Účinným způsobem, jak přinutit dlužníka zaplatit, je nevrátit mu nějakou jeho věc. K využití takzvaného zadržovacího práva je však nutno splnit několik důležitých podmínek.
Zajištění závazku
Firma o pár dní pozdržela výplatu poslední mzdy odcházejícímu pracovníkovi. On na to reagoval tak, že nevrátil notebook, který měl od firmy propůjčený.
Dělník na ubytovně byl pár dnů v prodlení s placením nájemného. Majitel ubytovny proto během dělníkovy nepřítomnosti na pokoji zabavil některé osobní věci, zejména elektroniku.
Řemeslník nedostal zaplaceno za vykonanou práci, protože firma krachovala. Nevrátil proto zapůjčené nářadí a prodal je v bazaru, aby získal alespoň částečnou finanční kompenzaci.
Tři uvedené příklady jsou pokusem o využití takzvaného zadržovacího práva v praxi. Ale jen první zmíněný (možná) splňuje všechna pravidla daná zákonem, další dva jsou protiprávní. Také dotazy čtenářů Profitu ukazují, že kolem možnosti zadržení věci stále panují nejasnosti.
Nevrátím!
Takzvané zadržení patří mezi možnosti zajištění závazku. Na rozdíl od smluvní pokuty, ručení, směnky či zástavy přichází ke slovu nikoliv předem, ale naopak až poté, co se závazek stane splatným. Je účinným způsobem, jak „motivovat“ dlužníka k urychlenému splnění povinnosti, zvláště pokud věřitel už dříve nevyužil jiný ze zmíněných způsobů zajištění. Liší se od nich také tím, že nejde o oboustrannou dohodu, ale jednostranný úkon věřitele.
Občanský zákoník definuje tuto možnost následovně: Kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Jinými slovy: Pokud vám druhá strana něco dluží, nemusíte jí vrátit věc, která jí patří a máte ji k dispozici.
Jelikož obchodní zákoník žádnou speciální úpravu zadržení neobsahuje, je úprava v občanském zákoníku univerzální a lze ji tedy použít i pro vztahy mezi podnikateli.
Ten, kdo využije zmíněného práva a věc nevrátí, se tedy nedopouští trestného činu krádeže, zpronevěry, neoprávněného užívání cizí věci a podobně. Důležité však je dodržet několik pravidel. Hranice mezi účinným využitím zadržovacího práva a naopak trestným činem je totiž velice tenká.
Až po splatnosti
Zadržovací právo lze využít až poté, co marně uplynula doba splatnosti pohledávky. Zaměstnanec zmíněný v prvním příkladě tedy měl na nevrácení notebooku nárok až poté, co mu firma nezaplatila mzdu. Jestliže mu ve firmě skončil pracovní poměr k 30. březnu a mzdu měl dostat až 15. dubna, pak mohl neuposlechnout výzvu k vrácení až po 15. dubnu. Jestliže však měl zaměstnavateli vrátit notebook před tímto termínem (například na základě předchozí dohody nebo jasné výzvy zaměstnavatele), pak byl povinen jej vrátit. A to nezávisle na tom, zda už předem „tušil“, že mu firma pozdrží výplatu mzdy.
Jen výjimečně lze zadržovací právo využít i k zajištění dosud nesplatné pohledávky: Pouze v případě, že s dlužníkem bylo zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Tuto skutečnost lze snadno zjistit z insolvenčního rejstříku na stránkách isir.justice.cz.
Zadržení lze uplatnit jak k peněžní, tak i k nepeněžní pohledávce. Nemusí tedy jít o klasický dluh, ale třeba také povinnost vykonat nějakou službu či jiný závazek. Před tím, než uplatní zadržovací právo, není věřitel povinen poskytnout dlužníkovi náhradní (dodatečnou) lhůtu pro splnění závazku, ani mu nemusí zasílat nějakou oficiální výzvu.
Zadržovací právo tedy vzniká jednostranným úkonem věřitele, k němuž nepotřebuje souhlas dlužníka. Věřitel jej ale musí bezodkladně vyrozumět o zadržení věci a o důvodech, které jej k tomu vedly. Velmi vhodná je písemná forma takového oznámení, i když ji zákon nestanoví jako povinnou.
PODMÍNKY K ZADRŽENÍ VĚCI
• dlužník nezaplatil, ačkoliv
už uplynula splatnost
• zadrženou věc má věřitel
u sebe z legálního důvodu,
nezískal ji protiprávně nebo
lstí
• musí jít o movitou věc
• věc nelze užívat ani prodat
Věc musíte mít u sebe
Další důležitou podmínkou je, že věřitel nezískal zadržovanou věc „svémocně nebo lstí“. Věc se k němu tedy musela už dříve dostat legálním způsobem, tedy za souhlasu budoucího dlužníka. Věřitel tedy nesmí získat věc násilím nebo překonáním jiného odporu dlužníka.
Kdyby se tedy například zmíněný zaměstnanec po ukončení pracovního poměru vloupal do kanceláře a odnesl si notebook, jednalo by se o trestný čin. Protiprávně jednal i majitel ubytovny z našeho druhého úvodního příkladu: Dlužníkovu elektroniku totiž zabavil proti jeho vůli, respektive bez jeho vědomí. Majitel ubytovny by byl v právu pouze tehdy, pokud by mu nájemník již dříve dal elektroniku k dispozici, například kdyby mu ji dočasně půjčil (byť samozřejmě tehdy ještě netušil, že ji pak majitel nevrátí).
Věřitel nemůže věc od dlužníka vylákat lstí, tedy pod nepravdivou záminkou. Majitel ubytovny proto nemůže k získání věci například tvrdit, že všichni ubytovaní mu musí za účelem kontroly odevzdat na pár minut veškerou elektroniku.
Zákon však nebrání tomu, aby věřitel získal věc od dlužníka dodatečně, tedy až po splatnosti dluhu. Za lest se tedy nepovažuje, pokud by majitel ubytovny uvedl, že si chce elektroniku půjčit na jeden večer pro svou potřebu, a následně se rozhodl nevrátit ji. Je to sice málo pravděpodobné, ale pokud mu přesto dlužník dobrovolně věc poskytne, může ji pak věřitel zadržet.
Dodejme ještě, že pokud dlužník sám věřiteli nabídne nějakou věc za účelem zajištění dluhu, nejde už o zadržení, ale o oboustrannou dohodu, tedy o využití běžného zástavního práva.
Předmětem zadržení nemůže být nemovitost. Koneckonců takovou věc nemůže mít věřitel „u sebe“, jak stanoví zákon. Užívání nemovitosti tedy nestačí – a ani pokud dočasně bydlíte v dlužníkově domě, nemůžete mu jej s odkazem na zadržovací právo obsadit.
Neužívejte a neničte
Ten, kdo věc zadržuje, je povinen se o ni starat s péčí řádného hospodáře. To znamená, že ji musí hlavně opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Věc by tedy neměl nadále používat, ale pouze „skladovat“.
Jestliže věřiteli vzniknou kvůli plnění této povinnosti určité dodatečné náklady, má nárok požadovat od dlužníka jejich náhradu. Z praxe znám případ, kdy věřitel takto zadržel dlužníkův automobil a aby jej ochránil před poškozením, umístil vůz na několik dnů na placené parkoviště. Když dlužník viděl, že kromě samotného závazku bude muset zaplatit i náklady za parkování, raději rychle dluh splatil.
Věřitel nemůže věc užívat a nemůže ji ani prodat. Ani v případě, kdy je jasné, že dlužník prostě nikdy nezaplatí. Věřitel má „jen“ právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci pře
d jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem. V tom se zadržení liší od zástavního práva (zástavu lze po marném uplynutí splatnosti peněžit).
Teoreticky ale není vyloučeno, aby se věřitel s dlužníkem dohodl, že užitky plynoucí z používání zadržované věci – například výrobního stroje – budou použity na umoření dluhu.
Na co si ještě dát pozor
Jestliže věřitel zadržuje věc neoprávněně, má dlužník nárok nejen na její vrácení, ale také na náhradu škody a ušlého zisku. O protiprávní zadržování jde nejen tehdy, nejsou-li splněny výše uvedené podmínky, ale také pokud už zadržovací právo zaniklo.
Ke zmíněnému zániku dochází především tím, že dlužník už svůj původní závazek splnil. Zadržovací právo zaniká též v případě, kdy dlužník poskytne věřiteli jinou dostatečnou záruku.
Jestliže dojde k zániku samotné zadržované věci, má věřitel smůlu. Může samozřejmě použít zadržovací právo na jinou věc, kterou má u sebe. Nemůže si však protiprávně vzít (bez souhlasu dlužníka) jinou, náhradní věc, kterou původně neměl k dispozici, a automaticky ji považovat za „následníka“ zaniklé věci.
Zadržovací právo lze uplatnit i tehdy, jestliže dlužník není vlastníkem dané věci. Postačí fakt, že jde o věc, kterou byste (za normálních okolností, tedy při neexistenci dluhu) museli vrátit jemu. Zákon dokonce ani nestanoví, že o zadržení musíte uvědomit také skutečného vlastníka věci, a to ani pokud je vám znám.
Technický průkaz? Ne**
Nejvyšší soud nedávno řešil, zda lze zadržovací právo uplatnit jen na technický průkaz k automobilu, ačkoliv samotné auto u sebe věřitel nemá. Rozhodl, že průkaz lze sice považovat za movitou věc, protože jde o ovladatelný hmotný předmět. Na druhé straně však soud upozornil, že samotný průkaz nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde o doklad, jehož smyslem je „jen“ osvědčovat určité údaje. Sám o sobě nemá žádný právní význam, slouží vždy jen ve spojení s automobilem. Soud proto konstatoval, že technický průkaz funkčně náleží k vozidlu, k němuž byl vydán, a že vozidlo utrpí funkční újmu, kdyby mělo být užíváno bez něj. Jde tedy prakticky o součást vozidla, nikoliv samostatnou věcí způsobilou k zadržovacímu právu.
