Mohutná osmiúhelníková bastionová pevnost zabírající skoro 400 hektarů byla na svou dobu obrovským dílem. Budovalo ji 15 tisíc lidí ze všech koutů monarchie a spolkla celkem 230 milionů velkých cihel „šancovek“, kvůli kterým podnikatel Kaspar Wieser z Aradu (jeho dům je dodnes nejhonosnější soukromou stavbou v Terezíně) vybudoval v okolí pět velkých cihelen.
Kromě samotného Terezína se opevňovaly okolní kopce, stavěly cesty a vysazovaly dlouhé aleje dubů a lip, aby obráncům v případě válečného konfliktu nechybělo dřevo.
Postavit Terezín přiměla Josefa II. 40 let trvající série válek s Pruskem. Rakousko v nich ztratilo Slezsko a chtělo svoji novou severní hranici zabezpečit proti dalším vpádům. Východní křídlo už střežily pevnosti v Olomouci a Hradci Králové a brzy ho měl posílit východočeský Josefov.
Západní křídlo měl ochránit právě Terezín, o jehož stavbě rozhodl Josef na začátku roku 1780. Terezín byl úmyslně vystavěn poměrně daleko od saských hranic (zhruba 30 kilometrů), protože neměl bránit vniknutí Prušáků do Čech, ale zadržet jejich postup a uvázat je do vleklé opotřebovávací války.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
„Obrana pevnosti nebude odkázána jen na vlastní posádku, ale na pomoc obleženému vojsku se přisunou polní sbory. Tím se vytvářejí předpoklady, aby se boj o pevnost rozvinul v rozsáhlejší válečné operace v širokém okolí,“ vysvětloval polní zbrojmistr hrabě Carlo Clemens Pellegrini.
Smrt atentátníků
Terezín naděje svých stavitelů nikdy nenaplnil a nakonec se kvůli vývoji vojenské techniky stal zbytečným. Dokázala to prohraná válka s Pruskem v roce 1866 a o dvaadvacet let později přišel Terezín o status pevnosti. Hradby se poté na několika místech zbořily a z Terezína se stalo posádkové město. Malá pevnost kromě toho sloužila jako jedno z nejtěžších rakouských vězení a za první světové války vznikl v Terezíně zajatecký tábor.
Jeho zdaleka nejslavnějším vězněm byl Gavrilo Princip, kterého – spolu s dvěma pomocníky – poslal do Terezína soud za atentát na Františka Ferdinanda d’Este. Dozorci se k trojici chovali údajně korektně, ale podmínky věznění byly tak příšerné, že se konce války ani jeden nedožil. „V samovazbě velmi zle, bez knih, nic na čtení, s nikým kontakt (…) spí v noci nejvíc čtyři hodiny. Často sní. Pěkné sny. O životě, o lásce, ne neklidné,“ zapsal si po jednom setkání s Principem vězeňský psychiatr Martin Pappenheim.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Tuberkulóza a kostižer (tuberkulózní zánět kostí) Principa zabily v dubnu 1918. Záměrně skončil v neoznačeném hrobě, ovšem jeden z vojáků si místo zapamatoval, a tak si jeho ostatky mohla roku 1920 slavnostně vyzvednout jugoslávská delegace. Někdejší Principův hrob pak po celou první republiku sloužil coby jedno z kultovních míst nového státu.
Charakteristický je v tomto ohledu článek Národní politiky z roku 1932, který pateticky vzpomínal „na mladé soudce i exekutory středověkého páru manželského“, kteří „byli umučeni v porobené tehdy zemi české nelítostnou zlobou a pomstychtivostí nepřátel“.
Posádkovým městem a vězením byl Terezín i za první republiky. Skončil v něm například vlastizrádce kapitán Jaroslav Falout, podle jehož příběhu byla natočena jedna z epizod Hříšných lidí města pražského.
Židovské ghetto
Nejrychleji – a bohužel také nejtragičtěji – běžely dějiny v Terezíně za druhé světové války. Tomuto období se ale věnovat nebudeme, protože je dobře známé. Takže jen velice stručně.
V Malé pevnosti vznikla už v červnu roku 1940 věznice gestapa, kterou za války prošlo 32 tisíc lidí – většinou českých odbojářů. Celkem 2600 z nich zahynulo přímo v Terezíně (řada dalších v jiných koncentrácích); 300 lidí bylo popraveno, zbytek zavraždili, umučili či k smrti vyhladověli sadističtí dozorci. Hlavní pevnost Němci změnili na židovské ghetto, které sloužilo především jako shromaždiště před dalším transportem na východ. Ghettem prošlo do dubna 1945 zhruba 140 tisíc Židů, 35 tisíc z nich zemřelo hned v Terezíně, dalších 83 tisíc nacisté zavraždili po převozu do vyhlazovacích koncentračních táborů.
Neříkají vám nic řeči o slovanské vzájemnosti a bratrství s Rusy? Není divu. Svým původem máme blíže k Němcům a Rakušanům. Čtěte více v eseji:
Česká genetická směska
V samém závěru války Němci do Terezína převezli zhruba 15 tisíc dalších vězňů z východu. Do tábora zavlekli skvrnitý tyfus, a tak se umíralo i po skončení války. Celkem šlo o zhruba 1500 lidí, a to včetně českých a ruských zdravotníků.
Poválečná pomsta
V Terezíně bohužel po válce nezabíjel jen tyfus, ale také Češi. V Malé pevnosti vznikl hned po osvobození internační tábor pro Němce. Celkem jím do jeho rozpuštění v únoru 1948 prošlo dle studie archiváře Marka Polonacarze 3725 vězňů a 548 z nich zemřelo.
Oproti desítkám tisíc mrtvých z doby druhé světové války to nevypadá nijak dramaticky, ale skoro 15procentní úmrtnost je děsivá. V Terezíně zavření Němci přitom většinou byli „obyčejní“ civilisté čekající na odsun a nikoli váleční zločinci, o čemž svědčí fakt, že před mimořádnými lidovými soudy z nich stanula jen zhruba desetina.
Katastrofální hygienické podmínky, nedostatek léků a hlad kosily hlavně staré lidi, ovšem existují silné a nezvratné důkazy o vraždách a jiných násilnostech, kterých se dopouštěli dozorci.
Německo posílá zahraničním esesákům důchod a proplácí lázně. Židovská rada je v šoku
Vyznačovalo se tím hlavně první „divoké“ období, které na konci června 1945 skončilo zatčením skupinky osmi – většinou bývalých terezínských vězňů –, kteří se podíleli na vedení tábora a střežení Němců. Z jejich výslechů mimo jiné plyne, že nechali 25 až 30 internovaných Němců zavraždit vpichováním injekcí.
Zjevně ale docházelo i ke zcela otevřenému násilí, o čemž svědčí třeba svědectví jednoho z kápů, dle kterého polský dozorce Alfred Kling umlátil násadou od krumpáče 25 až 30 Němců z transportu, který přijel do Terezína v průběhu května.
O podmínkách, které v Terezíně panovaly po válce, si můžeme udělat představu i díky denním rozkazům strážní služby. Na konci srpna 1945 například zakazoval „nošení holí, obušků, prutů, býčáků a podobných předmětů vůbec“, přičemž ještě v dubnu 1946 jiný podobný rozkaz varoval strážné, že jim „nepřísluší právo trestat internované, zvláště ne tělesně, ani je nutit k nějakým úkonům podle gestapáckých metod“.
Trest za tyto ukrutnosti nepadl žádný. Případ osmi zatčených se neustále protahoval a soudní líčení bylo nakonec stanoveno na květen 1948. Komunistický režim však o spravedlnost nestál.
Čtěte také:
Bývalý esesman odkázal miliony spřáteleným skotským penzistům
Popírala holokaust, zůstává ve vězení. Co se v Německu o nacistech smí říkat a co ne?
Skandál v Německu: nacistické UFO je výmysl, model musela firma stáhnout z prodeje
