Nevybraná pětina

8. 10. 2012

Autor: Euro.cz

Úroveň daňové morálky závisí na efektivní kontrole, ale i důvěryhodnosti vládní politiky

Bitva o jeden procentní bod základní a snížené sazby DPH je doprovázena neuvěřitelnou plejádou argumentů. Ty politické ponechme bez komentáře. Mnohem zajímavější jsou ty ekonomizující, které šermují s Lafferovou křivkou a poukazují na intelektuální neschopnost vlády, protože přece musela vědět, jaká pitomina je zvedat daně v recesi“.

Což o to, zvedat daně v recesi znamená prohlubovat cyklus a za něco pronikavě mazaného to označit nejde. Na druhé straně: to opravdu někdo hodlá dokazovat platnost Lafferovy křivky někde v intervalu mezi dvacátým a jednadvacátým procentním bodem, nota bene nikoli u zdanění příjmů, ale konečné spotřeby? A dochází k tomu na základě kvartálních nebo měsíčních čísel o vývoji spotřebitelské poptávky nebo pokladního plnění státního rozpočtu? Tolik blbin najednou, to se hned tak nepodaří. V Dánsku, které má už od roku 1992 jednotnou sazbu DPH ve výši 25 procent, vynesla tato daň v předminulém roce 9,9 procenta HDP, v ČR sedm procent HDP. Rozsah nevybrané DPH v Dánsku je odhadován na čtyři procenta, v Česku 18 procent.

Asi nejzajímavější věcí, kterou ohledně DPH a především podvodů s touto vydatnou daní“ (skutečně je druhou nejvýznamnější příjmovou položkou, po sociálním pojistném) zkoušíme analyzovat, je otázka, zda existuje nějaká vazba mezi důvěryhodností vládní politiky (a vlády obecně) a daňovou disciplínou. Jeden z nejlepších českých daňových poradců tvrdil, že podnikatelé sice na vládu hodně nadávají, podle něj jsou to ale spíš takové golfové řeči“. Naopak prý existuje významná vazba mezi intenzitou daňových kontrol a daňovou disciplínou.

Diametrálně odlišný pohled zaujímá oslovená socioložka, která se daňovou compliance“ zabývala ve svých výzkumech a vazbu mezi kredibilitou vlády a daňovou morálkou potvrzuje. Pokud to zkusíme propojit, nabízíme čtenáři tento závěr: není-li dostatečně precizní kontrolní systém, pak naštvanost na vládu podlamuje daňovou morálku s tím, jak se daňové delikty považují za společensky akceptovatelnější chování.

Mezinárodní odhady nevybrané daně z přidané hodnoty v Česku byly v roce 2006 na úrovni téměř jedné pětiny (18 procent), evropský průměr je 12 procent. Záhada slabého výběru DPH, který je hluboko za původními projekcemi, má své vysvětlení. S Lafferovou křivkou nesouvisí. Dílem to způsobil fakt, že ekonomice se vede hůř, než předpokládala projekce ekonomického růstu a s ní spojené odhady výnosu DPH. Částečně jde skutečně o vedlejší produkt vládních reforem, které mohou krátkodobě snižovat reálné příjmy.

A konečně do té míry, do jaké hrají v ekonomice roli očekávání, která může vláda spoluvytvářet, se o oslabení spotřebitelské poptávky mohla zasloužit sama.

Češi na vládní prohlášení reagují asymetricky.

Pokud by je náhodou chtěla krmit dobrými zprávami, neuvěří jí ani nos mezi očima.

Pokud však vládní činitelé a další vlivné osobnosti malují čerta na zeď v podobě hrozícího rozpadu eurozóny a potenciálních dopadů na Česko, může si prostý lid pomyslet: když ti nahoře říkají tohle, jaká pak asi bude realita?

Tím, že ministr financí Miroslav Kalousek zajedno s premiérem Petrem Nečasem urputně obhajují vládní rozhodnutí o stlačení deficitu v příštím roce pod tři procenta HDP, si rozhodně pod sebe nestelou měkké lože.

Proč spojovat svůj osud s tak efemérním cílem a nikoli pro dlouhodobou stabilitu veřejných financí nesrovnatelně důležitějšími strukturálními reformami? Paradoxně by měl Kalouskovi nejvíc držet palce každý z pretendentů na jeho křeslo v kanceláři s výhledem do parku. Bude to tam hezké, až ekonomika za dva tři roky ožije, stejně jako dočasně potlačená spotřebitelská poptávka. Pak budou daňové výnosy z DPH zlatým deštěm.