Jerome Kohlberg v podstatě vynalezl temnou stránku kapitalismu, totiž nepřátelské převzetí firmy tzv. pákovým efektem. Později se téhle metody zřekl a dožil jako filantrop
V první polovině 90. let běžel v kinech slavný film Barbarians at the Gate (Barbaři před branami), který popisoval boj dvou investičních skupin o potravinový a tabákový koncern RJR Nabisco v roce 1988. Vítězně z něj vyšli největší barbaři ze všech, totiž KKR (celým jménem Kohlberg Kravis Roberts & Company). Zakladatel Jerome Kohlberg (10. července 1925 – 30. července 2015) již mezi nimi nebyl, přestože si firma (jež svého času uvažovala i o privatizaci Českého Telecomu) ponechává jeho jméno v názvu dodnes. Kohlberg byl totiž svého druhu vynálezcem těchto obchodů.
PÁKOVÉ OBCHODY
V 60. letech pracoval v investičním oddělení banky Bear Stearns a obrátil její pozornost novým směrem. Začal odkupovat středně velké firmy v nějakém skomírajícím odvětví – třeba výroba cihel či drátů –, jejichž zakladatelé hledali způsob, jak se svým podnikem na stáří naložit. Nechtěli jej obvykle prodat konkurenci, ale současně ani nechtěli zatížit rodinu vysokou dědickou daní v případě smrti. Kohlberg přišel s nápadem tzv. bootstrap dealu („poutkového obchodu“), při němž si zakladatel ponechal ve společnosti podíl, rozhodovací práva ale přešla na nového majitele.
Po svém osamostatnění Kohlberg a jeho bratranci Henry Kravis a George Roberts rozšířili působnost na všechna možná odvětví, přičemž ke svým nákupům používali bankovní půjčky podobným způsobem, jako když si rodina bere hypotéku. Lovili pořád větší ryby. Do poloviny 80. let jim spadla do klína Storer Communications, Union Texas Petroleum, Beatrice Cos. V americké ekonomice se rozpoutalo pravé peklo, neboť pákové obchody – kdy několik vlastních milionů sloužilo jako jistina pro mnohem větší kapitál vypůjčený od bank a dalších investorů – v čele s takovými investorskými esy jako Victor Posner, Saul Steinberg, Kirk Kerkorian vyústily v lavinu nepřátelských převzetí. Různí investoři se buď přetahovali o akcionáře nejvyššími nabídkami za akcii, anebo za jejich zády ovlivňovali korporátní vedení, dokud na nabídku nekývlo.
„Nikdy neplať hotově! Nikdy neříkej pravdu! Nikdy nehraj podle pravidel!“ zněla prý pravidla investorů. Dokonce i Kohlberg o svých partnerech začal říkat, že jsou příliš draví a marnotratní, takže se s nimi v roce 1987 rozešel a založil svůj vlastní fond Kohlberg & Company. Spolu se synem se soustředili na středně velké podniky a přátelské dohody s vedením. Investiční fondy se postupně kultivovaly a z pákových obchodů se staly „private equity“ fondy (v Evropě se jim též říká venture capital).
NEZABÍJEJTE ZLATOU HUSU
Právě venture kapitálu – investor kupuje nadějné firmy a rozvíjí je – se Kohlberg v závěru života věnoval nejvíce. Jako filantrop se proslavil nabídkami vzdělávacích kurzů pro vojenské veterány, kteří se vraceli z Iráku a Afghánistánu (Kohlberg sám bojoval ve druhé světové válce v námořnictvu a po propuštění mu podobný program umožnil absolvovat Harvard). Sponzoroval též McCain-Feingoldovu reformu financování politických stran. „Musíme trvat na etických principech, jinak zabijeme zlatou husu,“ říkával v posledních letech života na investorských konferencích. Jako důvod, proč se drží spíše v ústraní, uvedl: „Když umístíte své jméno na nějaký věžák, je to trochu nechutné.“ (Snad měl totéž říci mezi čtyřma očima Donaldu Trumpovi.) Pozůstalí po Kohlbergovi zdědí jmění v hodnotě 1,2 miliardy dolarů.
O autorovi| Luboš Heger heger@mf.cz
