Přiznám se, že právě úryvky z Nosovovy dětské utopistické knížky Neználek ve Slunečním městě byly první věcí, která mě napadla při čtení článku o „mluvících dálnicích“ v Česku. Jde o první krok na dlouhé cestě k zavedení autonomního provozu na autostrádách. Proti této strategii ministerstva dopravy nelze nic namítat, stejným směrem se ubírá celá západní Evropa a není čas otálet. Jenže v české realitě to opět vypadá, že stavíme dům od střechy.
Budování systémů, jež budou chytrým vozidlům posílat informace o tom, co je čeká za dalších pět kilometrů dál, dává smysl na kvalitně fungující dálniční síti. Jenže tu zatím - a zřejmě ještě hodně dlouho - mít nebudeme.
Myšlenky na to, jak přínosné bude, když vám palubní počítač u Velkého Meziříčí oznámí, že byste měli dávat pozor, protože na příštím exitu se porouchalo vozidlo, působí hezky, ale k čemu vlastně jsou, když čeští řidiči nezvládají pravidlo zipu a co pět kilometrů dálnici ucpe předjíždějící kamion?
Jak (ne)fungují koncepce vymýšlené z kanceláří, dobře ilustruje rozhovor s Janem Macháčkem, který ve dvaadvaceti odletěl na Nový Zéland, aby se naučil hrát ragby a dostal se na špici. Když se vrátil zpátky, musel si založit vlastní klub a rozjet akademii pro malé hráče, protože zkostnatělí svazáci se drželi svých vizí. V momentě, kdy Macháček popisuje, že Česká ragbyová unie byla proti, protože se bála, „že budeme vykrádat děti tradičním klubům“, dostavují se důvěrně známé pocity. A nemusí jít jen o sport. Přehnané obavy a křečovité dodržování přežitých nebo nelogických koncepcí jsou často jen zbytečnou brzdou. Dvojnásob si to čtenář uvědomí právě v případě Macháčka, který prošel i prestižními Barbarians F. C.
Za pár dní začíná advent, jedna z nejhezčích částí roku, takže zůstávejme optimističtí a skromní. Třeba tak, jak to píše Nikolaj Nosov: „Nebreč, Neználku, žít se dá pěkně i bez kouzelné hůlky. Na co hůlku, když nám svítísluníčko!“0
O autorovi| Ondřej Stratilík stratilik@mf.cz
