Důvodem poněkud nepřiměřeně halasné rezignace Luboše Dobrovského, stále ještě zplnomocněného velvyslance České republiky v Rusku, je zjevná neochota nebo neschopnost chápat smysl dohody, kterou v říjnu roku 1998 uzavřelo ministerstvo zahraniční s ministerstvem průmyslu a obchodu. Dohoda je přitom jen zhmotněním jedné z možných vizí transformace „čisté diplomacie na diplomacii ekonomickou. Každý, kdo se pohybuje v diplomatických či podnikatelských kruzích, dobře ví, jakou roli v moderním světě hraje diplomacie především. Ne každý, kdo se v těchto kruzích pohybuje, je však také ochoten to přiznat a především se podle toho chovat.
Bezpochyby představa, že by česká diplomacie bývala mohla vyřešit konflikt na Balkáně, byla absurdní, ale lze si docela dobře představit, jak uhlazuje cestu českým obchodním stykům. Moderní diplomacie je především diplomacií ekonomickou. Patří do ní i ta nejhrubšího zrna, kterou třeba předvedla nedávno britská ambasáda v Praze, když skoro akrobatickými kousky bojovala za britskou firmu Baas. Ale nejde jen o lobbování, v jemnější a koncepčnější variantě má být ekonomická diplomacie studnou informací o hospodářském dění v hostitelské zemi, má být tykadlem a anténou.
Neochota nebo neschopnost takzvaně čistých diplomatů chápat roli ekonomiky trápila všechny šéfy ministerstva průmyslu a obchodu (nemluvě o lidech z průmyslu) od chvíle, kdy se rozpadlo (bylo rozpadnuto) ministerstvo zahraničního obchodu a zahraniční služba zůstala doménou ministerstva zahraničí. Zatímco obchod, či spíše ekonomika jako celek zbyla na bedrech resortu průmyslu a obchodu. Liberálem Vladimírem Dlouhým počínaje a dnes socialistou Miroslavem Grégrem konče, se všichni ministři snažili prosadit všelijaké vize, jak by na diplomatickém poli měli mít šanci pracovníci jejich resortu, nebo dokonce lidé přímo z byznysu. Každou takovou vizi však musí posvětit vláda. A když už ji posvětí, mohou ji uskutečňovat jen lidé. Do hry tak vstupuje jejich pochopení, jejich ješitnost, jejich nevraživosti či sympatie.
Nikdo - ani jakýkoliv ministr průmyslu a obchodu - nezpochybňuje roli velvyslance jako šéfa celého zastupitelského úřadu. Nicméně velvyslancova představa, jak sloužit (jde přece o zahraniční službu!), by se měla shodovat s představou služby moderní, tedy ekonomické. V české variantě to znamená kooperaci s obchodním radou, který podle oné dohody ministerstva zahraničí a ministerstva průmyslu může přijít na tento post také z jiné sféry, než je pouze zázemí resortu zahraničí. Pokud velvyslanec a obchodní rada jsou lidé s normálním IQ - či pokud dokonce jsou naladěni na stejnou vlnu - jejich spolupráce běží docela dobře. Kruhy blízké oběma ministerstvům tvrdí, že tak tomu dnes už je na většině českých ambasád. Do této většiny zřejmě ambasáda v Moskvě dosud nepatří.
Při nynějším rozložení kompetencí mezi ministerstvy si ekonomizace české diplomacie přímo vynucuje, aby se odborné složky ministerstva průmyslu a obchodu „vměšovaly do práce ministerstva zahraničí jak svými lidmi, tak jejich úkolováním. Když už se všichni velvyslanci unisono postarali o to, aby v meziresortní dohodě nebyla klauzule zaručující obchodním radům samostatný rozpočet.
Luboš Dobrovský práskl dveřmi v kuriózním okamžiku: v Moskvě slouží od roku 1996, a služba by mu tedy tak či onak už brzy skončila. Pokud dal přednost způsobu, který v ruském (stejně jako jakémkoliv jiném) prostředí musí navodit negativní pocity, pak všechna jeho prohlášení o obavách z rozvracení jednotné zahraniční služby přílišnou váhu nemají. Zato na váze přibývají obavy, že pan velvyslanec asi opravdu neví, o čem prioritně zahraniční služba má být. Což ostatně dokazuje i jeho výrok, že státní úředníci neprospějí zahraničnímu obchodu. Jak kteří.
O komickou vložku v kauze Dobrovský se pak postaral senátor Michael Žantovský prohlášením, že jde o výraz nesouhlasu s tím, jak je prováděna zahraniční politika ministerstvem zahraničí a že to vrhá velmi negativní světlo na naši diplomacii. S negativním světlem měl jistě pravdu, ale sám jako bývalý velvyslanec by si snad mohl pamatovat, že Kavan přistoupením na dohodu s resortem průmyslu a obchodu jen realizoval to, o co usiloval s nulovým výsledkem Žantovského stranický kolega Vladimír Dlouhý.
