Středočeský hejtman David Rath avizoval, že hodlal zveřejnit telefonní číslo na soudkyni, která středočeskému kraji zakázala hradit formou daru regulační poplatky za pacienty. Aniž to nastalo, utrhl se v reakci na něho předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček (Právo, 14. duben 2009). Napsal, že Rath „zveřejnil jméno a telefon na soudkyni, s níž prohrál soudní spor“. To je tuplovaná nepravda, protože se soudkyní Rath žádný spor pochopitelně nevedl.
Jakkoli právem může Sváček s despektem pohlížet na politiky, nemůže jim veřejně upírat základní právní aktivity. A „divit se“, pokud se politik v případě prohraného sporu snaží najít chyby i soudu nebo celého soudního systému. Soudce, který si chce vydobýt a udržet nezávislost na politice a politicích, se vyvoláváním sporů s nimi naopak dostává do klinče.
Sváček zcela evidentně opustil nestrannou pozici prohlášením, že „dobrou zprávou je, že vrcholný politik, známý svými ‚schopnostmi‘ dosáhnout svého za každou cenu, na rozhodnutí soudu prostě nedosáhl“. Tady se dal Sváček strhnout k nezastíranému projevu nesympatie k nějakému politikovi, což předsedovi soudu rozhodně nepřísluší. Píše-li Sváček, „nedosáhl“, naznačuje, že se onen politik o něco takového pokoušel. Buď je to pravda, a pak měl Sváček dávno učinit příslušná trestněprávní opatření, nebo není a pěkně si naběhl.
Sváčkův článek navíc navozuje jednu nepříjemnou otázku: Jak by asi hodnotil rozhodnutí soudce, který by nějakému arogantnímu politikovi dal v jeho sporu (právem) za pravdu? Vyvodil by z toho Sváček nutně, že politik „dosáhl“ na rozhodnutí soudu a že soudce nebyl nestranný? Ze Sváčkova výroku totiž lze nabýt dojmu, že soud je „nestranný“, jen pokud u něj politik se svou věcí neuspěje!
Takhle jednoduchý však problém soudcovské nestrannosti ani zdaleka není! Jistě budeme se Sváčkem plesat nad každým nezávislým soudcem, ale pouze v případě, že hledá spravedlnost a není nezávislý ani na zákonech, ani na zdravém rozumu.
Občas totiž takzvaná „soudcovská nezávislost“ přeroste do obludných rozměrů. Pak může nastat situace, kdy třeba obvodnímu soudu může být zcela ukraden soud ústavní (kauza Zýka) nebo okresnímu soudu soud nejvyšší (kauza Volf). O co konkrétně jde?
Ústavní soud svým nálezem nařídil nové jednání v případu s odsouzeným Simonem Zýkou, protože shledal, že se v jeho případě objevily nové důkazy. Obvodní soud pro Prahu 9 se však názorem nějakého Ústavního soudu nenechal rozhodit a proces prostě neobnovil.
Podobně „nezávislý“ byl kladenský okresní soud, který v případě obviněného bývalého kladenského primátora Milana Volfa také neuznal právní názor Nejvyššího soudu za relevantní. A v podstatě bez jakéhokoli zdůvodnění odsoudil Volfa již potřetí – což pak naštěstí napravil odvolací soud a po pěti letech ho obžaloby zprostil.
Z těchto případů by mohl Sváček pochopit, o co se možná neurvale snažil středočeský hejtman. Veřejnost má u soudních rozhodnutí právo vědět, kdo a proč nějak rozhodl. A soudce, který veřejně unese odpovědnost za svůj rozsudek, splňuje jedno z kriterií nezávislosti. V opačném případě je to beznadějně naopak.
