Fotografie zobrazují skutečnost, jak ji chápe fotograf, říkají postmoderní teoretici. Hranice mezi retušováním a povolenými digitálními úpravami se stírá
Debatu o tom, zda reportážní fotografie ještě zachycuje skutečnost, anebo už ji začíná po vzoru ilustrací také montovat, oživil na konci května Steve McCurry. Znáte ho OE je autorem Afghánské dívky, která zdobí obálku magazínu National Geographic z června 1985, nejznámějšího vydání v dějinách časopisu. Samotná dívka je zřejmě neposkvrněna, ale spousta dalších snímků od McCurryho nese stopy podivných úprav, mizejících lidí i objektů.
Na inkriminované fotografii z Kuby někdo posunul dopravní značku tak nešikovně, že jí kus zůstal vězet pod nohou chodce a zeď za ním se začala rozpadat 1 . McCurry se k tomu musel nějak postavit. Svou práci bych definoval jako vizuální vyprávěčství (visual storytelling),“ napsal pro server PetaPixel, spoustu snímků z poslední doby jsem vyfotografoval na místech, která jsem navštívil pro vlastní potěšení a ze zvědavosti. Práce z Kuby vznikla během čtyř soukromých cest. Mé fotografie jsou mým uměním.“ Ač to nemusí být hned patrné, dvěma klíčovými slovy McCurryho stanoviska jsou vyprávěčství“ a potěšení“.
Jestliže sám sobě vyprávíte příběhy, je každému samozřejmě houby do toho, jestli si občas nějaký detail odmyslíte nebo jej posunete o pár metrů. Hlavním klíčem je ovšem slovo umění“.
Tak blízko magii
McCurry dosud platil za fotoreportéra.
Spíše nepsaná než psaná pravidla pro žánr reportážní fotografie jsou už od 19. století zhruba stejná. Smí se: dělat výřezy, zesvětlovat či ztmavovat, opravovat barvy a kontrast. Nesmí se: odstraňovat či přidávat objekty a prvky. Něco takového je zřejmé i laikovi, přesto porota World Press Photo předloni vyřadila 22 procent všech přihlášených snímků kvůli příliš silné“ editaci. Bezradnost. Úžas. To byste nevěřili, zaznamenal týdeník Die Zeit typické reakce členů poroty nad některými digitálními úpravami.
Už před šesti lety porotci odebrali cenu 27letému Stepanu Rudikovi, když po soutěži vyšlo najevo, že si tak trochu zaretušoval“ v reportáži o jednom gangu v Kyjevě 2 . Konkrétně nechal zmizet špičku boty jednoho mladíka v pozadí, která při fotografování zabloudila“ mezi prsty obvázané ruky jiného delikventa v popředí. Díky funkci v programu Photoshop pro přesunování obsahu“, inzerované pod sloganem Closest thing to magic (tak blízko magii), něco takového netrvá déle než pět minut. Už tehdy se veřejnost rozdělila na dva tábory, kdy první křičel skandál!“ a druhý udiveně zdvihal obočí a co má být?
Mezi oběma tábory se zároveň vytvořilo jakési názorové kontinuum. Od konzervativního obecenstva, jež od reportážní fotografie nadále očekává věrné zobrazení skutečnosti (přece jsme tolik let čítávali věty jako letmý okamžik, který zvěčnil a vytrhl z proudu času jednu tisícinu vteřiny“), se oddělila smířlivější skupina, pro niž je vyzmizíkování boty jen taková malá lež“. I konzervativní divák musí přece uznat, že zmizelá bota nijak nemění výpověď obrázku“.
Specifická skupina hodnotitelů z druhého tábora kritizuje pravidla soutěží a poměrně logicky namítá, že mnohem více obrazovou výpověď pozmění radikální výřez nebo černobílý formát, tedy povolené úpravy. Cožpak je náš svět černobílý? Odsud je už jen krůček k relativistickému pojetí, podle něhož fotografie lhát ani nemůže OE protože něco jako objektivní skutečnost“ vůbec neexistuje.
Razí jej v současné době stále více fotografů, dokonce teoretiků a kantorů, k nimž se naposledy připojil i McCurry. Nečekejte od nich, že by celé hodiny leželi v křoví a doufali v nějaký rozhodující okamžik“, jak o něm hovořil Henri Cartier-Bresson. Nesouhlasili by tak docela ani s jinou stěžejní větou od Bressona, totiž že na rozdíl od malíře fotograf musí nalézat kompozici a výraz, které nabízí sám život“. Dnešní doba přeje fotografům, kteří jsou nejen malíři, ale zároveň divadelní režiséři a držitelé licence na správný výklad reality.
Ne fotograf, to skutečnost je vinna
Zde není řeč o obyčejném falšování. Tam je zatím hranice jasná, lidé se ho dopouštěli vždy a budou to dělat dál. Podvádějí státní režimy, jako třeba Teherán, když v roce 2008 podstrčil agenturám digitálně pozměněnou fotografii testu raket země vzduch a pár západních médií ji převzalo 3 . Podvádějí i jednotliví fotografové z důvodu propagandy, jako jistý Libanonec z Reuters, který svému zaměstnavateli podstrčil zmanipulovanou fotku izraelského bombardování Bejrútu v roce 2006 4 . Podvádějí jednotlivci, jako například Martin Szwed, jehož primitivní fotomontáž z jižního pólu převzala do nabídky německá DPA 5 .
Takové věci dnes snadno odhalí forenzní znalci, kteří z digitální stopy každé fotografie s jistotou vydedukují, zda je daný snímek podvrhem či nikoli. Jejich počítač odhalí i nepravděpodobné světelné poměry“ na snímcích. K usvědčení postavy na vrcholu Světového obchodního centra vteřinu před nárazem uneseného boeingu stačí znalcům, jakým je třeba Hany Farid z New Yorku, necelá hodina. Nejčastěji zneužívaným motivem na fotomontážích je podle Farida žralok. Forenzní znalec také konstatoval, že snímky z misí Apolla na Měsíci jsou pravé. Přesto Farid říká: Nevěřte žádným fotografiím. A nevěřte ani vlastním očím.“ Máte za to, že v katalozích obchodních domů jako H&M nebo IKEA figurují skuteční lidé ve skutečném oblečení se skutečným nábytkem? Nikoli, bývají to obyčejně pravé hlavy na falešných tělech vedle digitálně vytvořených objektů. Jako konzumenti na tom nejsme o moc lépe než účastníci dávných pokusů, jimž psychologové podstrčili nakloněnou sochu Svobody s varováním: Pozor, mystifikace! Ukázalo se, že testované osoby věří více fotografiím než varování.
Uzavřeni ve virtuálním světě jsme už v podstatě připraveni přijmout relativistickou interpretaci reportážní fotografie, kterou hlásá například fotograf Peter Bialobrzeski (Geo, Merian, Zeit): Fotografie nikdy nezobrazují skutečnost.
Nabízejí přístup k realitě, jak ji chápe fotograf.“ Jestli vám jako autorovi snímku vadí třeba červená barva auta v pozadí, můžete ji odsytit“ tak, že z tiskárny nakonec vyleze auto žluté, říká Bialobrzeski. Ta červená může rušit, takže se dá říci, že přetváří skutečnost,“ řekl německý fotoreportér a pedagog německému týdeníku Zeit.
Červená, pardon, žlutá
Podobně si Bialobrzeski hraje se světlem a stínem, takže všechny fotografie, aš byly pořízeny ráno, nebo v poledne, získávají stejný podvečerní nádech. Autor tomu říká Šow. Skutečnost? To je něco jako záměr fotografa, s jakým k situaci přistoupil. Musíte znát všechny možnosti a využít jich,“ říká svým studentům. Technický pokrok měl odnepaměti vliv na výrazové prostředky.
Proč bychom se měli nyní zastavit?“ dodává. Bialobrzeski a jeho generace se záměrně vyhýbají výrazům reportážní fotografie“ a nahrazují je slovními spojeními typu vizuální příběh“. Ti méně verbálně zdatní si libují v relativizaci úplně všeho. Do jaké míry může být fotografie označována za věrné zpodobnění událostí?“ ptá se McCurryho kolega a obdivovatel Ruston Banal čtenářů. Nad snímkem z bangladéšské mokřiny, z něhož zmizelo jedno dítě 6, které jaksi rušilo celkový obraz, si Banal zabásnil jazykem relativistů: Co se vlastně přihodilo předtím a poté, co děti proběhly mokřinou, o tom nic nevíme. Co je mimo rámec fotografie, o tom nic nevíme. Proč děti vodou vlastně běží? O tom nic nevíme. Nejsou ve vodě nějací hadi? O tom nic nevíme. Možná chtěl McCurry říci něco, co se mohlo odehrát jen ve zlomku vteřiny.
Aš už měl jakýkoli záměr, to on je majitelem fotografie a může si s ní činit, co uzná za vhodné.“ Teprve před 12 lety zemřelý Cartier-Bresson byl svými příbuznými nedávno slyšen, jak poposkočil v rodinné hrobce na hřbitově v provensálském Montjustinu a nahlas doporučoval vyretušovanému chlapci z Bangladéše OE o němž nic nevíme OE, aby McCurryho do smrti strašil ve snech.
Přiložené snímky označené jako originál jsou (možná) originál.
Bezradnost. Úžas. To byste nevěřili, zaznamenal týdeník Die Zeit typické reakce členů poroty World Press Photo nad některými digitálními úpravami. Bialobrzeski a jeho generace se záměrně vyhýbají výrazům „reportážní fotografie“ a nahrazují je slovními spojeními typu „vizuální příběh“. Ti méně verbálně zdatní si libují v relativizaci úplně všeho.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz