Zákaz statistické diskriminace klienty skutečně ochrání, ale před nižšími sazbami
Na začátku března vynesl Evropský soudní dvůr rozsudek, kterým od 21. prosince 2012 zakazuje pojišťovnám v EU při výpočtu pojistných sazeb zohledňovat vliv pohlaví. Záměr na první pohled chvályhodný: kdo by nesouhlasil se zákazem diskriminace? Bohužel neprospěje vůbec nikomu.
Někdo asi nechápe, že statistická diskriminace není morální kategorie, nýbrž metoda analýzy. Umožňuje odhadnout velikost rizika u daného klienta a bez ohledu na subjektivní preference rozhodnout, zda a za jakou cenu mu učinit obchodní nabídku.
Řízení rizik je ve finančnictví hlavním konkurenčním nástrojem, podobně jako řízení nákladů ve výrobě sektoru. Kdo lépe rozlišuje mezi více a méně rizikovým, přesněji stanoví ceny. A právě tomuto rozlišování se říká diskriminace.
Spravedlivá statistika
Jeho princip lze popsat jednoduše. Umíme-li žadatele zařadit na základě nějakého jednoznačného a snadno ověřitelného kritéria do různých tříd, ve kterých soustavně pozorujeme odlišnou průměrnou výši rizika, můžeme spočítat očekávané náklady. Dejme tomu, že poskytujeme spotřebitelské úvěry. Žadatele umíme zařadit do dvou tříd a víme, že ve třídě A průměrně nesplácí dvě procenta klientů a ve třídě B deset procent klientů, přičemž náklad na financování a správu úvěrů činí šest procent. Žadatelům A pak nabídneme úrokovou sazbu osm procent a klientům B šestnáct procent.
Po vypršení smluv se samozřejmě zjistí zcela přesně, jaké jsou náklady na riziko konkrétního klienta. Někteří ze třídy B řádně zaplatí, a náklad tedy bude oproti očekávání nulový. Někteří ze třídy A zase svůj závazek nesplní, a náklad tedy bude až sto procent. Pokud je ale klientů hodně, rezervy v obou třídách pokryjí vzniklé ztráty.
Ani z pohledu platícího klienta, zařazeného do třídy B, nebyla úroková sazba nespravedlivá. V okamžiku uzavírání smlouvy totiž nikdo nevěděl víc, než co naznačovalo dané statistické rozdělení. Uchazeč o úvěr byl sice přesvědčen o tom, že ho splatí, to však nelze brát jako směrodatný argument, protože všichni chtěli svůj závazek splatit (v opačném případě by se dopouštěli úvěrového podvodu). A pokud mu dané hodnocení připadalo nekorektní, měl možnost úvěr nepřijmout nebo najít lepší nabídku.
Vstříc horším výsledkům
Nyní si představme, že na trh vstoupí konkurent, který mezi rizikovými třídami nerozlišuje (třeba proto, že to neumí). Bude vycházet ze souhrnné statistiky, z níž zjistí pravděpodobnost nesplácení, například šest procent, a stanoví tedy dvanáctiprocentní úrokovou sazbu, kterou nabídne každému zájemci.
Na první pohled to není špatná strategie. Kalkulace opět pokrývá náklady, a navíc je možné stavět na odiv morální hodnoty (nikoho nediskriminujeme, navíc zlevňujeme úvěry pro dříve znevýhodňované skupiny). K rychlému prozření ale přispějí sami klienti. Ti, kteří jinde obdrží hodnocení B, samozřejmě využijí výhodnější nabídku a rádi přicházejí. Ne však ti s hodnocením A. Výsledkem proto bude portfolio úvěrů složené pouze z klientů třídy B. Z nich ovšem nesplatí svůj závazek plných deset procent, namísto očekávaných šesti procent.
Pro hospodaření nediskriminujícího bude takový vývoj neblahý. Aby nezkrachoval, musí upravit ceny na úroveň skutečných nákladů, tedy šestnáct procent. Stane se z něj tedy pouze specialista na horší klienty. Odmítáním diskriminace nikomu neprospěje, pouze si zmenší tržní potenciál.
Hrušky rovná se jablka
Jak to souvisí s pojišťovnami? U řady pojistných událostí je významným a jednoznačně prokázaným diskriminačním faktorem pohlaví. Například očekávaná doba dožití mužů je o několik let nižší než očekávaná doba dožití žen. Pojištění pro případ dožití proto ženy získají levněji (jsou v pozici klienta třídy A v předchozím příkladu), více však zaplatí za důchodové pojištění (zde jsou klienty B). Týká se to ale i třeba havarijního pojištění, kde mají ženy příznivější škodní průběh, a proto opět mohou platit méně.
Zdálo by se tedy, že není co řešit. Přesto v listopadu 2003 přijala Evropská komise směrnici o rovném zacházení s muži i ženami, která, mimo jiných důsledků, zakázala pojišťovnám účtovat rozdílné pojistné sazby mužům a ženám. Politickým tahounem byla tehdy komisařka Anna Diamantopoulouvá, která tuto praxi napadala s lidskoprávním argumentem „rovnosti“. Mezi členskými státy pak proběhlo obtížné vyjednávání, přičemž tehdejší česká reprezentace v čele s Vladimírem Špidlou, který později normu prosazoval i ve své funkci v Bruselu, patřila mezi osm států hájících původní fundamentalistické znění. Většina se naštěstí přiklonila ke kompromisní verzi, s doplněným ustanovením, které umožňuje toto rozlišování v odůvodněných a přísně regulovaných případech zachovat. Dnes je zřejmé, že se aktivistickému bloku podařilo tento kompromis oklikou, mimo demokratické procedury, zvrátit.
Jak to dopadne
Z uvedeného příkladu je především jasné, že pro udržitelnost nového systému je nutné za každou cenu zabránit vstupu diskriminující konkurence. To se sice zdá být celoevropskou platností směrnice zažehnáno, přesto se část zákazníků může začít pojišťovat mimo unii, což není u životních produktů nijak obtížné. Výsledkem bude poškození pojišťoven regulovaných v rámci EU a zhoršení přístupu části zákazníků k dané službě.
Klienti se mohou rozhodnout nepojišťovat. Z jejich pohledu by šlo o racionální rozhodnutí, protože reálná hodnota životních pojistek se mezi muži a ženami může lišit o desítky tisíc korun. Pokud se ovšem například část žen nepojistí (nebo se pojistí v zahraničí), bude v pojistném kmeni převaha mužů, což pojišťovny donutí zdražovat. Výhoda pro muže, daná podporou od pojištěných žen, se tak bude snižovat, a navíc se zvýší cenový tlak na zbylé pojištěné ženy.
Situaci se jistě podaří nějak „vyřešit“. Není v zájmu pojišťoven ani vlád, aby v EU vznikl groteskní systém s důchodově pojištěnými ženami a havarijně a životně pojištěnými muži, a všichni přitom měli původní, „diskriminační“ sazby.
Možná vznikne cenový kartel, v jehož rámci se klientům dostanou balíčky s neprůhledným oceňováním kombinovaných rizik, což spolu s nízkou úrovní finanční gramotnosti zabrání nejhoršímu. Třeba se rozšíří okruh povinných solidárních pojištění, u kterých „problém“ klientské volby nenastává. Těžko v tom však hledat prospěch pro kteréhokoli zákazníka, ať už jde o muže nebo ženu.
Zbývá otázka, kde se podobné iniciativy, vedené patrně snahou „páchat dobro“, zastaví. V této souvislosti stojí za zmínku nedávná zpráva o tom, že Česká spořitelna začne při posuzování úvěrů a hypoték zohledňovat i místo bydliště. Může být jen otázkou času, kdy si některý aktivista uvědomí, že určité lokality mají velmi silnou korelaci s národností žadatele a Evropský soudní dvůr bude mít při svém antidiskriminačním elánu velmi jednoduché rozhodování.
