Komentář Mgr.
Ještě ani české předsednictví EU nezačalo a už o sobě dal opět rázně vědět jeden z dlouhotrvajících a obtížně řešitelných světových problémů. Konflikt na Blízkém východě mezi Izraelci a Palestinci (Hamásem) přešel znovu do válečné fáze. A na Česko v čele EU hned od Nového roku připadla role hlavního vyjednavače mezi znepřátelenými stranami. Nic těžšího českou diplomacii pro začátek půlročního šéfování unie nemohlo potkat.
S jakými ambicemi odjížděla delegace EU pod vedením ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na blízkovýchodní misi? Na veřejnosti se mohlo zdát, že český šlechtic hodlá vyjednat mír - v praxi mohl ve skrytu duše doufat v dohodu o příměří. Klid zbraní se však dojednat nepodařilo, což asi příliš nepřekvapilo.
Svádět tento neúspěch na nezkušenost či neschopnost Čechů je však liché a nespravedlivé, protože dohodnout ve výbušném regionu cokoli je nesmírně obtížné. Vždyť za 60 let existence Izraele se na Blízkém východě nikomu z mezinárodního společenství trvalý mír sjednat nepodařilo. (Jen v roce 1993, kdy byla podepsána mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny takzvaná dohoda z Osla, se jisté mírové kontury téměř rýsovaly. Celá snaha bohužel vyzněla do ztracena po neúspěšném summitu v Camp Davidu v červenci 2000, po němž vypukla druhá palestinská intifáda.) Zkrachovali zde ledasjací kádři. Kam se poděly nadějné cestovní mapy? Co zmohl jinak (všeho)schopný britský expremiér Tony Blair v roli vyslance pro Blízký východ? Nějak o něm najednou není slyšet. Jaký paralelní plán má všudepřítomný Nicolas Sarkozy nebo Barack Obama? Zatím se nepochlubili.
Byl a je to pro Česko žhavý vstup do první ligy světové politiky. Rychle se též ukázalo, že záleží na každém slovíčku, které české předsednictví vypustí v jakémkoli tiskovém výstupu. To, co by normálně v domácím prostředí prošlo třeba i bez povšimnutí (kdo vnímá jemné diplomatické nuance mezi defenzivní a ofenzivní akcí!), v minulých dnech s gustem citovala pozorná zahraniční média. Ostatní státy EU na adresu Česka nešetřily kritikou a Palestinci se velmi zlobili.
Být v kůži Jiřího Františka Potužníka, po faux pas, které vzal hrdinně na sebe, bych neprodleně odstoupil, i kdyby mě premiér Mirek Topolánek stokrát odpustil. Možná by se tento bývalý novinář alespoň dostal do Guinnessovy knihy rekordů jako mluvčí, který rezignoval po prvním „statementu“. A měl by klid. Místo toho musí sdělovat světu, že Gazprom zavřel kohoutky s plynem a co že s tím Česko udělá. Nevděčná práce.
