Česká politika postrádá jasné vymezení v rámci evropského i globálního vývoje
Dílem kvůli tradiční české nerozhodnosti, alibistickému čekání na rozhodnutí jiných a následným výmluvám – Mnichov, Bílá hora, únor, březen, srpen a jiné měsíce – není v politickém spektru strana, která by aktivně kladla důraz na definování mezinárodního postavení České republiky a jeho prosazování. A částečně také v důsledku odvedení pozornosti občana od vnějšího dění, mezinárodního postavení a zasazení českého státu do středoevropského, evropského a globálního kontextu k malicherným domácím pranicím a „zabijačkám“.
V dnešním newspeaku „hlavní strany“ tvářemi svých vybraných „specialistů“ pouze předstírají, že je to zajímá, rozumějí tomu a mají vše pod kontrolou. Ve skutečnosti hrají jen o domácí politický zisk. Jde pouze o funkce ministra zahraničí či pro evropské záležitosti, eurokomisaře, europoslanců, velvyslanců kdekoli a při čemkoli, nikoli však o samu věc – definování, rozpoznávání a prosazování legitimních českých zájmů. Ty lze uplatnit nejen v dnešní Evropské unii, ale i v globálně politickém a mocenském uspořádání. Také je nutné umět toto uspořádání rozumně prosazovat, je-li nerozumně rigidní či umanuté. K tomu je třeba vyhledávat spojence, přátele a spojovat své zájmy s cíli jiných států. Nebýt sólistou, pokud to situace nebo neochota spojenectví nutně nevyžadují.
Evropská unie a NATO
Nemůžeme tvrdit, že je český stát zcela autonomní, nezávislý a suverénní. Není. Obýváme malé území, které dnes není soběstačné v oblasti energetiky, surovin ani potravin. A rozhodně není soběstačné z hlediska národní bezpečnosti. Jsme určováni užším i širším okolím. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, je to tak. Nejsme ani nechceme být mostem mezi Západem a Východem, Německem a Ruskem či USA a EU. Jsme dnes ekonomicky, kulturně i civilizačně zakotveni v EU. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, to je fakt. Evropská kultura a civilizace mají křesťanský základ a posilují je euroatlantické vazby.
EU ani NATO již nejsou tím, čím bývaly. EU je něčím jiným, než bylo Evropské hospodářské společenství, o kterém jsme v minulosti snili. NATO je nesourodější a o trochu méně věrohodná struktura než za studené války, která skončila, což je dobře. Západní svět má problémy s mocenskou ideologií a s neblahou praxí určitých kruhů části islámských zemí. A ekonomicky jej drtí dlouhodobá převaha produkce Asie, která po deseti schodech dohání zbývající mezery v informačních technologiích, zbrojení, hi-tech a ve službách všeho druhu.
Dekadentní západní civilizace
Jsme součástí dnešní – asi bohužel dekadentní – západní civilizace nakažené rovnostářstvím, socialismem, stádností, alibismem a vyčůraností namísto akceschopností. Posledním útočištěm a nadějí pro Evropu jsou od roku 1914 Spojené státy americké. Třikrát – dva světové konflikty a studená válka – vytáhly nemohoucí Evropu z fatálního vývoje v důsledku hašteřivosti, boje o prestiž velmocí a ambicí malých států. V čele dnešního zápasu o přežití tvořivé západní neboli křesťanské civilizace jsou jednoznačně USA a svým způsobem i Rusko. EU nedělá prakticky nic, a ani není schopná něco učinit.
Navzdory tomu nelitujme naší sounáležitosti s EU a nezpochybňujme ji. USA i Rusko ji budou brát na vědomí, jen pokud si ji sami nezpochybníme. Staré nedostatky EU – rozpočet, přerozdělování, zemědělské dotace – jsou časem řešitelné. Příkladem budiž „rabat“ vyjednaný bývalou britskou premiérkou Margaret Thatcherovou. Nové neujasněnosti – například balík takzvaných sociálních práv třetí generace – budou vyřešeny jejich úpravou. Navíc na to máme „opt-out“ z Lisabonské smlouvy.
Pochybná extrémní politická korektnost a nefunkční prosazování multikulturnosti se za současného hurikánu souvisejícího s eurem a aktuálním členem Evropské měnové unie (EMU) Řeckem zřejmě posunou do racionálních mezí. Musíme být členem EU, abychom tyto věci společně se spojenci zdravého rozumu dokázali trvalým úsilím prosadit. Proto nevystupujme z jediného vlaku, kterým jedeme. Jiný naším směrem nejede. Ani neexistují jiné koleje, které by někam smysluplně vedly.
Rusko a USA
Je nutné a bez jakýchkoli pochybností neustále podporovat členství České republiky v NATO. Funkčnost a akceschopnost této vojenské organizace je jediným východiskem za situací, které nastaly v letech 1938, 1948 a 1968. NATO vzniklo v jiné době a s jiným úkolem. A osvědčilo se. Západní civilizaci dnes funkčně i mocensky zbývá jediné. Sice poněkud zamlžené, ale stále to existuje a jeho základ tvoří technologická, průmyslová, vojenská a politická síla. Možnosti a schopnosti je třeba finančně i technicky provádět ve spolupráci s USA a nikým jiným. Řeči o evropském vojenském uspořádání nejsou míněny vážně. A není za nimi nejen vojenský a lidský, ale ani průmyslový a vědeckotechnický potenciál, ani skutečná vůle.
To Rusko ví. Hlídá si sice svou suverenitu a statut velmoci, ale usiluje o základní fungující dialog s USA. Pro nás je důležité, že včetně NATO. Tento dialog se odehrává bez významné účasti Evropy, přesněji řečeno EU. Ta totiž nedostačuje roli rovnocenného hráče mariáše ve čtyřech i s Čínou. Zatím je to „lízaný“ mariáš USA a Ruska. A EU si stěžuje, že nebyla do Bubenče přizvána. Zaznamenejme to a uvědomujme si to. Nevyskakujme však kvůli tomu z evropského vlaku ani jej nerozhoupávejme.
Nejistý koncept eura
Jinou věcí je euro. Tento koncept se kvůli přehnanému tlaku na satisfakci teoretiků a politiků (tvůrců) a na jeho rychlé zavedení a úspěch ukazuje jako nejistý. Rozdělení fiskální a monetární politiky a odpovědnosti či neodpovědnosti za ně na národní a mezinárodní úrovni vede k rozšiřování nerovnováh mezi členskými státy EU. Vyvolává pnutí ve společné měně a může, i když nemusí, skončit buď rozpadem celku do původních částí, nebo větších oddělených segmentů. Nenamlouvejme si, že to není možné. Univerzální směnitelnost měn po velké hospodářské krizi ve třicátých letech 20. století také skončila rozpadem do měnových bloků, deflací a snižováním objemu mezinárodní směny.
Nikdo to sice nechce a až sem to snad dospět nemusí. Začalo to Řeckem – a určitě nikoli až v pátek 23. dubna 2010. Všichni odpovědní, ale pokrytečtí funkcionáři národních i mezinárodních měnových a ekonomických institucí nemohli nevědět, kam vývoj směřuje. Všichni si přejí rychlý zásah a řešení či vyřešení. Někdo však musí dlouhodobé dluhy zaplatit, nejlépe z cizího. Až nyní začalo Německo – kancléřka Angela Merkelová, deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, univerzitní odborníci i daňoví poplatníci – věci nazývat pravými jmény a odmítat iluzorní a klamné nápady na cizí účet. Možná se Angela Merkelová stane ještě „železnější lady“, než byla ve své době v domácí i zahraniční hospodářské politice Velké Británie a evropských společenství Margaret Thatcherová.
Krizový plán
Objevují se fámy, konspirační teorie a nápady v médiích – na internetu sice neprokazatelné, ale současně i nevyvratitelné a „zaručené“ – že Německo a Francie a jejich Bundesbanka a Banque de France mají již delší dobu připraven krizový plán a štáby a orgány, jež by měly situaci řešit. Údajně mají pro případ krajní nouze v trezorech i kartony s národními bankovkami. Asi by je to nijak netěšilo, ale co by jim zbývalo. Velká Británie má svou libru. Dánsko a Švédsko zase své koruny. I my máme svou korunu.
Nedej bože, aby se však česká koruna stala jen přestupným nástrojem ke spekulacím v mezinárodních krizových transakcích. V devadesátých letech se libra neubránila. Česká koruna by v roce 1997 nepřežila, kdyby nenastalo razantní rozhodnutí a rezignace na korigovaný kurz a vlastní devizové intervence. Na ně jsme neměli tehdy a nemáme ani dnes. Stejně jako na ně neměla Velká Británie. Bedny s bankovkami – obrazně řečeno – představují jen zlomek měnových zásob. Základ tvoří bezhotovostní peníze. A v této záležitosti musí být Česká republika bdělá, neboť největší díl jejích zahraničních a nikoli nevýznamná část domácích pohledávek a závazků veřejné i soukromé sféry jsou denominovány v eurech. Koruna na existenci eura závisí. Jen by to nemělo být destruktivní či verbálně destruktivní cestou. Všem pesimistům je třeba připomenut, že hlavní světovou transakční a rezervní měnou je stále americký dolar (EURO 43/2009), který „vrozené“ vady eura nemá. A existuje také švýcarská měna a komoditami podepřená australská či kanadská.
Akceschopný útvar
Nemusejí nás trápit úvahy o přechodu na euro. Sami jsme si tento proces zablokovali. A nejsme ani s to nějaký závazný – byť i vzdálenější – termín navrhnout a dodržet. Je-li to dobře, nebo špatně lze z hlediska dnešní situace – několik dnů před možným kolapsem Řecka a začátkem kumulativních potíží s jižním křídlem EMU – obtížně říct. Je nutné to brát jako fakt. Jako východisko pro kvalifikované manévrování v očekávané bouři. Nikoli však jako výhodu či nevýhodu.
Pro ČR by bylo dobré, kdyby měla utajený a akceschopný útvar složený ze zástupců vlády, ČNB, klíčových ministerstev a zpravodajských služeb, který by nepřetržitě monitoroval a s předstihem získával informace a prováděl ochranná měnová a ekonomická opatření. Neznám dnešní mechanismy a vztahy, jen doufám, že něco podobného existuje. „Zmocněnec pro přechod na euro“ nestačí. Nestačí ani týmy „nezávislých“ diskutérů prezentovaných politickými stranami. Čeští občané by měli požadovat po státních představitelích odpovídající činy, týmy a jasně definované mechanismy s osobními odpovědnostmi.
