Vyvolá vstup do Evropské unie cenovou explozi?
Problém přibližování českých cen úrovni Evropské unie byl, řečeno slovy klasika, postupně rozpuštěn, i když existovat nepřestal. Zatímco ještě nedávno byla tato otázka dokonce i na vládní úrovni vyhrocována až do hororové podoby budoucí cenové exploze, nyní převládá umírněný názor, dlouhodobě prezentovaný centrální bankou. Ten říká, že nynější markantní rozdíl mezi cenami v České republice a ve státech EU bude překonáván nikoli skokem, ale postupně, a to současně s vytouženým snižováním rozdílů v ekonomické výkonnosti. Přičemž po určitou dobu mohou existovat i poměrně značné disproporce. Jinak řečeno, řešení tohoto problému je objektivní ekonomický proces, zásahy subjektivní povahy - ať už uskutečňované exekutivou (například cenové deregulace), nebo centrální bankou (měnová politika) - mají význam druhořadý.
Extrém.
Zvýšená citlivost naší ekonomické teorie i praxe k tomuto tématu může vyplývat z toho, že Česká republika jako by vyvracela teoretickou poučku, že cenová úroveň je přímo úměrná ekonomické vyspělosti země. Ačkoliv podle hrubého domácího produktu na hlavu jsme stále ještě před Maďarskem a Polskem, cenová úroveň je u nás o dost nižší (viz graf). Stejně tak cenové rozdíly vůči státům EU jsou větší, než by odpovídalo ekonomickým ukazatelům.
Martin Čihák a Tomáš Holub z Komerční banky nabízejí dvě možná vysvětlení. Jednak to, že regulace cen byla u nás úzkostlivější, nebo lépe řečeno deregulace jsou mírnější než v uvedených zemích. A to nejen pokud jde o činže nebo energii, ale i zdravotnictví či školství. Druhým možným vysvětlením je vysoký podíl vysoce sofistikovaných výrobků v českém vývozu, které jsou ovšem na Západě stále vnímány jako „nekvalitní zboží z Východu a musí to kompenzovat nižšími cenami. Proti tomuto názoru, poznamenávají sami analytici, jde ovšem skutečnost, že podíl sofistikovaného zboží je v maďarských exportech vyšší než u nás.
Našly by se i další hypotézy včetně tradic, psychologických faktorů nebo přibližnosti výpočtů. Pro odhad dalšího vývoje ale není ani tak důležitá výchozí úroveň jako porovnání se státy, které už cenovou konvergencí prošly, respektive procházejí. Významným empirickým potvrzením teze o tom, že cenové narovnávání není časovanou bombou české ekonomiky, je skutečnost, že cenové rozdíly mezi nejvyspělejšími a nejslabšími členy Evropské unie se sice postupně snižují, nikoliv však závratným tempem. Například cenová úroveň je ve Švédsku téměř o čtvrtinu a v Německu o pětinu nad průměrem OECD, avšak ceny v Řecku za průměrem unie zaostávají o třicet procent, a v Portugalsku dokonce o téměř čtyřicet procent.
Dva přístupy.
Jak připomíná viceguvernér ČNB Oldřich Dědek, který se problematikou cenové konvergence dlouhodobě zabývá, existují dva hlavní přístupy k problematice: První, teorie jedné ceny, říká, že pokud neexistují významnější překážky obchodu, měla by pro danou komoditu existovat jedna cena. A pakliže tomu tak není, spouští se přizpůsobovací mechanismus: najdou se obchodníci, kteří danou komoditu někde nakupují levněji a jinde dráž prodávají, tím zprostředkovávají důležitou cenovou informaci a ceny se vyrovnávají.
Za těchto okolností bychom ovšem měli mít výrazné obchodní přebytky, což se neděje. Přitom až na některé komodity - především zemědělské - neexistují zásadnější překážky obchodní výměny a vstupem do unie se situace podstatněji nezmění. Cenovou explozi tedy nelze očekávat. U neobchodovatelných statků pak zákon jedné ceny vůbec nepůsobí. Londýňané nebudou létat do Prahy, aby si zajezdili metrem, i když by je ta kratochvíle u nás vyšla desetkrát levněji.
Druhým paradigmatem je Balassa-Samuelsonův model, který říká, že vyššími reálnými mzdami dosaženými díky vyšší produktivitě práce v obchodovatelné sféře (výroba) se rychle nakazí i neobchodovatelný sektor (služby). Zde jsou ale možnosti zvyšování produktivity práce omezené, a tak se mzdový růst přesouvá hlavně do cen. Ani tato teorie, v poslední době u nás často připomínaná, však explicitně nenastoluje problém cenového dohánění. Vyplývá z ní, že přizpůsobování cen by měl být plynulý proces, úzce související s růstem produktivity práce, a tedy i celkové ekonomické výkonnosti. A za druhé, že víc než o pohyb celkové cenové hladiny, o němž hovoří hororové hypotézy, jde o cenové relace v jednotlivých komoditních skupinách, které jsou často diametrálně odlišné.
„Měnová dezinflační politika by skutečně neměla být tak ambiciozní, aby tlačila proti růstu produktivity práce, říká Dědek a současně si hřeje i centrálně bankéřskou polívčičku: „Domnívám se ale, že naše dlouhodobá inflační strategie není konfliktní s touto úvahou. Objektivně je třeba uvést, že proti tomuto závěru nic zásadního nenamítá většina expertů a v poslední době zřejmě ani vláda (viz rozhovor Dohodli jsme se).
Skoky.
Právě Balassa-Samuelsonův model je evidentně nejbližší pojetí centrální banky, jejíž přístup k otázkám cenové konvergence nese Dědkův rukopis. „Problém cenových hladin je problémem odvozeným. Určujícím a primárním faktorem pro zúžení rozdílu v cenových hladinách jsou relace v růstu produktivity, píše se mimo jiné v Dlouhodobé měnové strategii ČNB z letošního dubna.
Pokud by mělo dojít ke skokovým změnám, nejpravděpodobnější jsou u zemědělských komodit. Zásadní změna standardů zemědělské politiky EU zatím není na obzoru a přistoupení za současných podmínek by cenový skok evidentně vyvolalo. U cen potravin hraje ještě významnou roli postup obchodních řetězců. Pokud by se jednou cenově utrhly ze řetězu, mělo by to vzhledem k vysoké váze potravin ve spotřebním koši velký vliv na inflaci. To je však faktor, který s cenovou konvergencí souvisí jen zčásti.
Jednorázové zvýšení cen je třeba očekávat při sjednocování daňových sazeb, konkrétně spotřební daně. Snaha české vlády dosáhnout odkladu při aplikaci práva cizinců nabývat na území České republiky nemovitosti svědčí o obavách z eskalace těchto cen. Jak ale upozorňuje Michal Skořepa z týmu hlavního ekonoma Investiční a Poštovní banky, závažnost tohoto skoku nelze ani přibližně kvantifikovat. Jednak by cenový boom patrně působil u západních hranic, ale už méně v okolí Pacova, jednak na rozdíl od řady západních zemí u nás nebyla provedena fundamentální analýza trhu s nemovitostmi, a odhady cenových úrovní jsou tedy velmi přibližné.
Strategie.
Přibližné jsou zatím i predikce toho, jakým tempem by mělo probíhat celkové cenové přibližování Západu. Skořepa hovoří o dosažení šedesátiprocentní cenové úrovně ve vztahu k EU do roku 2015. Analytici z Komerční banky mluví o tom, že přizpůsobení relativních cen vůči unii bude v příštích deseti letech tlačit na zvýšení cenové hladiny v řádu pětadvaceti až padesáti procent, což by vedlo k roční inflaci tři až šest procent.
To je odhad poněkud odlišný od ČNB, která v měnové strategii počítá s postupným snižováním čisté inflace na úroveň dvou procent (plus minus jedno procento) do roku 2005 a poté držení této úrovně. Vzhledem k tomu, že podle centrální banky by se po tomto datu už neměly čistá a celková inflace příliš lišit, Čihák s Holubem z toho vyvozují, že „rychlé stlačení inflace v transformující se ekonomice, jako je ČR, může být vykoupeno zpomalením přirozených přizpůsobovacích mechanismů .
K tomu je ale třeba dodat, že jde zatím jen o modelové propočty, kde procentní bod není velká míra. V současné době plně postačí, když se celková strategie - nevýbušný scénář - ukáže jako ta pravá.
Viceguvernér ČNB Oldřich Dědek: Dohodli jsme se EURO: Považuje ČNB problém cenového vyrovnání za významný? DĚDEK: Domníváme se, že ho určitě můžeme očekávat, ale kvantitativně podle našeho názoru nebude tak významný. Rozhodně neopravňuje k názoru, že by měnová politika měla být orientována na vyšší inflaci v zájmu cenového narovnání. To je zcela mylný závěr. Naše dlouhodobá měnová strategie je kompatibilní s očekávaným rozsahem cenových přizpůsobení, která nastanou.
EURO: Vláda to ale asi vnímá trošku jinak, i když neargumentuje zrovna cenovým šokem, ale podmínkami pro ekonomický růst. DĚDEK: Možná že lze některá taková vystoupení registrovat. Ale spíš bych zdůraznil, že vláda je vedle Hospodářské komise spoluautorem společného hodnocení (joint assessement) naší ekonomiky, které by mělo být tento týden slavnostně podepsáno v Bruselu a kde se jednoznačně praví, že součástí tohoto dokumentu je i Dlouhodobá měnová strategie ČNB. Takže mluvíme-li o tom, že by měl být nastolen konsenzus mezi ČNB a vládou, tak já si myslím, že tohoto konsenzu už víceméně dosaženo bylo.
EURO: Nepřímo. DĚDEK: Možná oklikou přes EU, ale to je osud více věcí. Měnová politika a práce ČNB je hodnocena kriticky z různých pohledů - do jaké míry byla příliš restriktivní, do jaké míry způsobila měnové turbulence a podobně. Ale všimněme si, že kritika je spíš zevnitř, od našich politiků a ekonomů, zatímco ve stanoviscích třeba Evropské komise, OECD, Mezinárodního měnového fondu máme morální oporu, protože oni to vidí víceméně stejně. Koneckonců jestliže česká ekonomika má ambice vstoupit do EU, respektovat určitá metodologická paradigmata, která v unii převládají, tak musí uvažovat stejným způsobem. Společné hodnocení je důležitý dokument i proto, že přispěl ke sblížení stanovisek vlády a ČNB na toto téma.
EURO: Takže stanoviska se sblížila dejme tomu oproti situaci před půl rokem? DĚDEK: Bezesporu. Když srovnáme první pracovní verze vládní hospodářské strategie vstupu do EU, tak stanoviska byla dost odlišná. Postupnými pracemi na tomto dokumentu, vyjasňováním stanovisek, jejich konzultací s experty EU a jinými institucemi se podařilo dosáhnout toho, že relevance tohoto problému není natolik významná, jako byly původní představy.
EURO: Společné hodnocení vyjadřuje tedy spíš posun k vašemu stanovisku? DĚDEK: Nechtěl bych rozhodovat, kdo je vítězem, kdo se může cítit, že převálcoval toho druhého. Chci jenom říci, že naše dlouhodobá měnová strategie je tam integrálně zakomponována, a tím se stala legitimním podkladem pro rozhodování vlády.
(mch)