Problémy s úřady práce nekončí. Kritici tvrdí, že zcela rezignovaly na aktivní pomoc uchazečům o práci
Úřady práce by měly změnit název na sociální pokladny nebo výplatní místa. Ne, to není další inovace ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka. To je jen trpký povzdech lidí, kteří velkou část své kariéry zasvětili službám zaměstnanosti. Jenže ty teď prý z náplně pracáků mizejí jako jarní sníh. Úředníci od ledna zahlceni mravenčí lopotou s dosud ne zcela funkčními novými softwarovými aplikacemi jsou šťastní, když se jim podaří administrovat dávky, ať už jde o podpory v nezaměstnanosti, státní sociální podporu či čerstvě přibyvší dávky hmotné nouze a příspěvky hendikepovaným, a na tvůrčí práci s propuštěnými již čas nezbývá. A podle všech prohlášení a inzerovaných novinek se zdá, jako by služby zaměstnanosti, a zvláště jejich aktivní nástroje začala nahrazovat represe, již kritizují nejen zainteresovaní odborníci, ale také například ombudsman Pavel Varvařovský.
Neflexibilní obyvatelé
I když míra nezaměstnanosti v posledních měsících klesá, což podle odborníků ale není nic jiného než pravidelný sezonní výkyv, a ve statistikách roste počet volných pracovních míst, problematické okruhy přetrvávají. Naopak – zvláště v řadě okresů především z pohraničí – se ještě více zvýrazňují.
Což si uvědomuje i ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV). „Na trhu práce přetrvává řada strukturálních problémů, k nimž náleží zejména nižší míra zaměstnanosti některých skupin obyvatelstva, mladých lidí, žen - matek, lidí v předdůchodovém věku nebo osob s nízkou kvalifikací či s dovednostmi neodpovídajícími potřebám ekonomiky. Závažný problém také představuje nedostatečná úroveň mobility pracovníků a nedostatek pracovních sil v některých oborech, zejména technických,“ říká mluvčí resortu Viktorie Plívová.
Ministr Jaromír Drábek sice krátce po svém příchodu do úřadu vyslyšel volání zaměstnavatelů a zákoník práce se pokusil zpružnit novelizací, ale to nestačí. „Flexibilnější formy zaměstnávání nebo snížení odstupného samy o sobě jen těžko povedou k nějakým mohutnějším tokům z nezaměstnanosti do zaměstnanosti. Spíše mohou napomoci nezhoršování současného stavu. Nelze ale očekávat větší vliv na snížení celkové míry nezaměstnanosti,“ vysvětluje Česká bankovní asociace ve své analýze Vybrané problémy a vyhlídky českého trhu práce. Její autoři upozorňují, že řešení dlouhodobé či strukturální nezaměstnanosti je těžko představitelné bez aktivní politiky zaměstnanosti.
Její podstatou je dostat nezaměstnaného co nejrychleji do ekonomické aktivity. „Jednoduše řečeno, najít mu místo, ale ne jen tak ledajaké, nýbrž optimální. Nejen pro něj, ale i pro společnost. Nejde o to, že jako nezaměstnaný pobírá dávky a stojí stát peníze, ale také o to, že nevyužívá svůj potenciál ani pro sebe, ani pro společnost. A k tomu, aby se co nejrychleji to správné místo našlo, slouží právě aktivní politika zaměstnanosti,“ vysvětluje princip Marie Bílková, která léta působila v resortu práce ve funkci vrchní ředitelky správy služeb zaměstnanosti.
Zhroucení úředníci
Jenže tyto nástroje jako by z agendy pracáků mizely. Což není problém jen posledního roku, během něhož úřady práce prodělaly zásadní organizační změnu, kdy se ze samostatných okresních institucí změnily v jeden moloch s vysokou hierarchickou strukturou.
„Jejich hroucení nastalo zevnitř již před lety, když se do nich nacpaly sociální dávky. A dokonal je zákon o jednotném úřadu práce,“ říká Milan Horálek, který v roli ministra práce a sociálních věcí na počátku 90. let zřizoval právě služby zaměstnanosti a úřady práce. Tehdy schválně dal jednotlivým pracákům právní subjektivitu, aby jejich ředitelé měli dostatek kompetencí, ale také zodpovědnosti za regionální politiku zaměstnanosti. Teď se rozhodovací kompetence posouvají o stupeň či dva výš a akceschopnost a kreativita zaměstnanců lokálních poboček přichází vniveč.
„Koncepce státní politiky zaměstnanosti byla i předtím víceméně formální a spíše byrokratická a odtržená od reality, ale na ministerstvu byla aspoň dobrá vůle. To se nyní naprosto změnilo. Resort ve spěchu dělá reformy, chová se jen technokraticky a vůbec nediskutuje se sociálními partnery,“ kritizuje i šéfka Asociace poskytovatelů personálních služeb Jaroslava Rezlerová. Rozkol vyústil dokonce tak daleko, že proti ministerským změnám a návrhům vystupují ve shodě dříve nesmiřitelní protivníci – zaměstnavatelské svazy a odbory.
„Ministerstvo udělalo s velkou pompou přestavbu úřadů práce. > Dnes je to ale instituce odtržená od reality, která jen distribuuje sociální pomoc, místo aby vymýšlela programy na podporu zaměstnatelnosti. Je tam stále spousta schopných lidí, bohužel bez pravomocí,“ pokračuje Rezlerová.
Chválená zvrhlost
Resort s kritikou pochopitelně nesouhlasí. Reorganizace okresních úřadů práce je podle něj naopak předpokladem potřebných změn na trhu práce. „V současné době se realizuje řada programů, které využívají zkušeností s programy typu Vzdělávejte se!, získanými MPSV při řešení následků celosvětové krize. Celkem probíhá téměř sto programů, v přípravě jsou další projekty,“ namítá mluvčí resortu.
K nejužívanějším nástrojům patří podle jejích slov společensky účelné pracovní místo, veřejně prospěšné práce, rekvalifikace a pro osoby se zdravotním postižením jsou to příspěvky na provoz chráněných pracovních míst respektive dílen.
Letos je prý na aktivní politiku zaměstnanosti vyhrazen stejný balík peněz jako loni. Jednoduché meziroční porovnání statistik (viz Propad aktivky) však dává spíše za pravdu oponentům, kteří tvrdí, že resort na tyto nástroje rezignoval. Například v celém Ústeckém kraji je na veřejně prospěšné práce letos vyčleněno méně peněz než v minulosti dostal jen sám mostecký okres.
„Nejsou pracovní příležitosti, lidé nemohou nic najít. Nejsou žádné prorůstové programy, jenom represe,“ tvrdí navzdory oficiálnímu stanovisku resortu jeden z bývalých ředitelů úřadu práce z dob, kdy ještě byly okresní pobočky samostatnými jednotkami.
Podle něj, ale i řady jeho dalších kolegů, z náplně pracáků nejenže mizí aktivní politika, ale pomalu všechny služby zaměstnanosti. Místo toho v resortu získávají navrch přinejmenším diskutabilní projekty, jako například projekt zvaný DONEZ neboli Docházka nezaměstnaných, jejž resort spustil loni v říjnu. Propuštěným má znemožnit práci načerno, protože se musejí několikrát týdně hlásit na pobočkách České pošty, které provozují kontaktní místa Czech Point. Povinné hlášení na poštách, při němž lidé nezískají informace související s hledáním práce, ovšem kritizuje například ombudsman Varvařovský. „Nutnost dostavovat se na místo, kde neposkytnou žádnou asistenci v získání zaměstnání, je svého druhu zvrhlost,“ míní. Navrhuje proto poslancům, aby projekt zrušili.
Ministr Drábek však za novinkou stojí. Tvrdí, že od loňského října uspořila 200 milionů korun a že se díky ní podařilo odhalit několik tisíc lidí, kteří zneužívali sociální systém.
Z některých prohlášení představitelů resortu se dokonce zdá, jako by se rodila nová ideologie s mottem: Když jsi nezaměstnaný, jsi zločinec.
Úmysl dobrý, ale . . .
Jak vysvětlují experti, základní omyl při tvorbě koncepce politiky zaměstnanosti vyplývá již z programového prohlášení vlády, kde se praví: „Vláda zefektivní využívání nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti tak, aby finanční prostředky vynakládané na tuto oblast byly více směrovány přímo k zaměstnavatelům.“
Což se resort snaží naplnit. „Politika zaměstnanosti MPSV se proto soustřeďuje na řešení problémů na nabídkové straně trhu práce, na zlepšení zaměstnatelnosti pracovní síly, na zvýšení její motivace přijmout práci a udržet se v ní,“ popisuje Plívová.
Jenže > aktivní politika zaměstnanosti nemá sloužit podpoře podnikatelů, ale člověka bez práce. A až když se dostane na to správné místo, může z něj zaměstnavatel profitovat.
Uchazeči o práci se přitom dají rozdělit zhruba do čtyř skupin. Nejmenší práce je s propuštěnými, jejichž osobnostní předpoklady v kombinaci s pro jejich profesi příznivou situací na lokálním trhu práce, dávají naději, že si místo rychle najdou. Potřebují jen informace a čas. Druhou skupinu uchazečů, u nichž je rozpor mezi schopnostmi a místní nabídkou práce, je nutné již podpořit. Nabídnout jim rekvalifikaci či je povzbudit k podnikání. Stačí jim ale kurzy, které se dají poskytovat standardizovaně a ve velkém.
Další dva typy nezaměstnaných již vyžadují individuální přístup. Za prvé je třeba zjistit, proč opakovaně na trhu práce selhávají a diagnostikovat problém. A největší pozornost vyžadují právě ti lidé bez práce, u nichž se kumulují hendikepy. „Na tyto poslední dvě skupiny obyvatel se mají zacílit peníze z evropských fondů. Projekty musejí být uplatňovány individuálně, musejí mířit na konkrétního člověka, ale také na konkrétní prostředí, kde práci hledá,“ vysvětluje Bílková.
Z toho jednoznačně vyplývá, že už jen na identifikaci uchazeče potřebují úřady práce lidi s dostatečnou odbornou praxí, zaměstnavatelé v regionu v nich musejí vidět užitečného partnera, který má kompetence rozhodovat. A právě tuto schopnost úřady práce ztratily.
Řada šikovných lidí je opustila, ostatní jsou nemotivovaní. „Předtím brali práci jako své poslání, v poslední době ale ztrácejí její smysl,“ povzdychl si jeden z šéfů okresní pobočky pracáku.
S hlavou v písku
V zemi přitom doutná několik ohnisek, jako třeba se zaměstnaností lidí starších pětapadesáti let. Už teď si nikdo netroufá odhadnout, co se bude dít za pár let s prodlužujícím se věkem odchodu do starobního důchodu, který se má natáhnout až k sedmdesátce.
Úspěšnost „mladých seniorů“ při hledání práce je přitom mizivá. Existují obory, v nichž nemají téměř žádnou šanci. Celkově se zaměstnanost lidí ve věku od 50 do 64 let pohybuje jen kolem 47 procent. „S ohledem na zvyšující se hranici odchodu do důchodu si nedovedu představit, že by současný trend přetrvával,“ zdůrazňuje Iva Didova, mluvčí personální agentury Adecco, jež v databázi registruje až třetinu klientů právě z této věkové skupiny. A bude jich přibývat. „V oblasti aktivní politiky zaměstnanosti cílené na tuto věkovou kategorii jsou v tuzemsku v porovnání s okolními zeměmi poměrně velké rezervy,“ upozorňuje Iva Didova.
Zároveň, podobně jako v západní Evropě, začínají zároveň narůstat potíže s mladými lidmi. Ve struktuře uchazečů o práci sice dle oficiálních statistik vykazuje podíl absolventů pouhých pět procent, ale pokud se spočítají všichni mladí nezaměstnaní do 25 let, rázem se skupina násobí na pětinu z celé armády registrovaných uchazečů o práci. A to není povzbudivý údaj.
„S těmito skupinami se vůbec nepracuje. A i když řešení není jednoduché nikde na světě, existují krásné programy, u nichž bychom se mohli inspirovat,“ míní Rezlerová.
Ještě výbušnější je léta neřešená situace Romů. Již zmiňovaný exministr Horálek hned počátkem devadesátých let plánoval, že vyškolí zprostředkovatele právě z řad romských spoluobčanů, a ti ve spolupráci s municipalitami a romskými podnikateli budou problém řešit. Bohužel projekt již nestihl uskutečnit. „Již druhá generace Romů ale nevidí nikoho doma pracovat. Z toho nemůže vzejít nic dobrého,“ zdůrazňuje.
Pštrosí přístup se může sakra rychle vymstít, jak ukazují doutnající nepokoje v řadě českých a moravských měst. „Politika zaměstnanosti se musí změnit v politiku strukturální a zčásti regionální. Ale na to už současný úřad práce nestačí,“ dodává exministr Horálek.
