Druhý pilíř penzijního systému dorazila přílišná regulace distribučních kanálů
Jedním z hlavních bodů agendy nové vlády bude nepochybně i osud druhého, tzv. kapitalizačního pilíře důchodového systému. Médii i odborníky zatracované reformní dítě kabinetu Petra Nečase čeká s největší pravděpodobností chmurný osud, přesto neuškodí podívat se blíže na důvody jeho fatálního neúspěchu. A to především proto, abychom se u podobných reformních změn vyvarovali napříště opakování stejných chyb.
Druhý, optoutový pilíř důchodového systému byl zaveden k začátku roku 2013 na základě doporučení tzv. druhé Bezděkovy komise. Už od počátku bylo jasné, že jde o kompromis kompromisů, ne nadarmo připomínající princeznu z oné slavné pohádky: občané si měli spořit – ale jen nepovinně, systém nabízel „státní fond“ (fond státních dluhopisů) – ale spravovaný soukromými společnostmi, do systému šlo vstoupit – ale už ne vystoupit a podobně.
Jak už to tak bývá, snaha vyhovět všem se v konečném důsledku obrátila proti reformě samotné a do nového pilíře začal záhy „střílet“ kdekdo: ekonomové, novinoví komentátoři i zástupci opozice. Oproti původním předpokladům se tak druhý pilíř od počátku střetl s chladným přijetím veřejnosti a z původně zamýšleného masového produktu, který bude idea reformy prodávat sama, se stalo klasické nežádané zboží, závislé na aktivním prodeji.
Z pohledu finančního sektoru nebyla tato situace nová, se stejným handicapem se dlouhodobě potýká například životní nebo rizikové pojištění. To všechno jsou produkty objektivně potřebné, které se ovšem z pohledu klientů nekupují, nýbrž prodávají. Co se týče druhého pilíře, vláda měla v zásadě tři možnosti, jak jej občanům „prodat“ – tedy zajistit individuální vysvětlení jeho principů a smysluplnosti.
V prvé řadě se mohla pokusit překonat negativní náladu vlastní velkorysou komunikační kampaní. Zadruhé mohla využít mamutí prodejní sílu stovek poboček bank a finančních institucí. Anebo konečně zatřetí mohla do systému aktivně zapojit desetitisíce nezávislých finančních zprostředkovatelů a poradců. Všechny tyto tři kanály mají svá pro a proti a zkušený stratég by z nich snadno sestavil efektivní distribuční mix. Strategie, kterou zvolil kabinet Petra Nečase reprezentovaný ministerstvem financí, byla však patrně ta nejméně účinná ze všech možných.
Jak prodat reformu Na první možnost, vlastní osvětovou kampaň, vláda rozpočtové odpovědnosti v podstatě předem rezignovala. Tedy nepočítáme-li horkou jehlou šitou epizodu „Viki a jeho nádrž“ spuštěnou v létě 2013. Tato 20milionová kapka v oceánu negativní publicity samozřejmě nemohla naladěním veřejnosti nijak významně pohnout. Z pohledu státu se však jevilo logické, aby reformu prodaly hlavně fondy jako takové, a proto vláda s výraznější kampaní zřejmě nikdy opravdu nepočítala.
Banky a jejich dceřiné penzijní společnosti, které se v menším počtu odhodlaly do druhého pilíře investovat, měly ostatně velkou motivaci, aby uspěly. Náklady na implementaci nového systému byly enormní a v situaci, kdy u řady finančních skupin vydělává jen česká pobočka, musel být tlak akcionáře značný. Do úsilí penzijních společností však hned na začátku vstoupila neviditelná ruka regulátora, která do zákona o novém důchodovém spoření zakomponovala limit na marketingové náklady ve výši tisícinásobku průměrné mzdy (cca 27 milionů korun za rok).
Teprve čas ukáže, nakolik byl tento strop racionální, či pro vlastní obchodní činnost fondů svazující…
Ale i pokud vláda nebyla ochotna utrácet za vlastní kampaň a nedůvěřovala marketingu penzijních společností, stále zbývala třetí možnost: zapojit do hry nezávislé finanční zprostředkovatele a poradce. Abychom se nemýlili, nezávislí poradci zprostředkovali jen za poslední čtvrtletí roku 2012 přes 190 tisíc smluv o „starém“ penzijním připojištění, tedy zhruba dvakrát tolik, než bylo skóre druhého pilíře za celý rok 2013. Řeklo by se tedy, že pro komunikaci důchodové reformy jde o ideální cestu.
Ovšem i na tento kanál regulátor pamatoval paragrafem a omezil odměnu za zprostředkování (provizi) na úroveň 3,5 procenta průměrné mzdy (aktuálně asi 900 korun). Skutečně si někdo myslí, že za tuto miniaturní částku bude někdo investovat desítky hodin do vysvětlování předností reformy a přesvědčování, že má smysl se do ní zapojit? Nebylo překvapením, že většina poradců v důsledku tohoto ustanovení reformu víceméně otevřeně ignorovala.
pouČeNÍ Z krIZoVÉHo VÝVoJe Jaký byl důvod pro takto obrovskou přeregulaci prodejních kanálů? Často můžeme v kuloárech zaslechnout obavy z opakování „slovenského scénáře“. Ale zde si musíme otevřeně říci, k čemu na Slovensku skutečně došlo. Je pravdou, že prudký růst získatelských provizí přestal být smysluplný, když začaly směřovat místo k získání nových klien tů k přetahování těch stávajících. Ale i tak – celé náklady distribuce hradil akcionář ze svých výnosů. Nikoli klient, jako tomu bylo u donedávna neodděleného majetku našeho „starého“ penzijního připojištění. I kdyby se tedy slovenský scénář skutečně realizoval, jeho dopad na klienta skrze zastropované poplatky fondů by byl limitně blízký nule.
Přestože hlavní slabinou druhého pilíře byla od počátku jeho politická kontroverze, masivní přeregulace na úrovni distribuce mu zasadila poslední úder. Co se týče finančního byznysu, ten si vzal ponaučení celkem rychle – většina klíčových hráčů vzala osud druhého pilíře jako cennou lekci, že sebelépe vymyšlený finanční produkt se prostě nebude prodávat sám.
Vzal si však ponaučení stát, jakožto tvůrce regulatorních pravidel hry? Pokud ano, měl by co nejdříve odblokovat provizní limit alespoň v modernizovaném třetím pilíři, doplňkovém penzijním spoření. To lze na rozdíl od druhého pilíře ve stávajících mantinelech ještě zachránit.
V situaci přirozeného odlivu účastníků ze „starého“ penzijního připojištění (viz graf) hrozí regulační zaseknutí nového třetího pilíře velkými sociálními důsledky, kdy by domácnosti mohly omezit spoření na důchod. To vláda musí řešit. Rovněž by ministerstvo financí mělo postupovat velmi uvážlivě při tvorbě nově připravované regulace pojišťovnictví a netrpělivě očekávaných jednotných pravidel distribuce všech finančních produktů.
Osud druhého pilíře názorně ukázal, že důraz na ochranu spotřebitele dotažený ad absurdum plodí mnohdy značně nečekané důsledky a rozhodně není samospasitelný.
Památný výrok nejmenovaného vysokého úředníka ministerstva financí —tak ty fondy neprodávejte!“, adresovaný vpředvečer startu reformy šokovaným zástupcům finančního byznysu, by tak mohl zůstat jen varovným historickým mementem…
O autorovi| JIŘÍ ŠINDELÁŘ• Unie společností finančního zprostředkování a poradenství
