Fascinaci Čínou se Česko snaží nahradit normálními vztahy. Z úklonu se zatím bohužel nedostalo
Popsal bych celý papír, kdybych chtěl vylíčit pořádek, lesk a nádheru, kterými září čínský císařský dvůr, poznamenal si v roce 1720 jezuitský misionář Karel Slavíček. Tak výrazné zlepšení kvality života tak velkého počtu lidí v tak krátké době je historicky unikátní, zapsal si před deseti lety tehdejší prezident Václav Klaus.
Oba citáty od sebe dělí tři století česko-čínských vztahů, mají ale leccos společného.
Jak Slavíček, tak Klaus byli průkopníci. První v objevování čínských reálií pro barokní vzdělanost, druhý v tom, že jako první porevoluční prezident navštívil Čínu. Oba cestovatele také evidentně fascinovalo, jak je říše středu organizovaná a jak ji Evropané nedoceňují. Potud ale srovnání končí. Zatímco Slavíček se jako filolog zajímal o kulturu, jazyk i reálie a Číňany pozoroval se stejným vědeckým zaujetím jako exotické brouky, Klaus už v rámci své historické mise zdůrazňoval „standardní, normální vztahy“. V praxi to znamenalo, že Klaus odsoudil jak havlovské „přezíravé opovržení majitelů jedné jediné pravdy“, tak čistě ekonomické zájmy, které se neohlížejí na nic jiného než profit. Prezident, který se vždy profiloval jako muž jasných názorů, se v případě Číny ukázal jako hledač střední cesty.
Agilní Zeman
Deset let od Klausovy průlomové návštěvy je ale vše jinak. Zatímco Klaus alespoň pro česká média zmínil monopol jediné strany a přiznal, že Čína zůstává zemí „mnoha problémů“, prezident Miloš Zeman dovedl novou východní politiku na samou hranu jednání hlavy suverénního státu. Nejenže prohlásil Tibet za nedotknutelné čínské území, což občas agilní evropští státníci činí, ale ještě horoval za sjednocení pevninské Číny s Tchaj-wanem. To už je výrok, který jde jasně nad rámec diplomatického úzu zemí Evropské unie i Ameriky. Ostatně stejně jako návrh na plošné zrušení víz pro všechny Číňany, které by se dotklo všech zemí Schengenu. Jako hlava státu by Zeman měl hájit veřejný zájem a hospodářskou prosperitu Česka. V případě česko-čínských vztahů to ale pokulhává a Zemanem propagované přátelství zatím vypadá, jako kdyby žák základní školy nosil svému staršímu spolužákovi svačiny z domova. Zřízení české pobočky Bank of China a několikrát avizované (a zatím neuskutečněné) letecké spojení Praha–Šanghaj je servisem především pro Číňany. Stejně jako rychlý diplomatický servis pro byznysmeny. Zemanovu velmi vstřícnou politiku vůči Číně snad nejlépe dokládá kauza Krtka v režii čínské státní televize CCTV. Zatímco před dvěma roky si Karolína Milerová, dědička práv na legendární animovanou postavičku, stěžovala na to, že nebyla hvězdou recepce při příležitosti návštěvy první dámy Livie Klausové, tentokrát bylo vše jinak. Soukromému byznysu Milerové sekundoval jak Zeman, tak jeho čínský protějšek Si Ťin-pching.
Krtek i Temelín
Krteček by se ještě dal považovat za export české kultury. Nakolik „českým byznysem“ je ovšem působení skupiny PPF na čínském trhu, lze jen matně odhadovat. A stejné je to i s miliardovými investicemi, které Zemanova návštěva prý přinese. V českých médiích poněkud zapadlo, že si čínská strana naopak řekla o příležitosti, jak u nás k penězům přijít. Nabízela nejen stavbu dálnic, ale i dobudování Temelína. Přeloženo do reality – s prvním projektem Číňané pohořeli v Polsku, druhý by pak znamenal obrovské bezpečnostní riziko. Dohromady jde o know-how, o něž nikdo v Evropě příliš nestojí a které dokazuje, za jak výhodného a zásadního partnera v byznysu nás Číňané považují. Ono se toho od dob, kdy jezuita Slavíček pobýval na dvoře císaře Kchang-si, zase tolik nezměnilo. Čínu máme pořád za nepoznanou zemi velkých možností, zatímco pro Číňany jsme tolerovanými zvědavci odkudsi zdaleka. Ještě štěstí, že o úklonech vůči Číně mluvíme jen obrazně. To Slavíček se musel v Pekingu devětkrát dotknout hlavou země a pak zůstat klečet.
Miloš Zeman dovedl novou východní politiku na samou hranu jednání hlavy suverénního státu.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
