Podobně jako Ludmila Nutilová (EURO 51/2008) nemůže uvěřit svému příběhu, ani my nemůžeme uvěřit neustálému osočování soudního exekutora v tomto případě. Na první pohled i pro právního laika přece jde o jasné pochybení soudu. Ten nařídil exekuci na nesprávnou osobu, což ostatně nakonec soud uznal. Stejně se k věci postavilo i ministerstvo spravedlnosti, které stížnost na postup soudního exekutora zamítlo. Soudní exekutor není soudce a za všech okolností je vždy povinen uposlechnout soud. Což také udělal – začal exekvovat osobu, na níž soud exekuci nařídil. Rozhodně mu nepříslušelo přezkoumávat rozhodnutí soudu, ke kterému neměl a nemá ani pravomoci, ani podklady. Exekutor je z podstaty své funkce výkonnou rukou spravedlnosti, nikoli další odvolací soudní instancí. Na celém „neuvěřitelném příběhu“ je však nejneuvěřitelnější, že v něm hlavní roli hraje advokátka, která se specializuje na konkurzní řízení. Ta přece v první řadě má znát správný postup proti nařízení neoprávněné exekuce – odvolání v zákonné lhůtě k soudu, který exekuci nařídil. Toto odvolání však podáno nebylo. Advokát přece musí vědět jak postupovat. A pokud zanedbal nebo opomenul svá práva, pak nemůže svádět vinu na někoho jiného – v tomto případě na soudního exekutora.
Pavel Kočiš, tiskový mluvčí, Exekutorská komora České republiky
