„Je tam štěpánská nebo francouzské brambory“ hlásí číšník skupince přicházejících turistů. Venkovní stoly jsou ale plné dětí z příměstského tábora, které se sem přišly schovat před horkem. Během všedního prázdninového poledne je restaurace Růžový hrádek totiž jediným místem, kde se dá v historické horní části Krupky odpočinout a občerstvit. Památková zóna krušnohorského města, která je od letošního 6. července součástí seznamu světového dědictví UNESCO, připomíná spíš vylidněné pohraniční město než součást globálního historického odkazu. Byť je řada starých domů opravených a dýchá novými fasádami, zabedněná hodinová věž původní renesanční radnice nebo nepřístupné a chátrající muzeum nevypadají, že se město na vstup do UNESCO chystalo mnoho let.
A tak tím jediným důkazem, že se povedlo něco velkého, je zrekonstruovaná budova bývalé prodejny mléka, kde dnes sídlí informační centrum. A stojan s malým plakátkem, který kolemjdoucím oznamuje, že Krupka je konečně součástí světového kulturního dědictví.
Laxnost, nepřipravenost
Uvnitř infocentra vítá návštěvy místní patriotka Daniela Remenárová. Nijak nezakrývá, jaké nadšení jí způsobilo, že bývalé hornické město jako součást česko-německého projektu Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří úspěšně proměnilo svou nominaci. „Moc nám to nepřinese, ale bude to znamenat hodně práce,“ očekává Remenárová od nového puncu Krupky.
Zatímco návštěvě ukazuje desítky historických obrázků a fotek připomínajících, jak bohatým městem Krupka byla G„měla sedm kostelů a jen v horní části města podle tatínka fungovalo čtyřicet hospod, kaváren a cukráren“), do infocentra vejde několik skupinek českých i německých turistů. Jedni chtějí poradit, kde tady poobědvat, další se ptají na cestu do prohlídkové štoly Starý Martin, jiní žádají o radu, jak dojet na místní vyhlídku zvanou Komáří vížka.
I těch několik desítek minut ukazuje, že zápis na seznam UNESCO může přehlížené Krupce a možná i celé této opomíjené části Krušných hor pomoci. Ostatně jak napsal turista Robert Wright z amerického Cincinnati do nové návštěvní knihy: „Jsem šťastný, že jsme to tu viděli, ještě než přijdou davy.“ A to je možná to nejdůležitější. Jsou místní služby a podnikatelé na nové turisty připraveni a hlavně vůbec zvědaví? Zatím to tak nevypadá. Přímo v Krupce je žalostná nejen nabídka pohostinství, ale iubytování. „Hotel Horal vBohosudově je zavřený, podnik U Žida zase prohrál jeho majitel v automatech,“ vypočítává Remenárová. Pokud sem někdo dorazí, nemá zatím žádný důvod utrácet nebo se zdržet delší dobu.
Taková laxnost či nepřipravenost přitom zaráží, protože o začlenění do seznamu světového dědictví se Krupka snaží mnoho let. Vůbec poprvé se o této možnosti začalo seriózně mluvit před patnácti lety.
Regionální Deník Směr například v říjnu roku 2005 napsal: Na české straně na jeho přípravě pracuje muzeum vMostě.
„Cílem projektu je udržet život vKrušných horách, podpořit turistiku a cestovní ruch, oživit hospodářský rozvoj,“sdělila ředitelka muzea Libuše Pokorná. Zaevidování na seznam světového kulturního dědictví je projektem do budoucna, který se českému i saskému regionu určitě vrátí.
České UNESCO: Infrastruktura chybí
Možná ještě víc zarážející než přístup podnikatelů se zdá postoj Regionálního muzea v Teplicích, které provozuje i krupské muzeum. Tedy provozovalo. Od loňského února je historická budova na nejcennější krupské Husitské ulici uzavřena. Přestože nutná rekonstrukce bude trvat dlouhé tři roky a vyžádá si minimálně 70 milionů korun, s ničím se ještě nezačalo. Uvnitř je všechno vystěhováno a zůstaly jen holé zdi.
„Jen tak to nebude. Na opravu se zatím nikdo nechystá, vypadá to, že nejsou peníze,“popisuje Vlasta Tichá z teplického Regionálního muzea.
Sdružení České dědictví UNESCO, které zastřešuje tuzemská města ze seznamu, se zatím zaměřuje především na národní kladrubský hřebčín. Tam už proběhla i debata s místními kvůli jejich obavám ze skokového navýšení návštěvnosti města, kde žije pouhých 640 obyvatel. „Je to velká výzva i pro nás,“ reaguje Michaela Severová, výkonná ředitelka Českého dědictví UNESCO, na zápis Krušnohoří.
Především proto, že hornické památky severozápadních Čech jsou určené pro jiný typ turistů než ty, již jsou zvyklí jezdit od hradu k hradu. „Budou se muset hodně vysvětlovat ta specifika,“ ví Severová.
Sama očekává, že nárůst návštěvnosti v Krupce a dalších místech bude pomalejší, než tomu bylo třeba u Českého Krumlova. Severová upřímně dodává, že Krupce a dalším krušnohorským místům by přála pomalý vzestup turismu. „Aby ta města stihla připravit potřebnou infastrukturu, zatím na to podle mě nejspíš připravena nejsou,“ dodává diplomaticky.
Velká pinka
I když na lavičkách ostře fouká, během dne se tu vystřídají stovky turistů. Vyhlídka z Muckenthurmchen neboli Komáří vížky patří v Ústeckém kraji k těm nejlepším. Zatímco v údolí je jasně viditelná odkrytá hnědouhelná pánev, v dáli na dlouhém krušnohorském hřbetu lze zhruba odhadnout polohu Měděnce, Božího Daru či kopců nad Jáchymovem, které se do UNESCO dostaly společně s Krupkou.
„Bratwurst undRadler,“ objednává si dopolední svačinu německá důchodkyně vjediném místním kiosku, zatímco prodavačka láká českou rodinu na čerstvě upečenou borůvkovou buchtu.
I když řadu lidí s klobásou a pivem v ruce uhranul především výhled do desítky kilometrů vzdálených míst, to nejdůležitější, proč se „Komárka“ dostala s Krupkou na seznam světového kulturního dědictví, se schovává hned za plotem. Množství menších a větších hald a především velká a poměrně hluboká jáma - pinka - připomínají, jak se tady ve středověku povrchově dobývaly cínové rudy. Národní památkový ústav má proto jasno: „Velká pinka má díky své poloze a monumentálnosti veškeré předpoklady stát se edukativním příkladem více než staleté těžební činnosti v okolí města Krupka.“
Jenže z hlediska turistického ruchu se s ní toho příliš vymyslet nedá. Na rozdíl od lanovky spojující Komáří vížku s Krupkou, která připomíná ze všeho nejvíc technickou památku vonící olejem a starým železem. Od 25. května 1952, kdy poprvé spojila město s vyhlídkou ve výšce 807 metrů, zatím neprošla žádnou zásadnější rekonstrukcí. Ostatně právě z této 2339 metrů dlouhé atrakce, kde se sedí bokem, má člověk ideální výhled na celou zdejší hornickou krajinu. Pro městskou společnost Sport Krupka je nicméně stále náročnější udržet lanovku v provozu.
A pak přišel požár
Nesmí se zapomínat, že lepšímu využití značky UNESCO v Krupce brání i špatná dopravní dostupnost. Tedy ony tu koleje vedou, ale mnoho let zarůstají keři a stromky, sběrači kovů zase zpeněžují velké šrouby z pražců.
Krupka leží na takzvané Kozí dráze spojující Děčín s Oldřichovem u Duchcova, která vznikla v roce 1871 především pro nákladní dopravu. Prioritně se tudy přepravovalo hnědé uhlí do lodí na Labi nebo vlakem dál až na Liberecko a do Šluknovského výběžku, později získala na důležitosti i osobní doprava.
Jenže pravidelný provoz motoráků se na železnici vedoucí kousek pod lanovkou nadobro zastavil v prosinci 2007, když ústecké hejtmanství pod vedením „zabijáka lokálek“ Jiřího Šulce (ODS) přestalo vlaky objednávat. I když se čas od času objeví iniciativa, jež by ráda Kozí dráhu oživila a oblast přímým spojením propojila s Děčínem, nic hmatatelného se zatím neděje. A tak místní nyní alespoň doufají, že tím nejrychlejším a nejhmatatelnějším, co značka UNESCO dovede, bude uhašení veškerých spekulací o dobývání lithia v oblasti. Region průmyslu pomohl dost, citelně na to doplatil, takže teď už by měl být jen hýčkaný. „Snad jediné lithium, které odtud někdo někdy odveze, bude ten kámen cinvalditu vystavený v infocentru,“ přeje si starší muž čekající v Krupce na autobus do Teplic.
Během několika dnů si podkrušnohorské městečko připomene už 115. výročí jedné ze svých největších tragédií. Dne 5. srpna 1904 zachvátil staré domy obrovský požár, který zničil celkem 42 stavení horní části města. Městská kniha z roku 1922 popisuje onen černý pátek, jako by to bylo letos - „v tomto roce byly neobyčejně suché a parné dny (…), potoky a rybníky byly vyschlé, tráva a pole zpražené žárem“.
Na nynější události se snad bude v budoucnu vzpomínat jinak. I když změnit pověst města proslaveného lichvou, problematickými sídlišti či kupčením s volebními hlasy bude náročné. O to víc, že zatím nikdo netuší, jestli a jak se značkou UNESCO správně pracovat.
Jsem šťastný, že jsme to tu viděli, ještě než přijdou davy.
České památky v UNESCO
• Brno Vila Tugendhat (od roku 2001) • Český Krumlov Historické město a zámek (od roku 1992) • Holašovice Vesnická architektura (od roku 1998) • Kroměříž Areál a zahrady arcibiskupského zámku (od roku 1998) • Kutná Hora Historické jádro města, chrám svaté Barbory a katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci (od roku 1995) • Lednicko-valtický areál Zámky a parky (od roku 1996) • Litomyšl Zámecký areál (od roku 1999) • Olomouc Sloup Nejsvětější Trojice (od roku 2000) • Praha Historické centrum (od roku 1992) • Telč Historické centrum (od roku 1992) • Třebíč Židovská čtvrť a bazilika svatého Prokopa (od roku 2003) • Ždár nad Sázavou Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře (od roku 1994)
Letošní zápis do UNESCO
• Národní hřebčín Kladruby nad Labem • Hornický region Erzgebirge/ Krušnohoří - česká část mezinárodního projektu čítá tyto projekty: Hornická krajina Jáchymov, Hornická krajina Abertamy-Boží Dar-Horní Blatná, Rudá věž smrti, Hornická krajina Krupka a Hornická krajina Mědník
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
