Může v českých podmínkách vyrůst podnik s dosahem holandského Aholdu, švédské Ikey, nebo dánského Lega? Odpověď bude spíše záporná, a to především z důvodu faktické neexistence možnosti financovat takový rozvoj na kapitálovém trhu. Zcela protirůstová je však i státní daňová politika, která jako by v tomto ohledu zcela popírala logiku orientovanou na blahobyt českých firem. Naopak rozvoj českých korporací, respektive jejich nadnárodního působení, hodlá tvrdě trestat.
Pseudopozitivum.
Firma, které se daří na českém trhu, bude mít zejména s ohledem na jeho velikost logicky zájem o expanzi do nových teritorií. To není hudba budoucnosti, takové firmy u nás existují a expandují nebo se k tomu chystají. Asi by se dalo očekávat, že daně budou tuto praxi zvýhodňovat nebo budou k takovému počínání alespoň neutrální. Opak je bohužel pravdou. Naše daňové zákony se staví k expandujícím odvážlivcům poměrně nevstřícně a nové daňové zákonodárství tuto praxi dále prohlubuje.
Snad jediným pozitivem, které nové zákony z tohoto pohledu obsahují, je možnost „protíkání“ dividend, to jest další nezdaňování dividend z členských států, respektive do členských států unie. U českých subjektů vyplácejících dividendu to ale taková výhoda nebude. Od nového roku totiž přijdou o možnost započíst si padesát procent takto sražené daně na svoji vlastní korporátní daň. U těch firem, jež svým podílníkům hodlají vyplácet dividendu, se tak jedná o faktické zvýšení daňového zatížení, a to i přes deklarované snížení sazby daně z příjmu firem.
Nic neuznáme.
To jsou ovšem pouze drobné oproti nástrahám, které čekají na odvážlivce, který se rozhodl podnikat i jinak než v rozměru svého okresu. První faul je obsažen v existujících zákonech již nyní. Je jím daňová neuznatelnost případných ztrát z prodeje podílů v dceřiných společnostech pro potřeby daně z příjmu firem. Snaha zabránit spekulativním ztrátám z prodeje cenných papírů dopadla nejen na podvodníky, protože stejně je postižen i případný prodej neúspěšné dceřiné společnosti. Započtení takové ztráty bude možné jen zřídkakdy, neboť je lze uskutečnit pouze proti zisku z prodeje cenných papírů, což by znamenalo realizovat zároveň prodej nějaké jiné pobočky (nebo účasti) se ziskem.
Novinky, které přináší navrhovaná úprava daně z příjmu a nová úprava daně z přidané hodnoty, jdou ještě dál. Nově přestávají být pro potřeby daně z příjmu uznatelné náklady na správu firemních účastí a případné úrokové náklady spojené s financováním pořízení nebo držbou takových účastí. Logika tohoto posunu má být zřejmě v tom, že přijaté výnosy (dividendy) z držby takové účasti nejsou již zahrnovány do základu daně české právnické osoby. To však neplatí pro případný prodej takové účasti, kde je zisk z prodeje zdaněn běžnou sazbou daně z příjmu korporací. Uvedená inovace příjmové daně proto v tomto bodě působí přinejmenším nekonzistentně.
Expandující podnik se tak kromě nebezpečí zdanění případné ztráty z prodeje majetkové účasti vystavuje nově i riziku, že jeho další relevantní výdaje budou dedikovány jako daňově neuznatelné a budou postiženy zdaněním podle aktuální sazby daně z příjmu firem.
Ošemetných pět procent.
Neznalý podnikatel může upadnout do další pasti, jíž je takzvaný koeficient krácení při uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Pokud je investorem firma, která běžně podniká a uplatňuje odpočty podle zákona o dani z přidané hodnoty, při prodeji své kapitálové investice si musí hlídat, aby případný příjem z prodeje nepřesáhl pět procent z celkových tržeb společnosti. To by potom totiž implikovalo krácení již uplatněných odpočtů, které nejsou přiřazeny jiné konkrétní činnosti (víceméně režijních nákladů). Celkové zkrácení odpočtu pak probíhá, zjednodušeně řečeno, v závislosti na podílu tržeb z vlastní činnosti a příjmu z prodeje takové investice.
Riziko krácení odpočtů daně z přidané hodnoty samozřejmě číhá při prodeji dceřiné společnosti bez ohledu na to, zda byla prodána se ziskem či se ztrátou, neboť celá transakce bude posuzována z pohledu obratu, nikoliv její ziskovosti či ztrátovosti. Pokud ale současný prodej majetkové účasti se ztrátou bude ještě současně znamenat více než pětiprocentní podíl na celkových tržbách firmy, dopadne na ni skutečná pohroma.
Řešení se přitom zdá být nasnadě. Pokud by se uvedená omezení nevztahovala na investice nad dvacet procent podílu, případně na investice držené déle než pět let, bylo by pravděpodobně vše v pořádku. Přitom vůbec nehovoříme o případné podpoře, kterou by mohly firmy získat například osvobozením od daně z příjmu, pokud by zisk z prodeje majetkové účasti znovu investovaly.
Rychle pryč.
Stav daňových zákonů víceméně implikuje nutnost přesunu holdingové struktury mimo území České republiky, nebo alespoň vytvoření paralelní holdingové struktury pouze pro případnou držbu majetkových účastí (držet majetkové účasti na jinak podnikající firmě, plátci daně z přidané hodnoty, by bylo do budoucna nepřiměřené riziko). Kterýkoli z těchto kroků pouze zvýší náklady korporací a sníží efektivitu jejich podnikání. Zdá se tedy, že rájem nadnárodních korporací se Česká republika v dohledné době nestane a ty české se záhy stanou zahraničními.
