Když hovoříme o budoucnosti, je nutné si uvědomit, že běžné změny jsou velmi pomalé, zatímco změny kumulativní velice rychlé. A že trhlina v historické kontinuitě je vždy možná. Zcela odpovědně je nyní možné konstatovat, že modely fungování společnosti a politických organizací v novém miléniu budou z počátku stejné jako ty, s nimiž jsme ukončili století minulé. Avšak dříve, než si mnohý z nás dovede představit, se mezinárodní systém od základů změní.
Spojené státy zůstanou v počátečních letech nového milénia nejsilnějším a nejvlivnějším státem a sociálním systémem. Budou jedinou supervelmocí. Tržní kapitalismus, dominující v uplynulých dvou desetiletích, jehož tvář a globální význam určovaly Spojené státy, bude i nadále nejviditelnějším a nejdůležitějším hospodářským a obchodním modelem. Jak pozice Ameriky, tak tento dominantní systém však budou čelit sílící konkurenci. Podstata a identita úspěšné konkurence je v tuto chvíli nepředvídatelná, ale dominantní a hegemonický systém už ze své podstaty generuje vlastní konkurenty, kteří by ho jednou mohli nahradit. To je prostá politická realita. Převaha může trvat dlouho, když pokročilá civilizace vládne civilizacím zpátečnickým (tak jako v případě starého Říma). Avšak Americe hrozí konkurencí společnosti stejně rozvinuté.
Když bylo Hitlerovi jedenáct.
Podívejme se zpět do dvacátého století. V roce 1900 byla jedinou supervelmocí Velká Británie. Měla své soupeře v Evropě tak, jako nyní Spojené státy v Evropské unii, v Rusku a další v Asii. Před sto lety obecně přijímané přesvědčení vyjádřil v roce 1910 Norman Angell ve svém bestselleru „Velká iluze , kde uvedl, že společný zájem supervelmocí a především provázanost a vzájemná závislost jejich ekonomik vylučuje možnost rozpoutání války. Existence říší a zlatého standardu tehdy udržovala světovou ekonomiku a mezinárodní finance mnohem více globalizované než dnes. Destruktivní síly, které formovaly tvář dvacátého století, ještě v roce 1900 neměly žádný vliv, nebo vůbec neexistovaly. Marxismus jako politické hnutí byl jen okrajovou záležitostí. Leninovi bylo třicet, končilo období jeho sibiřského vyhnanství a právě se chystal do exilu. Hitlerovi bylo jedenáct. Mussolinimu, v té době pacifistovi a socialistovi, sedmnáct. Fašismus a nacismus ještě neexistovaly.
Evropská impéria vládla Asii i Africe. Spojené státy se jako mocnost teprve formovaly, když ovládly kdysi španělské državy v Karibiku a na Dálném východě. Habsburská říše byla oslabena balkánským nacionalismem, Otomanova upadala. To vše se zdálo zvládnutelné.
Čína byla oslabena. Hrozbou se stalo Japonsko, které v roce 1899 zrušilo výhody pro evropské obchodníky na svém území a chystalo se vstoupit do světové politiky porážkou ruské armády v Port Arthur v roce 1904, kdy se Japoncům za jediný den podařilo zničit celou ruskou flotilu. To nikdo nečekal.
Omyly futurismu.
Snad jsem už řekl dost. Minulé století začalo v podmínkách zajišťujících větší bezpečí, než je tomu dnes. V roce 1900 si nikdo nemohl představit, co se stane za čtrnáct let. Že tyto události zničí dosavadní mezinárodní systém a oslabí západní civilizaci tak, že dodnes cítíme důsledky. Že otevřou cestu zcela originálním totalitním systémům, které po ruské revoluci v roce 1917 a Hitlerově nástupu do funkce říšského kancléře v roce 1933 ovlivní celý zbytek století.
Odpovědní političtí a hospodářští odborníci by v roce 1900 zcela bez pochyb popsali výhledy do dvacátého století jako pokračující souboj mezi evropskými mocnostmi, přetrvávající nadvládu Evropanů nad asijskými i africkými koloniemi, pevné ústavní vlády v západní Evropě, rostoucí hospodářskou prosperitu, vzrůstající vědecké poznání přispívající k rozvoji lidstva a tak dále. To všechno by byl omyl.
V šedesátých a v sedmdesátých letech se stal ve Spojených státech módou „futurismus . Snažil se vytvářet představy „alternativní budoucnosti , hlavně se však stal zkouškou kvalifikovaného odhadu toho, co se tehdy zdálo být dominantními trendy. Zbigniew Brzezinski v roce 1960 napsal, že Spojené státy a Sovětský svaz „směřují k tomu, co nazval „Technotronickým věkem . To měl být nový druh technologické „superkultury , které měli vládnout „organizačně orientovaní a aplikačně zaměření intelektuálové .
Herman Kahn a Anthony Weiner napsali v roce 1960 knihu, kterou nazvali „V roce 2000 . Nezpochybnili v ní ani mezinárodní systém, ani pokračující studenou válku. Jejich kulturní výhled (převažující globální trend směřující k „populární kultuře, sekularizace, pozápadnění) byl jen odrazem americké zkušenosti šedesátých let. Daniel Bell před čtyřiceti lety řekl, že nastal konec ideologií, Francis Fukujama před deseti lety dodal, že skončila minulost. Ernest Gellner odvodil nacionalismus od „sociální propasti spojené s počáteční industrializací a předpověděl, že s postupujícím časem bude „méně jedovatý .
Když Anthony Lake nastoupil do funkce bezpečnostního poradce Billa Clintona, řekl, že úkolem Ameriky je bojovat proti nacionalismu a „všem, kteří by rádi vrátili státy s nově nabytou svobodou k minulé intoleranci . Stejně jako Gellner ani Lake nepochyboval, že nacionalismus je primitivní fenomén, který bude jednou vývojem překonán. Ideologie však stále žije. Spojené státy, Británie a Rusko tvoří nejšovinističtější společnosti na světě a historie kráčí dál.
Přehnaný optimismus.
Zatím jsem se ohlížel do minulosti, ale jen proto, abych ukázal, jak málo jsme schopni nahlížet do budoucnosti. Karl Popper před mnoha lety uvedl, že „z čistě logických důvodů není možné předpovídat, jakým směrem se budou ubírat dějiny . Vycházel přitom ze skutečnosti, že vědomostí přibývá neuvěřitelně rychlým tempem a „dnes není možné předvídat, co budeme vědět až zítra .
Můžeme zpracovávat statistická data, určovat hmotné trendy a generalizovat na základě dnes vnímané reality. To je sice užitečné, ale ne zase tolik. Soudě z deseti let, které uplynuly od listopadu 1989, budou se Spojené státy nadále sbližovat s Evropou, bývalé komunistické země se integrují do demokratického společenství, globalizace urychlí hospodářskou modernizaci rozvojových zemí, další internacionalizace světového společenství přinese více „humanitárních intervencí, ale i omezení národní suverenity a jen „darebáci se tomu všemu budou bránit. To jsou však už dnes přehnaně optimistické odhady.
S koncem desetiletí a začátkem nového století zřejmě globalizace, jako doktrína či ideologie radikální obchodní deregulace, dosáhla vrcholu ve svém vlivu. Konference Světové obchodní organizace v Seattlu skončila rozpačitě. Americký Kongres odmítá dát prezidentovi mandát k rychlému vyjednávání. Model radikální deregulace je zpochybňován v Asii a skepticky se k němu vždy stavěly rozvinuté země kontinentální Evropy. Napětí mezi Evropou a Spojenými státy stoupá v důležitých otázkách technologické, hospodářské a politické suverenity. Nikdo už nevěří, že se Rusko brzy zapojí do západního ekonomického a politického systému.
Trhliny v dějinách.
Uvedená tvrzení obsahují jasné předpovědi. Popisují skutečnosti a pozorovatelné trendy, které by mohly ovlivnit následující desetiletí. Předpokládají však kontinuitu, či - jako v případě globalizace - promítají do budoucnosti nedávné důležité zádrhele v proudu názorů a událostí. Naznačují přitom jiný výsledek než předpovědi optimistické. Avšak výsledek takový, který budeme snadno schopni pochopit. Kumulativní změna ovlivní naše vnímání i očekávání, ale nezpůsobí žádné trhliny v dějinách.
K takovým otřesům však dochází. Traumatické změny ve světových dějinách proběhly v letech 1914 až 1918, Rusové vyprovokovali další svou revolucí v roce 1917, Mussolini se přidal pochodem na Řím v roce 1922, Hitler zasadil dějinám ránu nástupem k moci v roce 1933. Jiný otřes přinesl krach na newyorské burze v roce 1929.
V moderní historii Asie byla takovou dějinnou trhlinou aliance mezi čínskou komunistickou stranou a sovětským Ruskem, vytvořená v roce 1924, japonské obsazení Mandžuska v roce 1931 a následné vystoupení z Ligy národů. A to stále hovoříme teprve o první polovině dvacátého století. Jednoduché a přímé očekávání budoucích událostí znamená v podstatě to samé. A když ne přímo to samé, pak alespoň opakování něčeho dobře známého z minulosti (další střety, další recese, další Hitler).
Ani jeden odhad není příliš užitečný, ale bez nich není možné hovořit o budoucnosti, i když jedinou jistotou o událostech budoucích je - striktně řečeno - že není možné je předpovědět. Lze proto hovořit jen obecně: hegemonické mocnosti vytvářejí vlastní opozici, mocenské vakuum bude naplněno, politické skupiny se snaží posilovat svou moc i bohatství a zlo je součástí historie, přičemž smysl není jeho pánem. Charles Beard jednou řekl, že ho celoživotní pohled na historii naučil čtyři věci: „Když nastane tma, rozzáří se hvězdy; včely, které vylupují květy, produkují med; koho chce bůh zničit, z toho nejprve udělá blázna; boží mlýny melou nejen pomalu, ale melou i neobyčejně málo.
Tato minimalistická vyjádření samozřejmě nejsou vodítkem pro politiky. Obsahují však to, co jsme nyní schopni odhadnout z událostí nového milénia.
