Architektka Šrámková zrekonstruovala dům, který sama navrhovala
„Je snadné říct, že ten dům teď vypadá líp. Když dovnitř dáte hezký obchod, do kterého chodí hezké mladé holky, je jasné, že každý dům hned prokoukne,“ říká Jaroslav Mašek z obchodního domu New Yorker.
Zeptáte-li se kteréhokoliv architekta na deset nejvýznamnějších staveb české poválečné architektury, můžete si být jisti, že bude jmenovat i budovu ČKD v Praze Na Můstku. Multifunkční dům manželů Jana a Aleny Šrámkových se nedávno dočkal přestavby a rekonstrukce. Podle mínění mnohých dnes vypadá ještě lépe než kdy dřív.
Dům postavený mezi lety 1977 a 1983 je všeobecně považován za první českou stavbu, která se hlásí k postmoderně. Na přelomu 70. a 80. let šlo o zcela nový trend a budova Na Můstku byla plně na výši soudobé světové architektury. Jde o velice přísnou a střídmou stavbu, která však v sobě má mnoho ironie a hravosti. V tehdejším socialistickém Československu takovýto dům působil bezmála jako zjevení.
Jedna z definic postmoderny v architektuře by mohla znít, že věci nejsou tím, čím se zdají být. V případě budovy ČKD to znamená například to, že stavba sice svou fasádou reaguje na sousední bankovní palác postavený na počátku století ve stylu vídeňské secese, žulové desky zde však tvoří pouhou tenkou slupku zavěšenou na nosný ocelový skelet. Podobným políčkem modernistickým zásadám konstrukční pravdivosti jsou i okna vystupující před fasádu, prosklené nároží či převislé horní patro.
V domě původně byla tři podlaží kanceláří ČKD, grill bar v prvním patře a luxusní restaurace Modrá terasa na střeše. Po krachu mateřské společnosti objekt postupně chátral. Vystřídala se v něm řada nájemníků, nikdo však neinvestoval. Teprve v srpnu 2002 jej odkoupila sesterská společnost německého módního domu New Yorker, která se odhodlala k celkové rekonstrukci. Zpracování projektu nový vlastník zadal architektce Aleně Šrámkové. Nestává se příliš často, aby byl architekt pověřen rekonstrukcí vlastní stavby. Jaroslav Mašek z New Yorkeru mávne rukou: „Byli bychom blázni, kdybychom ji neoslovili.“
Alena Šrámková v rozhovoru v časopise Stavba začátkem roku připustila, že se jí do adaptace domu pro potřeby obchodu s oblečením původně nechtělo: „Radši bych to měla jako uzavřenou kapitolu, nemyslet na to, ať to udělá někdo jiný. Ale pak jsem si uvědomila, že vlastně ne, a beru to jako úplně normální zakázku.“ O největším zásahu do původního uspořádání - přesunu vstupu do metra - nakonec prohlásila: „Myslím si, že to tomu baráku pomohlo.“
Schodiště do metra, které okupovalo většinu přízemí, bylo přesunuto do zadní části domu, čímž vznikla volná prodejní plocha. Charakter přízemí coby otevřeného veřejného prostranství však zůstal zachován. Zájmy architekta a investora se zde šťastně setkaly. Otevřenost obchodů, snaha propojit venkovní a vnitřní prostředí, je podle Maška součástí obchodní strategie firmy. Snahou architektky zase bylo co nejvíce udržet původní výraz domu. „Vstoupili jsme do toho víc, než jsme čekali, ale dopadlo to dobře. Všichni jsme hlavně spokojeni, jak funguje otevřené přízemí. Vypadá to, jako by tam ten obchod byl od začátku,“ říká spolupracovník Šrámkové architekt Tomáš Koumar.
Obchod o celkové ploše 1700 m2 zaujímá přízemí a dvě spodní podlaží, která jsou propojena nově vloženými eskalátory. Horní dvě patra nadále slouží jako administrativní prostory, které vlastník domu pronajímá. Původní dělení na jednotlivé kanceláře v duchu současných trendů ustoupilo ve prospěch velkoprostorového uspořádání. Jak využít bývalé restaurace a nově uvolněných prostor za střešními hodinami (kotelna, která zde bývala, již dnes nevyžaduje tolik místa), zatím zůstává otevřeno.
