Americký prezident zavřel oči před ekonomickými a lidskými ztrátami, které přinášejí přírodní katastrofy jako Katrina. Jinými slovy, zkáza zaviněná nedostatečnou ochranou klimatu může navštívit jeho zemi. Tak zněla jedna z nejslavnějších vět posledních týdnů. Ve sloupku pro Frankfurter Rundschau ji napsal německý ministr životního prostředí Jürgen Trittin. Z textu, který vzbudil ohlas po celém světě, se zdálo, jako kdyby německého politika strany Zelených hurikán potěšil: „Více obrázků z New Orleans by nás mělo povzbudit k tomu, abychom následovali rad vědců ohledně klimatu…“
Málo taktní.
Pobouření nad Trittinovým nedostatkem taktu bylo pozorovatelné napříč zeměmi i politickým spektrem. Německý ministr to schytal od italských levičáků přes německé souputníky až po britské konzervativce. „Namísto toho, aby Trittin vyjádřil Američanům účast, když se potýkají s katastrofou takových rozměrů, náš ministr životního prostředí ukazuje světu ´tu ošklivou tvář Německa´,“ napsal například deník Bild Zeitung a britský komentátor Gerard Baker v deníku Times pojmenoval Trittinův článek „předpověditelnou exploatací tragédie pro politické účely“. „Jedinou správnou reakcí na ministrovo prohlášení je zůstat v tichosti a reflektovat nehumánnost jeho slov,“ píší Times, jež navíc tvrdí, že „neexistuje jediný důkaz o tom, že by se četnost a intenzita hurikánů od doby, co člověk znečišťuje ovzduší, zvýšila.“
Není divu, že Jürgen Trittin vyhodnotil tento druh popularity jako zhoubný a začal se bránit. Jak jinak než útokem. Ministr životního prostředí obvinil své kritiky z přehánění a prohlásil, že se „snaží odvrátit pozornost od pravého významu jeho slov“ - a především od reality: „Myslím, že jde o pokusy zastřít především otázku, zda bychom všichni neměli zvýšit úsilí vedoucí k minimalizaci nebezpečí, jež takové přírodní katastrofy znamenají.“
Podle pozdější Trittinovy interpretace mířil politikův apel nejen do Spojených států, ale i do samotného Německa. A navíc, zlehčuje představitel strany Zelených svůj ideologický útok v rozhovoru pro německý rozhlas Deutsche Welle, „deník Frankfurter Rundschau mě požádal o článek v době, kdy jsme si ještě mysleli, že následky hurikánu Katrina nebudou vážné. V době, kdy to předpokládal i americký prezident, protože stále zůstával na dovolené.“
Jenže na výmluvy už je pravděpodobně pozdě. Ať už to myslel jakkoli, člen Schröderova kabinetu ze sebe razítko označující nevkusného útočníka jen tak nesmaže.
Kolegové z Dolního Saska.
Trittinova aféra mohla nepochybně leckoho překvapit. Ačkoli jsou Trittinovy radikální postoje známé (především v oblasti odklonu od jaderné energetiky, jenž propaguje, anebo ve věci Kjóta), jednapadesátiletý politik přece jen nepatří k těm Zeleným, o nichž se eufemisticky říká, že mají „kontroverzní“, „zajímavou“ či „bouřlivou“ minulost. Na rozdíl od takového Joshky Fischera, šéfa německých Zelených, působí Trittinův životopis poměrně klidně.
Jürgen, jenž se narodil v roce 1954 v Brémách a vystudoval sociální ekonomii na univerzitě v Goettingenu, začal brzy po škole pracovat jako novinář. Jeho zájem o životní prostředí a o společenské dění byl ovšem hlubší, než aby se projevoval pouze v jeho profesionální žurnalistické kariéře. Již v roce 1982 se Jürgen Trittin stal sekretářem Alternativní zelené iniciativy, založené při Goettingenské radnici, a o tři roky později přešel od novinařiny „na druhou stranu“, když se stal mluvčím Zelených v parlamentu Dolního Saska.
Zemská politika Dolního Saska se stala na poměrně dlouhou dobu místem, kde svobodný otec jedné dcery politicky zrál. V roce 1985 se Trittin posadil do zemského parlamentu jako poslanec a v letech 1990 až 1994 působil v roli ministra zemské dolnosaské vlády. Obor: Evropské záležitosti a vztahy s německou federální vládou.
Tyto čtyři roky byly z hlediska Trittinovy politické budoucnosti velmi důležité. Jednak mu poskytly čas vypracovat se ve straně Zelených (v roce 1994 se stal jejím mluvčím), a především mu daly příležitost sblížit se s Gerhardem Schröderem, jenž v té době zastával funkci předsedy dolnosaské vlády.
Vzhledem k tomu, že se Trittin a Schröder mohli v popisovaných letech poznat, není divu, že nastupující politická hvězda na bývalého kolegu nezapomněla. Když Schröder spolu s SPD zvítězil v roce 1998 ve volbách celoněmeckých a ustavil rudozelenou koaliční vládu, nabídl nový kancléř Jürgenu Trittinovi post ministra životního prostředí. Tuto funkci si brémský rodák podržel i ve vládě, jež byla ustavena v roce 2002.
Proti jaderné energetice.
Pokud se týká ekologických projektů, Jürgen Trittin je znám svým zaměřením (opozice říká: obsesí) na energetiku. V konceptu, který vypracoval, stojí, že by poslední jaderná elektrárna měla zmizet z Německa kolem roku 2020. A co pak?
„Politika udržitelného rozvoje není založena na závislosti na jediném zdroji,“ opakuje německý ministr v celé řadě rozhovorů, „ale na dobře namíchaném koktejlu. V roce 2020 jaderná část zmizí a obnovitelné zdroje se zdvojnásobí. Nemyslím tím pouze vítr, ale také slunce, biologické a geotermální zdroje a fosilní paliva, jejichž spalování se bude dít v mnohem modernějších a bezpečnějších technologických zařízeních, než jaké známe dnes.“
Zatímco tradiční Jürgenovou pointou ve věci energetických zdrojů je poměrně neškodná věta – „nezapomeňme, že nejproduktivnějším a nejméně využívaným zdrojem energie je energetická úspornost“ – v případě kjótského protokolu jej názorová vášeň dohnala až na politický sráz. Teprve příští měsíce ukážou, zda dostane příležitost chovat se „úsporněji“ i v časech lidského neštěstí.
