Nezbývá, než to vytrpět

Paroubek mi snědl román, říká ekonomický poradce premiéra

Profesor Valtr Komárek se narodil 10.srpna 1930 v Hodoníně. V roce 1942 přežil transport do koncentračního tábora. Roku 1946 vstoupil do KSČ (členem do roku 1990) a po maturitě na gymnáziu studoval v letech 1949-54 na Moskevském státním institutu v SSSR a na Vysoké škole ekonomické v Praze. Do roku 1968 působil s přestávkami na Státní plánovací komisi, přičemž v letech 1964 až 1967 byl poradcem kubánského ministra průmyslu Che Guevary. Během Pražského jara pracoval jako generální sekretář Hospodářské rady vlády ČSSD. Po roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí, polovinu normalizace prožil jako ředitel odboru na Federálním cenovém úřadu. Od roku 1978 působil v ČSAV jako prognostik a listopad 89 jej zastihl ve funkci ředitele Prognostického ústavu ČSAV. Do voleb v roce 1990 zastával post prvního místopředsedy v Čalfově federální vládě, do června 1992 poslancem Sněmovny lidu za Občanské fórum. Od února 1991 je členem ČSSD. Roku 2000 neuspěl v senátorských volbách na Teplicku. Loni se stal poradcem ministra pro místní rozvoj Jiřího Paroubka, který z něho letos v dubnu po nástupu do čela vlády učinil svého ekonomického poradce. Valtr Komárek je vdovec, má dva dospělé syny. Loni na podzim vyšel pod názvem Léta zoufalství a naděje první díl jeho autobiografické románové trilogie.

EURO: Říká se, že v křesle vicepremiéra a ministra financí nahradíte Bohuslava Sobotku. Mluvil s vámi o tom někdy premiér? KOMÁREK: Já myslím, že to jsou spekulace. My jsme o tom s premiérem nemluvili. Myslím, že on v dnešní politické konstelaci respektuje Sobotku také jako místopředsedu sociální demokracie. Pokud by nedošlo k nějaké mimořádné situaci, je Sobotkovo postavení asi stabilizované. Ty spekulace jsou pro mě sice příznivé, nezlobím se za ně, ale nepřikládal bych jim reálný význam.

EURO: Říkáte „myslím“. Tyto úvahy tedy nevylučujete? KOMÁREK: Křeslo ministra financí je vždycky horké křeslo. Když se začne ve vládě a kolem vlády vytvářet kritičtější ovzduší, pak vždycky přihořívá. Množí se úvahy o jiných přístupech k financím i k makroekonomickým vztahům, kritik je hodně. Narůstá zájem o nějaké nové myšlenky, které by derivovaly z ministerstva financí. Zatím je tam hodně - zřejmě z titulu rovnováhy financí - bilancistických přístupů typu má dáti dal. Škrtů, limitů. Tak kdysi pracovala Státní plánovací komise. Chybějí rozbory, analýzy, o kolik se co předražuje, jaké peníze kam odtékají zbytečně. Kontroly jsou jen účetní povahy. Prostě se stupňuje tlak na ministerstvo financí a jeho vedení, a to je možná reálný základ spekulací, že by byla zajímavá změna. Ale moje osobní účast na tom je jen ta, že rád diskutuji o otázkách možných změn finanční politiky. Jsou to prostě úvahy, názory, ale není za nimi žádné reálné politické jednání.

EURO: Vy sám byste se horkého ministerského křesla nebál? KOMÁREK: V mém věku by se člověk měl bát jen smrti. Ale když zmoudříte věkem, ani smrti se nebojíte. Natož nějakého ministerstva financí. Ale já bych spíš neměl velký zájem. Rád bych splnil svůj závazek, že pomohu premiérovi radou, a pak se tiše vzdálil. Nechtěl bych se zapřáhnout do chomoutu operativních činností. Práce ministra financí je velice namáhavá a vůbec to není můj ideál. Navíc si nemyslím, že by premiér měl s nějakou takovou změnou ve vládě počítat do voleb.

EURO: Jak a kdy jste se poznal s Jiřím Paroubkem? KOMÁREK: Roku 1991 jsem přijal nabídku tehdejšího předsedy ČSSD Jiřího Horáka, abych se stal členem klubu poslanců se sociálnědemokratickou orientací. V té době byl Jiří Paroubek ústředním tajemníkem. Vedli jsme s Horákem řadu diskusí o koncepci a strategii, a to v přítomnosti Paroubka, který byl tehdy mladý člověk plný energie, nápadů. Velmi dobře jsme se v té době poznali. Stýkali jsme se dál, i když byl na pražské radnici. Přibližně jednou za měsíc jsme si popovídali o situaci, o ekonomice. Tu a tam jsem třeba i poradil, ale bylo to takové udržování nezávazných přátelských vztahů.

EURO: Máte podobné pohledy na ekonomiku? Vždyť premiér má ve vládě ministry rozdílných názorů. Bohuslav Sobotka, Martin Jahn a vy – jak to jde dohromady? KOMÁREK: Premiér je pragmatik. On by chtěl maximalizovat tempo hospodářského rozvoje, držet ho v tendenci k blahobytu, k všeobecnému růstu lidové spotřeby. A v tom by rád dosahoval konsenzu s různými směry i politickými stranami. Já jsem jeden z mnoha jeho partnerů, také to tak beru. Funkce poradce je vždycky dvojsečná, záleží i na tom druhém, jestli si dá poradit. On naštěstí zatím není ten typ, který má poradce na to, aby jim sám mohl radit. Je radám přístupný, ale poslouchá i jiné, kteří na danou problematiku nahlížejí jinak. Já jsem k tomu tolerantní. Máme na řadu věcí rozdílné názory třeba s Jahnem či se Sobotkou, ale respektuji jejich pohled. Jsou to lidé, kteří mají své argumenty, své vidění. Dlouhý věk mi přinesl filozofické poznání, že stejně nakonec všechno dopadne jinak.

EURO: Která premiérova rozhodnutí za poslední tři měsíce nesou váš rukopis? KOMÁREK: Shodujeme se, že je třeba mít dlouhodobější koncepci. Že záleží na tom, jaké vláda vytváří motivační či vzdělávací podmínky, podmínky pro export a podobně. To za prvé. Za druhé jsme se shodli, že aby vláda nedělala velké chyby, měla by mít určitou souhrnnou koncepci ekonomiky. A z úvah o motoru pro ekonomiku nám vyšla nutnost větší podpory sektoru domácností, protože v Česku je příjmový vývoj obyvatelstva spíš přibrzďován. Zatím jsem s premiérem podrobně nehovořil o tom, že efektivnější jsou investice do lidí než do staveb nebo do nových továren. Ovšem považuji za úspěch, že se s premiérem – viz jeho žofínský projev - shodujeme v určitých koncepčních přístupech a pohledech na makroekonomické vztahy. Řekl bych, že se i stmeluje fronta s vicepremiérem Jahnem, protože jsme ve třech vedli diskuse o Jahnově koncepci strategie.

EURO: Takže si s Jahnem rozumíte víc než se Sobotkou? KOMÁREK: Ne. To je v různých pohledech různé. Jsou mi bližší Jahnovy názory, že bychom měli být velkorysejší, pokud jde o růst mezd a nákladů na školství, vzdělanost, výzkum. V tom jsme stoprocentně jednotní. A řekl bych, že Sobotka to jako inteligentní, vzdělaný člověk uznává, ale jako finančník nenachází zdroje. Šetrně řečeno. Takže vlastně nechtě tomuto vývoji nedává průchod. Trochu jiné názory s Jahnem máme, pokud jde o možnosti konkurenceschopnosti. Příliš úzkostlivě vidí problémy vedlejších nákladů práce spojených s příspěvky na zdravotnictví, na zdravotní péči a na důchody. Má blíž než já k radikálnímu vidění i řešení těchto otázek, kdežto se Sobotkou jsme si v tomto daleko blíž. Považuji za svůj úspěch, že se s premiérem dostáváme k těmto diskusím. A že se vládní fronta sjednocuje, tříbí. Daleko víc bych ještě uvítal - ale to myslím současný stav neumožňuje - aby do diskusí byli víc vtaženi opoziční ekonomové, opoziční politikové.

EURO: Konkrétně: když se podíváte na vládou schválené zákony, za kterými paragrafy lze vidět vaši radu? KOMÁREK: Toho je málo. Probíráme s premiérem vládní materiály pravidelně každý týden. Účastním se jednání ekonomických ministrů před každou vládou a tam spíše reaguji na premiérovy dotazy nebo nejasnosti, protože mám víc času než on ty materiály prostudovat. Samozřejmě jsme diskutovali o celé řadě konkrétních otázek, jako jsou partnerství soukromého a veřejného sektoru, územní plán, stavební řád, úpadkový zákon nebo Zákoník práce. Ale znamená to pro mě velké a nepříjemné pracovní zatížení. Nejsem legislativec a nemám rád všechny ty předpisy. Myslím si, že trpíme ohromnou inflací zákonů a předpisů. Bručím, když je na vládě převaha materiálů, kde se vlastně navrhují zase další zákony. Celá řada probíraných věcí mě nezajímá, ale musím je po dohodě s premiérem číst.

EURO: Takže se vlastně pro Paroubka obětujete? KOMÁREK: Obvykle mi na to čtení zbude sobota a neděle, takže čtu se skřípěním zubů, někdy i s odporem. A protože mě to z poloviny nebaví, ale z jakési profesní chorobné odpovědnosti starých lidí to dělám, připadám si jako úplný trouba, protože bych daleko raději četl Dostojevského, třeba Zápisky z mrtvého domu. Ale je to slušnost a myslím, že premiér si toho váží. Ví, že při tom trpím, ale bere to tak, že on trpí také a že holt jsme teď v tomhle nezáviděníhodném postavení. Takže nezbývá, než to dotrpět. Doufám, že do vítězného konce. Já ovšem o koncích ve svém věku raději nepřemýšlím.

EURO: Která pozitiva podle vás obsahuje Modrá šance ODS? KOMÁREK: Pozitivní je na ní snaha, že usiluje o jakési strategické koncepční řešení. Je tu ale problém, že koncepce se jako leitmotiv nese jenom v základním směřování. Tedy v trojúhelníku jednotná daň, privatizace veřejných systémů s cílem snížení zaměstnavatelských nákladů práce a posílení konkurenceschopnosti. Jenže jednotlivé odvětvové koncepce se tím leitmotivem vůbec nevážou. Pro mě byla třeba opravdovým zklamáním část ekonomická, kde Martin Říman na základě dvou tabulek konstatuje, že Lotyšsko, Litva, Estonsko a Slovensko rostou rychleji než my, a že pokles živností způsobili socialisté všemi možnými příkazy a zákazy. Ale vlastně tam nenajdete nic o problémech nákladů práce a exportu, konkurenceschopnosti, vědy, výzkumu, vzdělanosti, lidských zdrojů. Jak může někdo prezentovat ekonomiku v takovém naivním pojetí s takovou politizací, apriorní polemikou a znevážením ex ante protivníka, když sám vůbec nic nepřináší? U člověka to vyvolává pochyby o nosnosti toho celého koncepčního trojúhelníku.

EURO: Rovná daň se vám jako princip líbí? KOMÁREK: Tam se střetáváme koncepčně, to je to dvojí vidění světa. Plně chápu, když ODS vychází z toho, že zvýšením konkurenceschopnosti bude více pracovních příležitostí, méně nezaměstnanosti a že s růstem HDP porostou příjmy obyvatelstva. To je taková liberální koncepce. Já jsem ale v zajetí sociálnědemokratického vidění světa. Naše politika je stejně liberální, můžeme stejně diskutovat o daních, o konkurenceschopnosti. To nejsou dva světy, které by si neměly rozumět. Dokonce si myslím, že mohou velice dobře spolupracovat. Ale ČSSD má představy o vyšším sociálním zabezpečení obyvatelstva. Vycházím z toho, že zdaleka ne všichni lidé musejí mít podnikatelské ambice, aby se hnali za ziskem. Moderní společnost potřebuje kvalitní učitele, lékaře, zaměstnance, kteří by měli ambici odvést solidní práci a mít za to solidní plat a jakousi jistotu. A vůbec netouží po tom, aby se díky nižším daním hnali za nějakým podnikáním.

EURO: Dobře. Ale není rovná daň efektivnější? KOMÁREK: Česká ekonomika zatím není v takovém stavu, abychom mohli mít generálně patnáctiprocentní daň. Málo platné, lidé, kteří u nás ročně vydělají milion, zaplatí dnes při dvaatřicetiprocentní dani asi 320 000 korun, ale při patnácti procentech to bude 150 000. Ušetří 150 000. A čím vyšší plat, tím snáz ušetří na mercedes, což myslím není nutné. Aniž bych chtěl znevažovat majetné lidi, přece jen si myslím, že je rozumná určitá daňová progrese. Alespoň v této době, kdy české platy jsou na úrovni 40 procent platů ve staré západoevropské patnáctce a kdy asi 70 procent zaměstnaných nedosahuje na průměrnou mzdu. Co se týče větší privatizace veřejných systémů, byla by reálná, kdybychom měli alespoň takovou průmyslovou úroveň, jaká je v Německu. Kdybychom se za deset let posunuli na průměrný plat 25-27 000 korun. My jsme ale teď příliš chudí na to, abychom dělali takové reformy. Modrá šance je příliš tvrdá pro širokou nízkopříjmovou vrstvu obyvatelstva včetně důchodců.

EURO: Vy ale mluvíte o spolupráci mezi liberály a sociálními demokraty. Je vůbec možný kompromis? KOMÁREK: Záleží podle mých zkušeností spíš na konkrétních lidech. Když přijde skupina rozumných politiků a odborníků, kteří chtějí nejlépe reagovat na zájmy obyvatelstva, bude ten politický rozdíl zanedbatelný. Dnes je to ale vyostřené. Já se hlavně nemohu smířit s představou privatizace veřejných systémů. Vždyť v Evropě se dvě stě let bojovalo za to, aby se od tradičních pastoušek a chudobinců přešlo k veřejnému důchodovému systému, aby lidé nebyli ve stáří v potupné situaci. To je pak potupné pro celou společnost, protože můžete být mladý a cítit se dobře, ale když vidíte kolem spoustu starých žebráků, tak to není země, ve které je příjemné žít.

EURO: Jste v úzkém kontaktu s někým z ODS? KOMÁREK: Ne. Ale já ty lidi znám, protože řadu z nich jsem učil. Navíc slušný člověk z ODS je mi bližší než neslušný člověk ze strany, jíž jsem já členem. Člověk to s politizací nesmí přehánět. Je možné o těch otázkách v klidu rozumně diskutovat a pořád jde o to, hledat optimum zájmů obyvatelstva této země. A tam jsou zájmy stejné u všech slušných lidí napříč politickým spektrem. Pak už jde z poloviny o technokratické cesty.

EURO: Byl jste 44 let členem KSČ. Proč má tato strana šestnáct let po Listopadu 89 téměř dvacetiprocentní preference? KOMÁREK: Řekl bych, že lidi u nás se dělí na tři skupiny. Jedna třetina si kupodivu minulý režim velice pochvaluje. Když s nimi mluvíte otevřeně, oceňují tehdejší sociální jistoty, plnou zaměstnanost i jakousi uvolněnost v tom, že nemuseli pracovat s takovým nasazením, s rizikem, že ztratí zaměstnání. Žili si v pohodě, užívali si chaty a život v mikrokomunitách. Takový ten hrabalovský život, kdy si dělali své klobásy a pili pivo a už dopoledne mnozí posedávali v hospodách. Teď říkají – bylo to lepší. Dnes je to prý kruté, samá honba za penězi, obyčejný člověk je tady za blbce. A není to jenom proto, že důchodci převrací každou stokorunu. Jde o jakýsi pocit uražené lidskosti. Že nikdo nemá zájem se s nimi bavit. Mají představu, že jen ten, kdo u nás má peníze, je plnoprávný občan.

EURO: Kdo je v druhé skupině? KOMÁREK: Další třetina jsou intelektuálové, spíše ti mladší. Ti ten režim odsuzují jako dobu temna, národní retardace. Pořád to vidí optikou padesátých let - tábory, politické procesy, útlak svobody. A třetí třetina jsou ti nejmladší, kteří už tohle všechno znají z vyprávění a záleží spíše na tom, pod čím vlivem jsou. V jaké rodině vyrůstají. A tady si myslím, že KSČM nejvíc čerpá svou sílu. Prostě velká část pamětníků vidí tu dobu jako příznivější pro život než dnešek. KSČM má obrovské sociální zázemí, jde zhruba o 2-3 miliony lidí. A tradice to přikrmuje. Současná propaganda je totiž tak zploštělá a zjednodušená, že nevidí, že i ten Hrabal obrážel určitý kolorit té doby, kdy lidé žili pod menším existenčním tlakem. Politický tlak byl jistě velký, ale dopadal hlavně na intelektuály. Kdo tehdy držel v ruce kladívko, žádný velký strach z StB – pokud se neopil a neřval, že je Husák vůl – nepociťoval.

EURO: Jak tedy mluvit o minulém režimu? KOMÁREK: Myslím, že té nostalgické třetině nahráváme. Tím, že se pořád tak exaltovaně mluví o pokleslých mravech, o kolaborantech. Že se nerozlišuje mezi historií národa a historií KSČ. Všichni přitom vědí, že tu byl Semafor, hrál Höger a další herci, kteří měli stejnou úroveň jako herci pařížských divadel, nebo že tu hrála Česká filharmonie. Vždyť všichni dnešní mladí úderní oponenti režimu, naděje ODS, byli porozeni socialistickými gynekology. Ta třetina, místo aby se adaptovala na demokracii, vidí lacinou propagandu, která nekoresponduje s jejich pamětí. Nepůsobí to na ně. Lidé zůstali ve starém myšlenkovém pojetí. Mnozí členové KSČ jsou slušní lidé: oni to berou tak, že žili jako komunisté a chtějí umřít jako komunisté. Je nenapadá nic z konjunkturalismu.

EURO: Nemáte strach, že se KSČM brzy dostane do vlády? KOMÁREK: KSČM sice má obrovské sociální zázemí, ale její vedení je nedokáže vůbec využít. Přeci by si mohli uchovávat takové ty základní ideje, kdy mnoho slušných lidí bylo přitahováno ke komunismu. Přitahovala je idea lidské rovnosti nebo lidské důstojnosti. Kdyby komunisté stáli na těchto ideálech v moderním pojetí a velice ostře odsoudili poučky třídního boje, diktatury proletariátu, násilí, odsoudili tvrdě padesátá léta a všechny chyby, co udělali a jednoznačně vyzdvihli demokratický program nějaké demokratické levice, myslím, že by mohli být i docela zajímavou parlamentní stranou. Kdežto takhle žijí z minulosti. Jsou skanzenem a nebudou mít velkou budoucnost. Budou umírat se stárnoucí populací.

EURO: ČSSD ale komunistům svou rozhádaností podává pomocnou ruku. KOMÁREK: KSČM má zaděláno na dlouhodobě stabilizovaný patnáctiprocentní podíl. Jestli se z něj stal dvacetiprocentní, pak je to reflexe chyb ČSSD. Toho neutěšeného stavu, ve kterém se nachází. Stavu vnitřní obrovské rozhádanosti, nedostatečné konzistence, koncepčního nahlodání vnitrostranické demokracie nebo principu demokracie vůbec. Stavu nahlodání lobbingem, těmi agenturami. To je rakovina, která ČSSD sžírá. Politika se pak stává byznysem a je to tedy v podstatě z velké části o penězích. ČSSD v tom má velké problémy a ty nahrávají preferencím komunistické strany i v této její nemoderní podobě.

EURO: Ve vašem okolí zuří aféra Unipetrol a Doležel. Jak to vnímáte? KOMÁREK: Mně jde o to, aby ČSSD šla správnou cestou a byla čistou stranou. Ale jsem smutný, že se tyto problémy neřeší. Že se řeší obyčejné praktiky politického boje v tom nejužším pojetí. To mě hodně skličuje.

EURO: Loni vyšel první díl vašeho biografického románu, který jste chtěl původně vydat posmrtně. Slevil jste v jeho textu z upřímnosti? KOMÁREK: Ne. Já vůbec nechtěl psát paměti.. Napsal jsem román, možná i proto, že celý život jsem ctitelem klasického historického románu, klasické beletrie.

EURO: A šlo vám to rychleji, než jste předpokládal… KOMÁREK: Ne, to ne. Ona to bude trilogie, takže možná tu smrt ještě stihnu před vydáním třetího dílu.

EURO: Stíháte psát i jako Paroubkův poradce? KOMÁREK: Ne. Vyšel první díl o válečném období, teď je v tisku druhý díl do roku 1968 a třetí díl mi snědl Paroubek, kdybych to řekl jednoduše. Těším se, až to tady skončí a já si zase sednu doma na terasu a budu psát.

EURO: Prý na vašich autogramiádách čtenáři slzejí, stejně jako vy sám. Je to pravda? KOMÁREK: Lidé často říkají, že je ta kniha dobrá. Což mi samozřejmě dělá moc dobře, nemyslím kvůli ješitnosti, ale člověk je rád, že se to líbí. Kupodivu sedí i žánr thrilleru: kdosi mi říkal, že se o to tahají doma s manželkou a že když to začnou číst, že už nejde přestat: Čili je to zřejmě jako průjem. Nezastavíte to. Víte, velice mě ta práce těší. Vkládám do toho svou celoživotní filozofii. Mně nejde o popis událostí, já beru historii jako tisíciletý zápas o ducha člověka, o to, jak se mísí ty temné instinkty, které si odnášíme ze světa, který máme společný se zvířaty – strach, agrese, nenávist, závist, krutost - s těmi, co nás dělají lidmi. Soucit, láska, vztah k lidem. To není už Darwinova evoluce, to je evoluce duchovní, evoluce člověka, který kultivuje svoje city. Pro mě je ohromná radost to psát a někdy si ve Strakovce připadám jako trouba, když dělám vládní materiály, a mám na sebe trochu vztek.

EURO: Od dubna jste nenapsal ani čárku? KOMÁREK: Nenapsal. A to mě mrzí. Ještě raději čtu. Přečetl bych si rád třeba Dostojevského Legendu o velkém inkvizitorovi, zejména po jednání s některými lidmi ve Strakovce. Když vím, že bych mohl číst tohle a tamto, a já hlupák čtu vládní materiály o zákonech, o legislativě… Feuchtwangerův Žid Süss byl velmi úspěšný, nakonec se stal dvořanem a prakticky ministrem financí, měl spoustu cizokrajných ptáků a papoušků. Přišel k němu moudrý rabín a Süss mu říká: „Podívejte se, jakého já mám papouška.“ A rabín smutně namítl: “ A k čemu je židovi papoušek?“ A tak si já někdy říkám: Proboha, k čemu je Komárkovi pročítání legislativních materiálů současné vlády?