Nezávislost centrálních bank a Steinův zákon

Pravidlo, že co nemůže pokračovat donekonečna, skončí, se může týkat ECB i celé Unie.

Slavný americký ekonom Herbert Stein, který svého času sloužil jako vrchní ekonomický poradce Richardu Nixonovi a Geraldu Fordovi, je autorem slavného bonmotu: „Když něco nemůže pokračovat donekonečna, pak to také skončí.“ Tím měl na mysli, že neudržitelné trendy dovedou skončit zčistajasna prudkou korekcí, kterou si vynutí trhy. Platilo to kdysi pro český de„ cit běžného účtu platební bilance, kdy si trh vynutil opuštění fixního kurzu koruny, a najdete bezpočet dalších příkladů platnosti „Steinova zákona“. Je ovšem velmi dobrou otázkou, zda se to vztahuje i na nezávislost centrálních bank.

Tím, že se Evropská centrální banka (ECB) snaží dělat takovou politiku, která drží eurozónu pohromadě, si dříve nebo později musela vykoledovat nevůli těch členských zemí, pro něž je příliš měkká, o čemž svědčí kupříkladu německý přebytek běžného účtu, který bude letos opět absolutně nejvyšší na světě. Podle respektovaného mnichovského ekonomického ústavu Ifo dosáhne 278 miliard eur, v přepočtu 310 miliard dolarů a ekvivalent 8,9 procenta HDP Spolkové republiky. Bude tak opět před Čínou s 260 miliardami dolarů a Japonskem se 170 miliardami.

Deset let v přebytku

Není to žádná novinka: Německo má vysoké přebytky již deset let a po finanční krizi ještě stouply. Vzhledem k solidnímu ekonomickému výkonu po roce 2010 není překvapující, že má Německo také solidní veřejné finance (kdy jindy by je mělo mít?), ale je tady problém se společnou měnou.

Kdyby Bundesbank řídila měnovou politiku s vlastní měnou, nepochybně by měla také nízké sazby, ale ještě méně pochybujte o tom, že marka by byla podstatně pevnější měna než dneska euro, tudíž by existovala menší propast mezi německými domácími investicemi a úsporami, která vytváří potřebu je recyklovat v cizině. Steinův zákon by platil, ani německé přebytky by nepokračovaly donekonečna, neboť by je vymazala silná marka.

Z porovnání je vidět, že eurozóna jako celek má podstatně nižší přebytek platební bilance v poměru k celkovému HDP 19 členských zemí než Německo. Můžete to interpretovat také tak, že Německo s markou by mělo mnohem pevnější měnu, která by snižovala přebytek vývozu zboží a služeb, zatímco eurozóna bez Německa by měla euro slabší než nyní, což by přispívalo vývozu.

Opravdu nevím, proč se Howard Davies ve svém příspěvku pro Project Syndicate pozastavuje nad tím, že člen vedení Bundesbanky Andreas Dombret v Londýně varoval před diskusemi o nezávislosti centrální banky. Jestli je něco naopak perfektně v souladu s německým viděním světa, pak je to lpění na nezávislosti, dané hořkou zkušeností s opakem v podobě hyperinflace za Výmarské republiky na začátku 20. let minulého století.

Německé politiky totiž nezlobí nezávislost Bundesbanky jako takové, ta je pro ně nadále svatá, na rozdíl od postoje britských politiků vůči nezávislosti Bank of England. Co je zlobí, je fakt, že ECB se nechová jako prodloužená ruka Bundesbanky.

To je úplně opačná tenze než ta, kterou pociťují politici v Británii nebo v USA, kde se vymezují vůči kvantitativnímu uvolňování, respektive jeho nežádoucím vedlejším efektům, ať již reálným, anebo pociťovaným.

Anglický politik buší do národní instituce, která není nekritizovatelná, protože sama má máslo na hlavě za selhání v pozici regulátora (Prudential Regulation Authority je součástí Bank of England), navíc získala nezávislost až v roce 1997, po třech stech třech letech své existence, ale také o čtyřicet let později než Bundesbank (1957).

Nedotčená Bundesbank

Britové neměli historickou zkušenost s hyperinflací. Zato s periodickými vlnami inflace ano a také s ponižujícím pádem libry v roce 1992. Něco takového se Deutsche Mark nepřihodilo a reputace Bundesbanky je v tomto směru nedotčená.

Co je v německém oku poškozené naopak hodně, je reputace ECB, neboť konspirační teoretici, ale i německé odborné kapacity dospívají k závěru, že pod Draghiho vedením není ve skutečnosti nezávislá, ale naopak, že je poplatná ekonomickým a politickým zájmům „jižního křídla“ eurozóny a nebere dostatečně v potaz legitimní německé zájmy. Z definice to tak být nemůže, takovou představou se neměli Němci nikdy nechat zlákat, to nemůže platit, ani kdyby mandát ECB byl opsaný od Bundesbanky přes kopírák. Takže o Bundesbanku bych se nebál, pro ni Steinův zákon platit nebude.

Ale v případě eura, eurozóny a ECB? Nevím, nevím, ale zainvestováno do tohohle projektu mají i německé elity strašně moc.

Přečtěte si další komentáře autora:

Týden, kdy zemřel Cohen a vyhrál Trump

Jak ropa rozložila sovětské impérium

Otrůčci na periferii