Derrick Gaddis tušil, že oba jeho lesní traktory k nakládání klád dosluhují.
Místo toho, aby je úplně vyřadil a koupil nové, obrátil se přímo na výrobce –
firmu John Deere – s dotazem, zda neexistuje jiné řešení. Původní součástky už
totiž nebyly k mání.
Společnost však právě zkoušela beta verzi svého programu remanufakturace.
Staré a poničené stroje vybaví novou technikou a díky 3D tisku i jiným
technologiím dokáže nahradit a vylepšit, co je zapotřebí. Tak začíná březnový
článek listu The New York Times, který upozorňuje, že je v byznysu čím dál
zřetelnější trend nikoli jen recyklací a repasí produktů, ale přitom i jejich
modernizace.
Vracení věcí do oběhu – jejich cirkulace – se netýká jen traktorů a bagrů, ale také kávovarů, tiskáren nebo celých domů! Oprava ledničky? Ano, ale přidáme také dotykovou obrazovku a nové funkce, hlásí třeba repasářská firma CoreCentric.
Jiným populárním příběhem, kdy už se věci nevyhazují, ale přinášejí profit i
užitek, se stalo čištění starých kostiček Lego, jež nekončí v plastovém odpadu.
A spotřebitele to zajímá. Podle průzkumu společnosti Capgemini na vzorku 7500
lidí a 750 nápojářských firem, jež v srpnu citovala mezinárodní edice časopisu
Forbes, se 78 procent dotázaných shodlo, že firmy mají hrát zodpovědnější roli
a je důležité myslet i na recyklaci a koloběh obalů.
„Odpovědí je cirkulární ekonomika,“ líčí časopis. Má na mysli rotování
výhodné jak pro byznys, tak pro společnost a navíc i životní prostředí. Tématu
výhodné cirkulace věcí i zdrojů se věnují nejen vědci, ale i neziskové
organizace. A už též v tuzemsku, kde vznikl Institut cirkulární ekonomiky
(INCIEN).
„Spolupracujeme s výzkumnými centry napříč Českem a máme tu několik opravdu excelentních týmů pracujících na konkrétních projektech výzkumu recyklace materiálů od textilu po stavební materiály či bioplasty. V posledním roce mám čím dál více příležitostí hodnotit i vědecké projekty a musím říci, že se postupně, byť celkem pomalu, rozjíždíme. Do výzev se hlásí více originálních konsorcií a to je přesně ten trend, který je třeba udržet,“ řekla týdeníku Euro ředitelka institutu Soňa Jonášová. Dle svých slov se snaží s kolegy „stavět mosty“ a hledat synergie mezi praxí, byznysem a akademickou půdou pro aplikaci vědeckých nápadů.
„Chybí mi tu spin-offy, které by tyto výsledky šířily dál, což je běžný
standard například v Nizozemsku a severských zemích. Budoucnost tkví v hledání
komplexních řešení na superkomplexní problémy. Hledání synergií mezi byznysem a
vědou bude zcela klíčové. V tom bychom chtěli hrát klíčovou roli a pomoci tak
Česku umístit se na viditelné místo světových hotspotů cirkulární ekonomiky,“
vysvětluje Jonášová, oč jejímu institutu jde především.
Využité, obíhající a nahraditelné
Občas už se nejen vědci, ale také novináři veřejně blýsknou pojmem
„cirkulární ekonomika“. Zní světově, moderně, evokuje pohyb a rotující systém.
Co to vlastně je? V ideálním případě má jít o společensko-průmyslový koloběh, v
němž se ztrácí jen minimum zdrojů a prostředků.
Hlavní myšlenka stojí na třech principech. Zaprvé chce sázet na obnovitelné
zdroje, regenerovat již použité věci a pečlivě sbírat užité materiály s cílem
recyklace. Zadruhé hodlá optimalizovat využívání věcí, různé produkty maximálně
vytěžit, eventuálně je také sdílet s ostatními a předem myslet na jejich
renovaci, přeměnu. A zatřetí chce zamezit zbytečným únikům do životního
prostředí nebo i vzniku druhotných škod, emisí či dalších „externalit“.
Je to okouzlující koncept. Nastavit chod našeho světa tak, aby se podobal přírodnímu cyklu, kde se každá součást protočí, splní svůj účel a zase se rozloží i dá vzniknout něčemu novému. V roce 1942 přišel Raymond Lindeman, ekolog a limnolog (čili vědec zabývající se jezery či útvary s pomalou výměnou vody), s pojetím přírody jakožto cirkulujícího koloběhu látek, ale i energií.
Ve vědeckém časopise Ecology mu posmrtně vyšel vlivný článek, v němž ke
známému potravnímu biořetězci přiřadil rovněž neživé elementy. I ty totiž v
ekosystému (právě na příkladu jezera) cirkulují, některé se ovšem ztrácejí,
přičemž dochází k výdeji energie.
I my spoustu energií a surovin ztrácíme; neumíme je dostatečně „vytěžit“,
takže vyhazujeme staré spotřebiče či předměty a kupujeme zcela nové věci. O
změnu jde cirkulární ekonomice, součásti udržitelného rozvoje: ztrácet co
nejméně a ještě z toho získat další výhody. Protože recyklace, to už se netýká
jen barevných popelnic na sklo, plasty či papír, ale i větších celků.
Repasovat by mělo být sexy
Před čtyřmi lety vydal renomovaný vědecký magazín Nature celý speciál
věnovaný cirkulární ekonomice, respektive její vizi. Jedním z úvodních článků
byla stať švýcarského architekta Waltera Stahela, jenž je zastáncem výrobků s
dlouhou životností, maximální účelností a s možností oprav anebo modifikací.
Byl tím, kdo razil změnu celé filozofie výrobků, jež by nestavěly na pojetí „od
kolébky do hrobu“, nýbrž na sloganu „Cradle to Cradle“ (od kolébky ke kolébce,
C2C).
„Když bylo mé ojeté toyotě z roku 1969 skoro třicet let, rozhodl jsem se, že
už si zaslouží předělávku. Po dvou měsících a sto hodinách práce se mi vrátila
domů v plné kráse. ,Jsem rád, že jste si konečně koupil nové auto,‘ poznamenal
soused. Kvalita bývá stále spojována s novostí, nikoli s péčí,“ začínal
vizionář Stahel svůj článek, když upozornil na důležitou věc: jak moc pro
většinu z nás znamená novota, něco nově opatřeného, byť shodně funkčního.
Stahel si byl coby architekt vědom, že chytrá přestavba domu vyžaduje méně práce i zdrojů nežli jeho stržení, likvidace sutin, příprava a výstavba úplně nového. Jeho ženevský Product Life Institute proto razil odlišný, ekologičtější a rovněž ekonomičtější přístup s týmiž či podobnými výsledky.
„Cirkulární ekonomika by přeměnila výrobky, jimž končí jejich životnost, v
suroviny pro jiné produkty, čímž by se uzavřela smyčka industriálních
ekosystémů s minimalizací odpadu. Proměnilo by to ekonomickou logiku, protože
by produkci nahradila dostatečnost: znovu užij, co jde, recykluj, co nelze
opětovně využít, oprav, co je rozbité, a repasuj, co už opravit nejde,“
apeloval Stahel – vědom si toho, že nejtěžší je proměnit myšlení, celé
paradigma. To by prý přineslo nové profese, úspory i čistší svět.
Úředníci, aktivisté i Rolls-Royce
Zesílený tlak environmentalistů, Evropské komise, neziskových organizací,
agentur a již také části veřejnosti se v posledních letech čím dál více
zaměřuje na šetrné zacházení s životním prostředím; globálním tématem se
ostatně stala klimatická změna či vliv člověka na ni. A v takovém prostředí se
objevují různé korporátní a firemní projekty koketující s tím, co by se dalo
nazvat „ochutnávkou“ cirkulární ekonomiky.
Chemické kolosy investují do výzkumu a vývoje nových plastů či materiálů,
což získává i grantovou podporu pro „znovupromýšlení chemie“ ve světě jiné,
oběhovější ekonomiky, jak v lednu popisoval magazín Science.
Recyklace a repase už není tématem jen menších ekonadšenců. Známá společnost
Caterpillar vyrábějící buldozery či bagry razila politiku repasování svých
dieselových motorů. Její dceřiná firma Cat Reman opravuje a vylepšuje
existující, zastarávající stroje. Média také opakovaně referovala o recyklačním
programu britského výrobce aut a leteckých motorů Rolls-Royce.
„Program se jmenuje Revert, jde o naši spolupráci s dodavateli, a byl zaveden již ve více než stovce továren,“ tvrdil Andrew Clifton, muž s funkcí manažer udržitelnosti. Značka RR ročně spotřebuje desítky tisíc tun titanu, niklu či rhenia. A dobré příklady táhnou: vědci i hi-tech firmy rozvíjejí technologie extrakce cenných kovů z elektronického smetí (mobilů, čipů a počítačů) nebo surovin ze starých baterií.
Dalšími příklady, jak vracet věci do života, je výstavba repasovatelných
domů (Nizozemsko, Skandinávie), které mohou být po dekádách naplánovaného
provozu rozloženy a jejich části jinak znovu využity. Úplně zezdola vznikají
další iniciativy, jako je služba Furnishare, jejímž cílem je předat již
nepotřebný či okoukaný nábytek dál, a to lidem potřebným – podle statistik se
totiž jen v USA vyhodí ročně více než deset milionů tun nábytku, z čehož se jen
pár procent repasuje či využije.
„Spolu s Filozofickou fakultou UK uskutečňujeme projekt cirkulárního hubu v
pražském Kampusu Hybernská, kde je kromě testování dílčích metodik i cirkulární
dílna nebo knihovna věcí,“ líčí Jonášová. Není ani vyloučeno, že někde dřímá
idea podobná sdílenému bydlení Airbnb, která proměnila svět cestovního ruchu,
nebo byznysově udržitelný koncept „antikvariátu věcí“, jenž u mladé generace
uspěje – a promění svět.
Postkovbojská ekonomika?
Odborných studií, které pracují s pojmem cirkulární ekonomika, přibývá. Někteří
vědci chválí vizi, ale jsou skeptičtí k jejímu naplňování. „Je to momentálně
populární pojem, který propaguje Evropská unie a několik vlád i mnoho firem po
celém světě, nicméně vědecký a výzkumný obsah celého konceptu je
neorganizovaný, vágní,“ uvádí předloňská studie finských vědců v časopise
Ecological Economics, jež popisuje další limity koncepce.
Změnit myšlení není a nebude snadné. Už v roce 1968 předvídal ekonom Kenneth Boulding, že přístup k dobývání zdrojů si jednou vynutí změnu principů. Raná „kovbojská ekonomika“, jež jakoby rabuje pláně, bude nutně nahrazena „ekonomikou kosmickou“, neboť Země se podobá uzavřené raketě – s omezenými zásobami i jistými limity, jak si znečistit životní prostor.
Již citovaný Stahel připodobňuje nutné změny k jinému ekosystému. Zatímco
„lineární ekonomika“ teče jako řeka, padá a různě se točí, přičemž s sebou
odnáší materiály, tak ona cirkulární ekonomika je prý jako jezero. Funguje,
dává život, přitom mu stačí jen drobný přítok, ale zároveň odtok není až tak masivní.
K nápadu, že by to třeba i šlo, se přidávají i některé univerzity – včetně
MIT nebo Imperial College –, jež před několika lety zformovaly konsorcium
ubírající se k vysněné oběhové ekonomice: úspornější, ale plně udržitelné.
Není to bláhová představa? Jen prchavý sen několika nadšenců? „Často
slýchám, že jsem nezničitelný optimista. A musím to potvrdit. Náš INCIEN letos
oslavil pět let. A namísto nekonečných diskusí, jak naložit s odpady, se
posunujeme díky úzkému kontaktu s byznysem do segmentu, kde cítím, že se staré
ledy začnou konečně hýbat,“ říká Jonášová.
Podle ní už není možné jen řešit problémy, nýbrž je nezbytné hledat cesty,
jak jim předcházet. Jde také o zadávání úkolů, námětů. „Třeba v problému
nízkého využívání vedlejších energetických produktů či stavebních a demoličních
odpadů. Pokud zadavatelé začnou poptávat výrobky s nižší stopou CO2 či pokud my
bonifikujeme i kritéria zvýhodňující vyšší počet recyklátu, opravitelnost a
modulárnost, dáváme tím impulz nejen pro designéry, ale i pro vědce, po kterých
budou dodavatelské firmy požadovat intenzivní spolupráci. A konečně tak z
pomyslných ‚šuplíků‘ vytáhneme technologie, inovativní materiály či nové cesty
využití recyklátu, o které dosud nikdo nestál. Hlavně nemůžeme stát na místě a
je třeba takovou poptávku aktivně podporovat,“ uzavírá Jonášová.
Autor je vědecký novinář, působí na Univerzitě Karlově
