla rezignovat na mikromanagement a transformovat se v orgán, jehož role bude strategická a koncepční.
Protentokrát by se neměly nové prvky uvádět do praxe v Česku tolikrát osvědčeným způsobem hop, nebo trop, který nakonec vždy přinese více škody než užitku. Funkčnost nového mechanismu se má ověřovat a ladit zhruba čtyři roky. A až po pěti letech se zohlední ve financování výzkumných týmů.
Pokud by čeští politici zahodili pro jednou svou ješitnost a popasovali se s touto nejneuralgičtější proměnnou v rovnici úspěchu české vědy tím, že by dali na rady zkušených expertů, udělali by pro budoucnost tohoto státu docela hodně.
Jak říká ředitel zmíněného ústavu Zdeněk Havlas, v posledních letech se i navzdory nefunkčnímu systému objevují jisté náznaky progresu. Mezi vědci se rozmáhá pocit, že si nemají bádat jen tak sami pro sebe. Firmám už také pomalu začíná docházet, že mají investovat i do rizikových akcí. Přesto nás čeká dlouhá a trnitá cesta.
