Kapitola XXXIV
Standa v Hamburku * Aero a kultura * Soros přes soudem * Mlžit a zatloukat
Standa v Hamburku
Na utkání proti Italům odletěly do Hamburku i stovky důležitých Čechů. V jednom z letadel, která nesla takzvané VIP hosty, se našlo místo i pro bývalého premiéra Stanislava Grosse. Tento padlý politik a nadšený fotbalový fanda však nakonec možná litoval, že se na zápas nerozhodl dívat doma u televize. Ne proto, že si vybral špatný mač, ale z atmosféry, která se vytvořila kolem jeho osoby. Členové české VIP-výpravy – až na výjimky – se mu vyhýbali, nemluvě o komentářích na jeho adresu (ovšem za jeho zády) doprovázených huronským smíchem. Standa v Hamburku na vlastní kůži pocítil, že nevděk světem vládne. Ti, kdo mu před dvěma lety vysloveně lezli do zadku a odezírali z úst, se mu dnes vyhýbají a zesměšňují ho. Mají jiné zadky. Proč naše takzvaná VIP-elita vždy touží po nějakém zadku?
Aero a kultura
Někdejší pýcha českého průmyslu Aero Vodochody se nachází opět v těžké situaci. Letos na jaře nesmyslně pozastavený, jinak slibně vyhlížející privatizační proces, ztráta ve výši 1,3 miliardy korun za loňský rok, záporný provozní výsledek a záporné vlastní jmění, hrozba, že za pár měsíců dojde cash, to vše opět oživilo spekulace o konkurzu. Situaci musí z USA s rostoucí nervozitou sledovat i společnost Sikorski Aircraft Corporation, jejíž zakázka na vrtulníky zajišťuje pro českou zbrojovku čtyři pětiny příjmů. Česká konsolidační agentura, která podnik vlastní, do Aera už žádné peníze nenalije.
Ministr dopravy Milan Šimonosvký minulý týden prohlásil, že by sice považoval za možné, aby o privatizaci rozhodla vláda Jiřího Paroubka, ale nesvědčilo by to podle něj o politické kultuře. O přístupu budoucího ministra kultury k politické kultuře v případě miliardových veřejných soutěží už česká veřejnost něco ví, a tak by se s ní Šimonovský ohánět nemusel.
A kdyby privatizaci v červenci rozjela nová vláda, proces prodeje bude dlouhý a mezitím se s podnikem může stát cokoliv. I to nejhorší. Vláda udělala obrovskou chybu, když privatizaci přerušila. Příslušní členové vlády o situaci Aera museli vědět a měli firmu rychle zachránit ještě předtím, než nová vláda nabrousí tužky. Prodat podnik jedinému vybranému zájemci, jenž by nabídl sumu, kterou nelze odmítnout.
Soros před soudem
Říká se, že za peníze se dá – kromě štěstí – koupit všechno, politiky, úředníky, policisty či soudce. Dnes pětasedmdesátiletému americkému miliardářovi Georgovi Sorosovi však nestačilo ani čtyřicet let na vrcholu světového byznysu, aby uspěl v dlouholetém boji s francouzskou justicí. V Paříži ho francouzský nejvyšší soud uznal vinným v téměř dvacet let staré kauze, která se týkala insider tradingu. Soros se rozhodl odvolat k Evropskému soudu pro lidská práva. Nitky aféry vedou k francouzským socialistům. Podle obžaloby Soros v roce 1988 (od 22. září do 13. října) nakoupil a následně prodal 160 tisíc akcií Société Générale poté, co získal důvěrné informace o chystaném finančním útoku na banku. Obchody mu původně měly zajistit kontrolu nad tímto finančním domem. Francouzský soud už v roce 1995 odsoudil Sorose k zaplacení pokuty ve výši 2,2 milionu dolarů, protože nákup akcií banky označil za nezákonný.
Kromě Sorose se objevila jména dalších dvou lidí, Libanonce Šamira Traboulsiho a Jeana-Charlese Naouriho, kteří měli hrát roli prostředníků. Naouri byl v inkriminovaném období šéfem kabinetu socialistického ministra financí Pierra Bérégovoye, který se později stal premiérem. Bérérgovoy v roce 1993 za nejasných okolností zemřel, podle policie šlo o sebevraždu.
Mlžit a zatloukat
Znáte chlapíky, kteří vám tvrdí, že černá je bílá, a navíc to podloží paragrafem příslušného zákona? Tito lidé ještě nevymřeli. Žijí i v České národní bance. Když zapochybujete, utřou vás otázkou: Vy nejste právník, že?
Centrální banka v polovině června umístila na svůj web zprávu, v níž popřela zamítnutí žádosti První česko-ruské banky (PČRB) o licenci pro její dceřinou společnost v Česku. ČNB uvedla: Řízení o první žádosti PČRB bylo zastaveno z důvodu neúplnosti žádosti. Druhé správní řízení doposud probíhá, ve věci nebylo pravomocně rozhodnuto a ČNB neposkytla a do jeho ukončení ani nebude poskytovat o jeho průběhu žádné informace.
Aha. A není to náhodou tak, že národní banka v tom druhém řízení už rozhodla o zamítnutí žádosti a PČRB se proti tomuto rozhodnutí odvolala? Týdeník EURO právě takto informoval 2. května. K tomu se však centrální banka odmítá vyjadřovat. Podle hesla zatloukat a zatloukat. Mlžit a mlžit.
Proč jiné úřady (jako třeba ten antimonopolní) mohou podrobně informovat o svých prvostupňových rozhodnutích, zatímco ČNB nemůže ani sdělit, že takové rozhodnutí učinila? Byli zákonodárci vůči ČNB tak přísní, že ji výrazně znevýhodnili a znemožnili normální komunikaci s veřejností? Nebo to má ještě jiné důvody? Zeptejte se právníků centrální banky!
Když se novinář pídí po příčinách informační uzavřenosti ČNB, dozví se, že záležitosti kolem licence posuzuje z pohledu roku 2006. Novinář by měl přece vědět, že ČNB se musí jistit. Když totiž v minulých letech rozhodovala o licencích, musela si dávat pozor, aby svým oznámením o odnětí nikoho nepoškodila. To by pro ni mohlo mít nepříznivé důsledky. První česko-ruská banka ale informaci o neudělení licence sama potvrdila. Komu by tedy mohla ČNB ublížit? Snad jen sama sobě.
