NEVIDITELNÁ RUKA DŮCHODCE

Stát by měl lidi k úsporám motivovat, a ne je za ně trestat

Důchodci se rozhodně netopí v penězích. A přitom v jejich prospěch řada lidí odvádí neuvěřitelných pětatřicet procent toho, co vydělají, nebo co na jejich odměňování vynakládá zaměstnavatel. Většina z nich to naštěstí netuší, jinak by možná vytáhli do ulic. Vždyť celkové mzdové náklady na člověka s průměrným platem dvanácti tisíc korun představují kvůli tomu, že zaměstnavatel platí šestadvacet procent na sociální zabezpečení, více než patnáct tisíc korun. Ten, kdo bere dvacet tisíc, vytváří svému chlebodárci už celkové náklady ve výši přes pětadvacet tisícovek.

Zkrátka a dobře, zaměstnaní lidé odvádějí státu neuvěřitelných pětatřicet procent z toho, co by si mohli vydělat. Důchodcům, zvláště ve velkých městech, přitom penze sotva vystačí na základní životní potřeby. Důvodů je několik. Premiér Miloš Zeman rád zdůrazňuje, že stát neumí efektivně vybírat sociální pojištění a připomíná obrovské dluhy některých firem, které za své zaměstnance prostě neplatí. To však není hlavní problém. Horší jsou výhodné předčasné důchody, které umocňují nárůst počtu penzistů. Zásadní problém potom spočívá ve skutečnosti, že placení do státní kasy se každý rád vyhne.

Zkušenosti se státními financemi ukázaly, že nejjednodušeji se peníze dolují ze zaměstnanců. Jestliže dostaneš tolik a tolik platu, potom tolik a tolik odevzdáš. Hotovo, vymalováno, nikdo se s tebou nebaví. Šance na kouzla v podobě umělých ztrát, jaké mohou provádět firmy a osoby samostatně výdělečně činné, nepřicházejí v úvahu. Ten, kdo pracuje ve mzdě, tak přímo doplácí na všechny, kteří se živí jinak.

Zřejmě i tahle nehorázná nespravedlnost vedla Nový Zéland ke zrušení přímých daní. V důchodovém zabezpečení se dlouhodobě nabízí jen jediná cesta. Pouze část penzí bude pokryta z centrálního systému postaveného na solidaritě a na druhou část si každý naspoří sám. Velká část světa už to pochopila a přistoupila k reformě důchodového systému s povinným penzijním pojištěním. Mnozí idealisté po něm touží i v České republice. Jenže taková změna systému něco stojí. Musí se kumulovat prostředky ve fondech, ale zároveň se musí něco vyplácet těm, kteří si už nestačili naspořit.

To je hlavní důvod, proč se přechodu k povinnému připojištění hned tak nedočkáme. Mohli bychom se však dočkat alespoň toho, aby stát přestal bránit ve vytváření úspor těm, kteří chtějí dobrovolně vzít svůj osud do vlastních rukou. První ránu dostali diskreditací soukromých správců majetku, která nastala po sérii bankovních a fondových tunelů. Dnes už se původní strach trochu rozplývá. Tu a tam se ještě objeví někdo, kdo se bojí privatizace svého peněžního ústavu. Na druhé straně ale přibývá peněz ve fondech. Hlavně podílových a částečně i penzijních. Ty druhé mají nevýhodu v tom, že se kolem nich vytváří nepříjemná atmosféra nedůvěry. Nemusela by. Kdyby lépe fungoval státní dohled nad jejich hospodařením a kdyby účtovaly jako fondy, a ne jako klasické akciovky. Potom by totiž bylo jejich hospodaření daleko průhlednější než dnes. Aby se tak stalo, stačí změnit trochu legislativu. Tím, že to politici nechtějí udělat, nutí lidi k přijímání nepřiměřeného rizika. Za jejich ochotu spořit si na penzi je tak tímto rizikem vlastně trestají.

Druhý trest spočívá v nesmyslné dani ze zisku, kterou musí české podílové a investiční fondy platit jako jediné na světě. Proč ne, vždyť přímé daně se vybírají lépe než nepřímé. Že je to kontraproduktivní a že manažeři fondů musí vynakládat obrovské úsilí na to, aby optimalizovali svoji daňovou pozici, nikoho nezajímá. Vždyť náklady fondů jen snižují jejich zisky a růst majetku. A to ovlivňuje pouze sklon k úsporám a o ten zřejmě nikomu nejde.

Zavedení povinného důchodového pojištění je v tuto chvíli asi opravdu neprůchodné. Je možné ale lidem na rovinu říct, jak je to s demografickou situací, a motivovat je k úsporám. Zas až tolik potřeba není. Odstranit nesmyslnou daň ze zisku u podílových a investičních fondů. Zkvalitnit dohled nad penzijními fondy a změnit jejich účetnictví tak, aby vedly účetnictví jako fondy podílové. A nakonec zvýšit daňové úlevy u penzijního připojištění. Není to nic těžkého a neexistuje žádné rozumné vysvětlení, proč se tak ještě nestalo. Pokud bychom k tomu politiky přinutili, mohli bychom na ně potom zkusit třeba daňovou asignaci ve prospěch sociálních systémů založených na individuálních účtech.