Telekomunikační trhy byly dlouho regulovány a současná liberalizace je pouze částečná, přesto někteří úředníci volají po „lepší regulaci. Okolo těchto trhů se již nahromadilo tolik mýtů, že dá velkou práci je vyvrátit. Toto zamyšlení se chce věnovat právě těmto mýtům a také tomu, kam nás dovedla regulace telekomunikací.
Od začátku bez konkurence.
Začněme dávnou americkou historií – telekomunikace nikdy žádným přirozeným monopolem nebyly. Bohužel již od samého počátku byly zmonopolizovány státem a konkurence do nich nebyla vpuštěna. Již od samého počátku existence moderního telefonu je toto odvětví prosáklé vládními zásahy. Nejprve byl v roce 1877 udělen A. G. Bellovi (který ale nebyl jediným vynálezcem telefonu) patent na telefon, jehož platnost skončila až v roce 1894. V 80. letech minulého století byla vybudována společnost AT&T, která držela díky tomuto patentu sto procent trhu. Její výsledky byly dvojznačné: dosahovala závratné rentability (46 procent ročně), ale její zákazníci tak spokojeni nebyli. Proto již rok po vypršení patentu AT&T ztratila pět procent trhu ve prospěch nově vzniklých konkurenčních společností a tento trend pokračoval (v roce 1907 se podíl AT&T smrskl na polovinu). Stejně tak razantně poklesla rentabilita AT&T (asi na sedm procent). Nicméně ani tento trh nebyl plně konkurenční. Některé státy (třeba New York) v regulaci ve prospěch AT&T pokračovaly. Mezi AT&T a takzvanými nezávislými (ICC) se rozhořel tvrdý souboj všemi prostředky. Z tohoto souboje vyšla vítězně AT&T, neboť dokázala využít regulací v některých státech, které ji zvýhodňovaly oproti konkurentům. Vše korunovala dohoda mezi vládou a AT&T (!) z roku 1913 o rozdělení komunikačních trhů mezi AT&T, přeživšími ICC a telegrafními společnostmi – dohoda o vytvoření monopolů. (Je paradoxem, že tyto monopoly udělené státní mocí byly později ekonomickou teorií nazvány „přirozené .) Stejně tak vláda zakázala poskytovat radiovým společnostem telefonní služby (1927) a byla de facto znárodněna užívací práva k frekvenčním pásmům (také 1927).
Monopol.
Když se podíváme na současný stav v Česku, můžeme vysledovat podobný vývoj. Po pádu komunismu byly české telekomunikace ve velmi špatném stavu. Pamětníci si jistě vzpomenou, že na počátku 90. let bylo volání z regionů do Prahy víceméně dobrodružnou záležitostí. Pokud již někdo žádané číslo vytočil, pak se na telefonu vystřídala celá firma, která měla s daným číslem co do činění, protože nebylo jisté, zda se na ně podaří ještě ten den znovu dovolat. Počet neúspěšných hovorů, omylů, poruch byl obrovský. V této situaci vláda, která se všude oháněla svojí liberální rétorikou, zvolila naprosto stejnou cestu jako všichni socialisté kdekoliv na světě. Udělila SPT Telecom pětiletý monopol na poskytování hlasové služby na pevných telefonních linkách. Zároveň jej „privatizovala , a to tak, že si ponechala 51 procent akcií (jaká je to tedy privatizace) a v rámci smlouvy si vymínila nesmyslné podmínky (růst počtu telefonních stanic a podobné), které se ukázaly vzhledem k vývoji trhu stejně nesplnitelné.
Opět centrální plánování.
Stejně tak vláda určuje, kdo a co bude na jakých frekvencích dělat a jaké služby bude poskytovat. Vládní úředníci tedy určují, kolik bude poskytovatelů mobilních telefonů v systému MNT 450 (v roce 1991 byl vybrán jeden – EuroTel), v systému GSM 900 (v roce 1996 byly vybráni dva, k EuroTelu přibyl RadioMobil), v systému GSM 1800 (v roce 1999 byly vybráni tři, ke dvěma předchozím přibyl Český Mobil), v systému UMTS (letos mají být vybráni čtyři) s tím, že existující poskytovatelé měli vždy „přednostní právo na nová pásma. Tento postup je centrálním plánováním se vším všudy, tedy stejným druhem plánování, které nás dovedlo „ke světlým zítřkům socialistické doby. Jak mohou úředníci určit, které frekvence se hodí nejlépe pro některé služby? A jak mohou určit, kolik je optimálních poskytovatelů těchto služeb? A proč by měli jednotliví první poskytovatelé služeb na některých frekvencích platit za licence? Stát práva na využívání stejně před časem znárodnil – tedy ukradl. A proč by měly být licence (když už jsou) časově omezené?
Otázky pro úředníky.
Pokud se někomu zdají tyto otázky příliš kacířské, podívejme se na další příklad státní moudrosti, na systém FWA. Před rokem byly uděleny formou „beauty contest tři licence. Tehdy se to zdálo vládním úředníkům optimální. Letos mají být uděleny další tři. Jakou záhadnou úvahou došli úředníci k závěru, že loni bylo optimální množství tři a letos šest? Příkladem „moudrosti úředníků je udělování licencí na hlasovou službu a „konec monopolu Českého Telecomu. Kdyby se nejednalo o tak vážnou záležitost, pak by se člověk i zasmál, když se od úředníků Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ) při rozhodování o tom, zda žadatel dostane licenci, doví moudra typu: „Já tu mám takový program v Excelu, který mi po tom, co do něj zadám čísla z vašeho dotazníku, řekne zda–li ano, nebo ne. Stejně komické je zjištění, že nejdůležitějším údajem, který úředníci ČTÚ kontrolují, jsou křížové součty. Úchylně působí sdělení, že ti samí úředníci mají kontrolovat, zda uchazeči o licenci mají finanční zázemí a jsou schopni službu poskytovat. A ti samí úředníci si stěžují, že mají moci málo!
Stále v pasti.
A přitom právě Česko mělo velkou šanci se z této historické pasti vyvléknout, ale nevyužilo ji. Na počátku
90. let místo uvolnění vstupu do odvětví zvolilo tuhou regulaci, jak byla popsána výše. Podíváme–li se pouze do oblasti pevných linek, pak v té době byla telefonní síť nevybudovaná a bylo možné vpuštěním konkurence nechat telekomunikační firmy vybudovat decentralizovanou strukturu, která by byla vhodným prostředím pro rozvoj telefonie a doprovodných služeb (například přenos dat). V této struktuře by například problém propojení a poplatků za ně zmizel ze stolu, neboť by bylo v zájmu firem, aby byly propojeny, a nikdo by nemusel nařizovat, aby tak činily. Žádná z firem by nedominovala. Dnešní Český Telecom má dominantní postavení pouze proto, že mu byl vládou věnován monopol.
Stejně tak bychom mohli předpokládat, že by se vytvořily paralelní sítě a třeba i sektor kabelových televizí by vypadal jinak, pokud by televize mohly poskytovat i hlasové služby či přenos dat. Místo toho nemá Úřad na ochranu hospodářské soutěže (ÚHOS) jiné starosti než zkoumat, zda UPC porušila zákon o hospodářské soutěži, nebo ne, když koupila jiné poskytovatele kabelové televize. Stejně tak mají tyto firmy povinnost přenášet signál i těch televizí, které nechtějí, bez podílu na jejich reklamách, ale to ÚOHS nevadí… Navíc si vláda za každou licenci nechá velmi dobře zaplatit. To jsou dodatečné náklady, které samozřejmě musejí nést spotřebitelé.
Dvakrát spálený blbec.
Lze tedy shrnout, že vláda České republiky (ani žádná jiná) nikdy žádnou inovaci na telekomunikačním trhu nevymyslela. Udělila monopol, který způsobil mimo jiné to, že z možných rozvojových plánů si SPT Telecom (dnes Český Telecom) zvolil ten nejméně vhodný, a to vybudování centralizované sítě překrývající původní strukturu. Důsledky této cesty se dnes projevují v problémech kolem propojovacích poplatků, last mile a podobně. Spolu s tímto monopolem vytvořila vláda další monopolně-oligopolní struktury na příbuzných trzích. Na závěr vymyslela regulační úřad, který má „vytvořit konkurenční prostředí, které vláda svou činností po celá léta ničila, a to stejnou metodou: neustálou regulací. Nedomnívám se, že nejlepší cestou je spoléhat na moudrost úředníků. Už staré české přísloví praví, že „jenom blbec se spálí dvakrát o jedna kamna …
