Kdyby Vladimír Boudník svá díla na začátku 50. let nevytvářel v Libni, ale v New Yorku, byl by dnes zmiňován v přehledech světového umění hned vedle Jacksona Pollocka. Otázkou však je, zda by jeho grafiky vůbec mohly vzniknout jinde než právě na pražské periferii. A to, že jej mimo Česko asi nikdo nikdy nebude znát, koneckonců kvalitě jeho díla nikterak neubírá. Výstava Vladimír Boudník - Mezi avantgardou a undergroundem, která je do půlky září k vidění na Pražském hradě, jeho mimořádnou pozici v kontextu poválečného umění jedině potvrzuje.
„Většina z vás za pomoci fantazie vytváří z mraků, skal nebo z olova litého o Vánocích různé světské podoby. Právě tak je tomu, zahledíte-li se na oprýskanou zeď, žíly mramoru. Vidíte tváře, postavy… Vše se prolíná, oživuje. Uvedené prvky rozjitřily staré prožitky, uložené ve vašem mozku ve formě vzpomínek. Vy vidíte svoje nitro převedené do dvou rozměrů; tedy do plochy. Stačí překreslit nebo přemalovat viděné na papír,“ napsal Boudník na jaře 1949 v manifestu explosionalismu, nového uměleckého směru, který vymyslel a pro nějž se marně snažil získat ostatní.
Moderní umění se podle něj nemělo snažit o nápodobu skutečnosti, ani nemělo být šifrou či rébusem v duchu surrealismu, ale mělo člověku otevírat pohled do jeho vnitřního světa. K tomu pak mohla stejně dobře sloužit malba či grafika jako skvrna na zdi nebo zrezivělý kus plechu. Uměním v jistém slova smyslu mohlo být takřka cokoliv a umělcem každý, kdo měl schopnost vnímat okolní svět s potřebnou otevřeností.
Boudníkova výjimečnost tkví mimo jiné v tom, že tento svůj program žil a naplňoval s veškerou možnou důsledností. Před opraskanými zdmi pořádal setkání, na kterých kolemjdoucím vysvětloval, že umění je všude kolem nich, a pro tvorbu podle zásad explosionalismu se snažil získat dělníky v ČKD, kde sám řadu let pracoval. Tovární prostředí pro něj bylo nevyčerpatelným zdrojem inspirace.
Kromě ojedinělých experimentů s fotografií se věnoval výhradně grafice. Přistupoval k ní však velmi inovativně. S oblibou pracoval s atypickými formáty nebo jednotlivé grafiky tisknul v několika barevných variantách. Tiskové matrice všemi možnými způsoby škrábal a ryl, pokrýval je voskem a asfaltem, vtlačoval do nich nejrůznější předměty a materiály či kreslil do již nanesené barvy. Jeho tvorba tak v mnohém předznamenává pozdější informel.
Fascinující portrét Boudníkovy osobnosti načrtl jeho dlouholetý přítel Bohumil Hrabal v knize Něžný barbar. V předmluvě katalogu jedné z jeho pozdějších výstav pak Hrabal napsal: „Vy všichni, kteří se díváte na Vladimírovy grafické listy, vězte, že Vladimír byl vyučený soustružník, že miloval všechny výrazové prostředky této práce a materiály, do kterých a kterými se tvoří užitečné předměty a součástky, že Vladimír byl právě dokonalým poznáním všeho toho, co obsahuje pojem soustružnická dílna, že všechno dovedl v jistý čas tvořivě uplatnit ve své grafice tak, že žádný grafik na světě nestvořil tak posuvné a krásné a líbezné artefakty jako on.“
(Následující reprodukce naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Bez názvu (Korálový útes, 1960): aktivní grafika, 193 x 120 mm. Galerie Ztichlá klika
Bez názvu (1963): monotyp s otisky materiálových fragmentů, 298 x 237 mm. Galerie Ztichlá klika
Bez názvu (Přetisk Největší struktury Motorem, 1965): strukturální grafika s dřevořezem, 328 x 565 mm. Galerie Ztichlá klika
Bez názvu (Varhany přetištěny Aktem ženy, 1966): dřevořez se suchou jehlou, 506 x 278 mm. Galerie Ztichlá klika
Cirkus (1968): grafická koláž, 350 x 500 mm. Galerie Ztichlá klika
Bez názvu (Zvířecí lebka, Pravěké zvíře, 1968): strukturální grafika, 350 x 493 mm. Soukromá sbírka
Vladimír Boudník: Mezi avantgardou a undergroundem
Císařská konírna, Pražský hrad
do 12. září, otevřeno denně kromě pondělí 10-18 hod.
vstupné: 90 Kč, snížené 60 Kč
